Maynila: Sa mga kuko ng liwanag
Manila in the Claws of Light
Manila in the Claws of Brightness
Obsahy(1)
Mladý muž Julio přijíždí z venkova do hlavního filipínského města Manily, aby zde hledal dívku, do níž je zamilovaný. Najde si práci na stavbě i nové přátele, ale postupně zjišťuje, že život ve velkoměstě není tak jednoduchý, jak si představoval. (ČSFD)
Recenze (22)
Trochu viac melodramatické, ako by sa patrilo, ale chalan je ešte mladý a to, čo vidíme, je vlastne jeho pohľad na život a na svet. Láska k žene je nekonečná, naivita vo veku 21 rokov patrí k vybaveniu človeka a k tomu sa pridáva ešte melancholická a submisívna povaha hrdinu. V drsnom veľkomeste prežijú iba tí najsilnejší, Manila je podľa Brocku džungľa s rovnakými pravidlami, ako tá zvieracia. Slúži mu ku cti, že ako homosexuál ukazuje v pravom svetle aj prostitúciu medzi mužmi a zobrazuje ju ako niečo skutočne odporné, ako degradáciu ľudskej dôstojnosti. Film by si mali pozrieť všetci Slováci mladého veku, ktorí sa chystajú sa presadiť v dnešnej Bratislave!!! ()
Smutné, bezútěšné a tragické sociální drama. Žádné východisko, žádná budoucnost. ()
Ze začátku ten film působí až jako dokument, vtahující svého diváka do autenticky snímaného prostředí, a ke konci zas jako děsivý sen, plný hroutících se situací a vyústění až do zoufale bezvýchodiskového propadu... Trvalo mi dlouho, než jsem začal v Manile více vnímat souvislý příběh, který by mě současně plně zasahoval, ač nejedna scéna z hromadné práce dělníků na stavbě (včetně odlehčené chvilky předváděného zpěvu, záhy vystřídané drtivou tragedií) nebo samotný kontrast při přechodu ze slumů či pracoviště do velkoměsta mě dostatečně poutaly. Pár scén možná díky svému dokumentárnímu stylu na mě dýchalo menším chladem, ale zaskočeného střetem s homosexuální prostitucí (obzvlášť ve filmu 70. let až nečekaně!) z pohledu hlavního hrdiny v neznámém světě velkoměsta, mě Manila coby film stále více vtahovala a coby město až nepříjemně odhalovala často tu snad nejhorší možnou tvář bídy a špíny sociální i morální – tvář světa, který zažitými okolnostmi vyburcuje i nesmělého návštěvníka, původně ještě hledajícího lásku, nový život i pochopení. Ve filipínské kinematografii mimo tvorbu Lava Diaze jsem zatím také novým návštěvníkem, ale tohle byl zajímavý zážitek s působivým gradováním od částečného hraného dokumentu až do žánrových motivů tragické romance či malého thrilleru o pomstě. [80%] ()
Zostať v 70-tych rokoch v Manile bez peňazí malo asi len pár riešení. Vrátiť sa domov na vidiek, prípadne sa zamestnať na stavbe, kde ťa budú zdierať. Alebo môžeš pracovať ako prostitút. A ak máš šťastie, tak stretneš v tej mizérii pár dobrých ľudí. A možno aj lásku. Špinavé, smutné, ťaživé a skoro skutočné. ()
Příběh se odehrává v Manile sedmdesátých let, ale myslím, že takové podobné příběhy se tam odehrávají stále, změnilo se akorát to, že mají teď i ve slumech všichni mobily. A lidí, zneužívajících naivity a neznalostí ostatních, jako byla kuplířka, verbující na venkově důvěřivé dívky, či předáci na stavbě, kde Julio pracoval, je bohužel taky všude plno. I když jsem tušila, kam to asi všechno směřuje, fandila jsem Juliovi, co jsem mohla a chytala se spolu s ním každé vlídně podané ruky. Přesto, že se ve filmu často střídala místa, ve kterých se Julio pohyboval, a bylo hodně zajímavé nahlédnout do filipínské vesnice a potom různých prostředí velkoměsta, přišly mi, jako pro diváka, ty více než dvě hodiny Juliova trápení už trošku úmorné a natahované. ()
Důvěřiví venkované ve spárech nemilosrdného velkoměsta, jejichž nevinnost a ideály jsou rozcupovány ještě dřív než se stačí nalokat všudypřítomného smogu, vedou pod štíty křiklavých neonů tvrdý boj o kousek žvance, o zachování vlastní důstojnosti a o přežití. Režisér Lino Brocka použil tento vděčný filmařský námět, aby představil filipínskou metropoli jako zkorumpovanou a špinavou urbanistickou džungli. Nemazlí se s postavami ani s divákem a výsledek je surový a velmi působivý. Scéna, kdy si jeden mladík záměrně típne cigaretu do vlastní dlaně, aby fyzickou bolestí podusil tu psychickou a sebral odvahu vyslovit nevyslovitelné, patří k těm nejintenzivnějším. Mrazivý portrét skutečné tváře Manily jak ji v žádném cestovním katalogu neuvidíme. ()
