Promiňte, omyl

Napětím vyšroubovaná atmosféra na maximum, nádherně hrající Barbara Stanwyck, jako bezmocná žena uvězněná v bytě i ve svém nemocném těle, kterou divák nejdřív lituje, pak ji nesnáší, ale jak začíná být čím dál vyděšenější, tak jí opět drží palce. A konec se vydařil na výbornou. Kamera je rázná a dramatická, mnohé vysvětluje obrazem, když třeba přejede luxusní místnosti v domě hrdinčina otce, na kterých visí vycpaná zvířata a mnoho portrétů jeho dcery, a je rázem jasno, že je to akční, sebevědomý muž, pro kterého jeho už dospělá a vdaná dcera vždycky zůstane ochraňovanou malou holčičkou. ____ Jen mám připomínky k některým nejasnostem, například, jak hrdinka mohla na stole svého muže najít papírek s telefonními čísly, na které pak volala - ten by mohl ležet maximálně v jeho kancelář, ale ne u něj doma v ložnici. Těžko taky věřit, že by u milionářské dědičky žádný z lékařů po celou dobu jejího dospívání nedhalil pravou podstatu její nemoci. ___ Zajímavé také jako pohled na soužití manželů koncem 40. let, když muž vůbec nezaváhá zavolat ženu uspávající syna, aby mu podala pivo z lednice a pak ji klidně nechá v noci pro to pivo dojít, když mu řekne, že už žádné nemají. Dost hrozné. Stejně, jakože doktor probírá zcela v klidu psychický stav manželky s jejím mužem, ale jí se o tom ani nezmíní. /6. 5. 15./ (06.05.2015)

A teď ruku na srdce, opravdu byste u filmu tak znalecky rozpoznali, že jde o roztaženou dvacetiminutovou předlohu, kdyby vám to úplně všude neomlacovali o hlavu? Docela pochybuju. V tomhle filmu totiž žádný telefonát či flashback nepůsobí tak, že by byl nějak navíc (a pokud ano, je publikum brzy vyvedeno ze svého omylu), všechno to jsou důležité střípky, které pomáhají hlavní hrdince a zároveň divákovi složit celou skládačku (to, že indisponovaná žena odmítá uvěřit některým faktům, je myslím vcelku pochopitelné). Postava Leony je totiž duševně labilní, k tomu silně rozmazlená a panovačná, což dělá svoje (o tom, že je Stanwyck ve své roli hysterky skvělá, snad nikdo nepochybuje). Ale krom hlavní postavy a postupného rozplétání tajemství se může divák těšit na pořádný kopec napětí a opravdu parádně vygradovaný cynický závěr, u kterého můžu bez uzardění konstatovat, že mě dost překvapil (a věřím, že ve své době nejedné divačce zlomyslně nasadil brouka do hlavy). Snímek má jediné 2 slabiny; moment, kdy hlavní hrdinka poněkud zvláštně upřednostní nemocnici před policií (což se na druhou stranu dá „ospravedlnit“ jejím stále se zhoršujícím, postupně až nesnesitelným stavem), a pak čistě technická věc, totiž docela odfláknuté zadní projekce (a na ty já jsem hodně citlivý). Celkově to tak vidím na slabší, ale ještě plný počet. (17.06.2015)

Výborný film! Vyslechla hovor, který neměla. Další hovor, zjišťování... Dozvídáme se útržky z blízké i vzdálenější minulosti, které zapadají do skládanky jak v detektivce, ale nic není jasné a napětí se po celou dobu filmu nádherně stupňuje. Ne strach, ale napětí z očekávání toho, co bude následovat. Fakt mě film dokonale pohltil. Nakonec rozuzlení a samotný závěr, který mě trochu zklamal – ne to, jaký byl, ale jak byl ztvárněn. # [viděno: v noci, monitor, sluchátka, EN sub] # příběh 9 | hudba 8 | humor 0 | akce 0 | napětí 6 | pustil bych si znovu 7 (12.08.2012)

- menší spoilerování - Sorry, Wrong Number je film zajímavý na mnoha úrovních. Předně asi zaujme prací kamery. Ta působí od samého počátku živelným dojmem, ať už se jedná o různé pojezdy, nápaditou vnitrozáběrovou montáž či odvážné střídání velikostí záběrů. Právě na svou dobu trochu netypické využití poměrně blízkých detailů tváře dělá ze závěrečné čtvrthodiny opravdu hutnou přehlídku výstavby napětí, za kterou by se rozhodně nestyděl ani sám Hitch. Výbornému finále ale předchází zhruba hodinu a čtvrt dlouhá cesta, během které divák jednak spolu s hlavní (ne)hrdinkou odkrývá zamotaný spletenec spiknutí, ale také postupně přehodnocuje náhled na hlavní ženskou i mužskou postavu. Divák nejprve poznává Leonu, ženu s hendikepem, která vyslechla cizí hovor o vraždě, zatímco její muž nepřišel domů z práce. Divák s ní tak od samého počátku logicky sympatizuje a bere ji jako zranitelnou postavu. Minimálně můj osobní náhled se však postupně změnil, když vedlejší postavy příběhu postupně odhalovali úryvky z jejich společné minulosti. Podobným způsobem pak fungovalo i následné odkrývání samotného zločinu, který mění divákův náhled na Henryho. Tak jako například Občan Kane a mnoho dalších známých i neznámých děl kinematografie pracuje s principem nespolehlivého vypravěče, tak Sorry, Wrong Number využívá k vyprávění příběhu přesný opak. Každá z postav příběhu zcela nerealisticky doplňuje střípky dějové mozaiky pravdivou výpovědí a divák tak vlastně sleduje objektivní náhled na skutečnost, ačkoliv je mu (a i Leoně) podávána od účastníků děje, kteří by jistě na věc mohli nahlížet značně upravenou a subjektivní formou. Ač se tenhle postup může jevit jako pouhá scenáristická berlička, filmu to pomáhá na dynamice a diváka tak nezačne nudit. Finále pak celý zážitek povyšuje na opravdu krev tuhnoucí podívanou s několika luxusními momenty. 8/10 (20.08.2018)

Prvních 9 minut a posledních 9 minut tvoří absolutně špičkový thriller. Ten roztříštěný zbytek mezi tím zavání takovým tím školáckým cvičením typu „rozviňte krátký příběh z učebnice o vedlejší dějové linie a napište 10 stránek slohu“. Převedení rozhlasové jednoaktovky do celovečerního filmu může být zajímavým výzkumním tématem pro masmediální studenty, ale pokud jde o můj divácký dojem z filmu, podobné rozmělňování vnímám ve výsledku spíše na škodu. Měl jsem to štěstí (nebo vzhledem k hodnocení spíše smůlu?) vidět nejdřív půlhodinovou Weissovu adadptaci s Jiřinou Šejbalovou a se znalostí této verze mě osobně původní americký film příliš neoslovil. Mimo excelentní výkon Barbary Stanwyck mi žádnou další devizi nedokázal přinést, ta strhující atmosféra z hlavní dějové linky se v nekonečné spleti flashbacků vytrácela a celek navzdory působivému závěru neměl ten silný účinek. Potěšilo mě možná vidět Burta Lancastera v nezvykle mladém vydání, mnohem méně již jeho průměrný výkon, na jaký u něj nejsem zvyklý. 65% (19.01.2021)