Jazzový zpěvák

Pustil jsem si na Youtube. Mladý kluk chce zpívat jazz, rodiče nechtějí a tak stále dokola až je to úmorné. Ale je to první černobílý zvukový film, v němž poté co umlkla hudba někdo promluvil. Z dvou technologických konceptů, které spolu v této době soupeřili - zvuk na desce (sound on disc) a zvuk na filmu (sound on film) jde o ten první. (21.12.2017)

Asi skutečně platí, že si historie nevybírá.... Proto musí dostat takhle nevýrazný snímek status historicky zásadního. Tak trochu zábavný, tak trochu melodramatický příběh o samostatně smýšlejícím synkovi, co nectí kořeny a běhá místo toho prosazovat tu "ďábelskou hudbu". Jmenuje se Al Jolson, což dneska asi opravdu nikomu nic neřekne. Nehledě na to, že býval výsadní hvězdou, na níž chodívali davy. Dávno pryč... Dnes divák nesleduje film díky jeho umu. Doufá, že se budu hovořit a hovořit. Jenže ono se to i s tou revoluční zvukovou stopou má všelijak. Jazzový zpěvák je ve většině němý a mluvené části provádí (až na vzácné výjimky) s hudebního základu. Že to byla bomba věřím (ostatně, své o tom ví i postavy z muzikálu Zpívání v dešti), že to dnes nestačí se obávám. Bez souvislostí film nemá šanci, je zkrátka průměrný. (02.03.2010)

Moc často ve filmech neuvidíte Žida hrát černocha. Navíc, je potřeba vyvrátit mýtus 'němého filmu', který nikdy nexistoval, nějaká zvuková stopa se vždycky vyskytovala (ať už vypravěč, orchestr...). Ale Jazzový zpěvák je revoluční v tom, že je to první film, který začal používat synchonizovaný zvuk, přehrávaný živě z přístroje Vitaphone. (15.01.2014)

Trvalo to vyse 20 rokov, ale konecne som to dopozeral cele. A som z toho v rozpakoch. Skoda, ze jeden z piatich najdolezitejsich pocinov historie kinematografie je iba nadpriemernym filmom. To tych par slov nemohlo byt prvykrat v nejakej pecke od Chaplina, Murnaua, Ejzestejna, Langa, Sjostroma alebo Hitchcocka? Je to dobre, treba to vidiet, ale skor kvoli odskrtnutiu povinneho citania, nez kvoli zazitku. 8/10 (04.06.2018)

Jazz Singer přinesl filmovému divákovi poprvé synchronizovaný zvuk s obrazem. Jiné výjimečnosti už ale nikoli - sentimentální příběh o střetu generací, o povinnosti vůči své rodině a zároveň kariéře žádným způsobem nevybočuje (spíše se ztrácí) v řadě dalších tuctových dojemných filmových historek. Ani použití několika filmových technik (hlavně dvojexpozice) ho na konci dvacátých let nedělá už ničím novým. Zvuk do filmového světa nevtrhl jako stoprocentní a úplný - v tomto i v dalších snímcích rané zvukové éry se mísí mezititulky s mluveným slovem ("part-talkies") a nesmí chybět zpěv. Tak jako se s prvními pohyblivými obrázky na plátně objevuje často tanec, sport a jakákoli jiná činnost ukazující film "v plné kráse", tak se s prvním filmovým zvukem rozeznívá v potemnělých kinech především zpěv. A kam jinam zasadit tolik hudebních čísel než do prostředí hudební revue? A proto je Jazz Singer předchůdcem pozdějších "backstage" muzikálů. (17.05.2006)