Naneun haengbok habnida

Je otázka co je obludnější: zpracování ambiciózního tématu do podoby televizně sterilní sentimentalitky, či společnost, která je v takovém stádiu, že podobné filmy produkuje, protože nic jiného není schopná pojmout? „I Am Happy“ je líbivě dojemný a nikterak konfrontační či zneklidňující film o tom, že lidé, kteří se ocitli v psychiatrické léčebně jsou pouze oběti těžké životní situace. Ano, to je pravda, to se stává. Ale jen v Koreji, kde každý má vypadat jako ze stránek módního magazínu, je toto téma natolik šokující, že ho je potřeba natočit jako doják (nutno dodat, že film vznikl jako malá produkce). Herecké výkony přímo směrem k divákům a hodnotícím komisím výročních cen křičí „for your consideration“, blázinec má podobu rozpustilé školky pro dospělé, cvoci jsou roztomilí šašci a člověk umírající na rakovinu vypadá lépe než někdo nastydlý chřipkou. A jak se pozná že je hrdinka úplná troska? Přece tak, že má namaskované popraskané rty! A když už je úplně na dně, tak má neupravené vlasy!! Jihokorejská kinematografie produkuje mimořádné žánrové filmy, které nechávají jakýkoli jiný mainstream blednout, ale sentimentální agitky pro masy vytváří ještě odpornější než Hollywood. (26.02.2009)