Maratón

Uvítal bych, kdyby ve válečných filmech mluvili Němci německy, Sověti rusky a fanoušci Baníku Ostrava polsky. Rozhodně by to přidalo na přehledu. Jinak se jedná o velmi zvláštní a originální počin. Místy jsem si připadal jak v Sedmé rotě za úplňku, třeba když ustupující náckové dojedou na křižovatku a dávají přednost postupující Rudý armádě a Sovětský voják ke svému veliteli "vpravo jsou Němci, co máme dělat?" Sovětský velitel "Ignorujte je, nemáme čas." Německý voják ke svému veliteli "To jsou Sověti, co máme dělat? " Německý velitel "Dělejte, že je nevidíte." Dialogy mezi Jaromírem Hanzlíkem a Janou Brejchovou mě pro změnu připomínaly formanovsko-papoušovskou éru šedesátých let. Nicméně jejich chození s kufrem uprostřed pražskýho povstání mělo v sobě užasnou poetiku nevinnosti. Samotný pražský povstání obsahovalo svůj tragickej rozměr, ale bylo uděláno hodně nepřehledně. Ono vůbec nejemotivnější prvky filmu se vlastně odehrávaly v jednom jediným záběru. Za originalitu a Jaromíra Hanzlíka palec nahoru, za přílišnou zbrklost pro změnu palec dolů. (07.03.2011)

Ojedinělý, ale nepříliš funkční pokus skloubit novovlnově tragikomické příhody malého českého člověka s výpravným filmem o osvobození Prahy Rudou armádou. Deheroizující nadhled první linie se nehodí k patosu té druhé a opačně. Prostříhávání mezi liniemi navíc nepomáhá rytmizaci, ale spíše přispívá k našemu nezájmu o hrdiny a dojmu, že vznikly dva filmy, teprve dodatečně slepené dohromady. Pozornost je jedné z hlavních postav (Menšík a Hanzlík) vždy věnována tak dlouho, že mezitím zapomeneme, kde jsme opustili tu druhou. Herci nemají šanci na omezeném prostoru hrubě načrtnuté charaktery oživit. Nejvíce na jednorozměrnou typologii doplácí nesamostatná, přihlouplá a vystrašeně pobíhající Karla, právem se obávající, že ji partner bude celý život konfrontovat s tím, jak je blbá. Zásluhou neocenitelného humoru a ochoty přiznat, že slavná revoluce mohla místy připomínat absurdní komedii, jde o nejsnesitelnější film věnovaný Pražskému povstání (pakliže nepreferujete neředěný poválečný patos Němé barikády). Z větší části ne díky kouzlu nechtěného. 60% (11.02.2015)

Další rest, film, který stále zapomínám okomentovat. Dá se říct, že jde o dva filmy v jednom, každý dost jiný a dle mého každý docela podařený. Linie s Rybalkovými tanky, Högerem a Vladimírem Menšíkem je až překvapivě podařený klasický válečňák, navíc s jistými znaky 60. let (Němci tu např. nejsou vždycky nelidské bestie, pěkná je scéna kapitulace dělostřelecké jednotky). Naproti tomu druhý příběh s Hanzlíkem a Brejchovou je pro naše prostředí mnohem typičtější, navíc je pěkně ztvárněný rozpor mezi obyčejným lidským příběhem a "velkými dějinami" kolem. Mně se tenhle film vždycky hodně líbil. Brejchová je tu vyloženě roztomilá: "Já si tě nevemu, ty bys mi celej život řikal, že sem blbá." (12.02.2015)

Přivírám oči nad tím, jak vyfešákovaní, slušní a usmívající se jsou tady snad všichni rudoarmějci, protože o nich Maratón není. Prim stále hraje úžasná dvojice Jaromír Hanzlík a Jana Brejchová, dva mladí lidé, kteří se protloukají pražskými ulicemi plnými povstalců, táhnou se s těžkým kufrem a revoluci vnímají každý jinak. Moc pěkně se na ně dívá, jsou odhodlaní, vtipní i vyděšení, všechno jsem jim věřil. Druhá část filmu, ta válečná s kolonami tanků, výbuchy, demolicemi a přestřelkami se mi ovšem líbila také - výprava je velkorysá, bitvy jsou slušně natočené a mají tu potřebnou atmosféru a tu a tam se v nich objeví známá tvář, která někdy dostane jen větu (Svatopluk Beneš), jindy dvě věty (Bohuš Záhorský) a jindy plnohodnotnou roli se vším všudy (fantastický Karel Höger a samozřejmě Vladimír Menšík). Rozhodně bych Maratón nezatracoval. (30.09.2017)

Když před několika lety kulminovala éra laciných dvd (nejen) v Levných knihách, obchodně méně úspěšné kousky se objevovaly ve stáncích ve výprodejích, kde uplatňovaly nabídku typu dvou či tří filmů v jednom balení. No nekup to za tu láci. Posléze se sice téměř pravidelně ukazovalo, že mizerný odbyt nebyl způsobený nepochopením nepřejícího publika a měl mnohem přízemnější důvody, nic to ale nemění na faktu, že jako komerční strategie to fungovalo slušně. Stejnou filozofii 2v1 zjevně zastávali tvůrci Maratónu, když divákovi nabídli dva paralelně se odvíjející příběhy z posledních dnů války. Co na tom, že do sebe vlastně vůbec nezapadaly a oba jako by točil jiný režisér a jiný štáb. Příběh mladičkého vězně osvobozeného z pankrácké věznice, který během čtyř dnů květnového povstání stihne zúčastnit se se zbraní obrany Prahy i najít osudovou lásku, zapadá aspoň trochu do obrazu české kinematografie 60. let sázející na herecké výkony a intimitu okamžiku. Druhá linie ukazuje vítěznou sovětskou armádu, jak "spěchá na pomoc Praze", a tahle linie má zřetelně propagandistický rozměr a zapadá do tváře normalizované kinematografie 70. let. Patos, tragika lidské oběti na samém konci války, usměvavé tváře unavených sovětských vojáků a nekonečné kolony vojenské techniky vítězící armády. Je to průhledné a neuráží mě to už proto, že film, ať je jaký chce, dokáže aspoň v některých scénách zlidštit tvář protivníka a vyvolat úsměv na tváři. Na druhou stranu mě ale v žádném případě tenhle kousek nenaplňuje jakýmkoli obdivem. Velký, resp. hluboký, film vypadá úplně jinak a vyvolává jiné emoce. Celkový dojem: 50 %. (25.02.2015)