Působivé sociální drama ve všech ohledech, příběh mladíka, který se vydá do hlavního města kvůli dívce, chce ji najít, přestala mu psát a on má o ni strach, mi byl srozumitelný a díky jeho vzpomínkám jsem se dozvěděla vše, co jsem potřebovala vědět.. Vyobrazení života chudých a prostých lidí se povedlo na výbornou, působilo na mě tísnivě a věrohodně, ve finále hodně smutné pokoukání.. ()
Žiadna krajina nemá len to svoje. Má spoločné veľa s ostatnými. Globalizácia. Všade existuje dehonestizácia, vykorisťovanie, či iné negatívne ľudské atribúty. Kultúra a jej dedičstvá, idú bokom. Prevláda len ľudské pachtenie a chamtivosť. City a kladné emócie nie sú na mieste. Film, ktorý ukazuje práve takúto stránku ľudskej civilizácie. ()
Filipiny za prezidenta Marcosa. Bieda, zmar a hornych 10 000 sere na celu zvysnu populaciu : 84 % ()
Ta čtvrtá hvězda je jen za to, že ve Filipínách v 70.letech vůbec něco takového vzniklo a i když to nemá vychytané všechny mouchy (a že jich je dost), pořád to je významné dílo. Jinak ale o Filipínách za Markosova režimu se radši příště podívám na něco od Lava Diaze - sice jsou jeho filmy strašně dlouhé, ale detailně vykreslují prostředí, dobu a vybrané postavy v ní přežívající. Taky jsou často dost depresivní a s minimem čehokoli pozitivního, ale jsou komplexnější a díky tomu nechávají silnější dopad. Tohle je takové Filipínské A co dále, Baltazare?, resp. skrze gradování (zde lokálního) lidského zla a útrap těch, kteří si to absolutně nezaslouží. Zatímco Bresson to měl jako stěžejní téma a stejně tak s tím i pracoval, Manilla chce být komplexnější a opřít se i o sociologii, ale selhává v tom, že sice dokonale vykreslí prostředí a představí hlavního hrdinu, kterému budete fandit až do konce, ale zároveň je nedotažená, málo psychologická a výsledek sice je naprostá depka, ale taky depka, která nic víc než jen "strohou" depku nezanechá. U přirovnání zůstanu u Bressona - zatímco Baltazar v tomhle převyšuje svůj rámec a stává se tak skutečně zdrcujícím, taková Muška trpí naprosto stejným problémem co Manila ve spárech světa. Ten film nakládá na postavy tolik negativních věcí, že je to až moc - a ne z toho důvodu, že by to byla přehnaná depka (Manila za Markosova režimu opravdu takhle fungovala, aspoň z toho, co vím), ale z toho, že se postavy nechávají vláčet svým osudem tak moc, že se nedá chápat, proč nejednají jinak a nebo proč tak, jak jednají později, nejednají dřív. Je to celé propojené Juliovým hledáním dívky, do které byl zamilovaný a to tu samozřejmě trvá, ale cesta k tomu je přinejmenším zvláštní. Třeba nechápu, proč po vyhození z práce šel dělat prostituta uspokojujícího starší gaye. Manila byla drsné místo a tady se asi bral každý, ale kdyby zde aspoň bylo vidět, že se snaží najít si něco jiného, pak bych s tím neměl problém, ale takhle se Julio nechává až moc vláčet osudem a díky tomu se dá odhadnout, že to povede jen k větší a větší tragédii. Baltazar byl strašně depresivní a s každou další minutou o to víc, ale pořád v něm zůstávala zrnka naděje padající z určité nepředvídatelnosti a silné realističnosti. Tady (jako i u Mušky) chybí místa, kde by postavy projevily snahu se ze všeho nějak vyhrabat. Klidně i zoufalou, taková v těchto chvílích přichází asi nejčastěji, ale aspoň nějakou. Ale stejně jako Muška se nechává vším skolit, tak to samé dělá i Juilo, který se rozhodne zasáhnout vždy až když je moc pozdě. Neříkám, že se takovému příběhu nedá nevěřit, ale působil na mě až moc jasně, abych si ho i přes totálně depresivní vyznění pamatoval jako opravdu silný zážitek, který bych byl schopný na potkání doporučovat. Takhle na to sice nezapomenu, ale zároveň znám lepší filmy svého druhu i se stejnou bezvýchodností a zatímco k nim bych se, v nějaké dobré náladě, vrátil, tady mi to jednou stačilo. A ačkoli existují filmy, které mě nadchly, ale už je znova nechci vidět, tak bohužel ani tohle není případ Manily. Za mě spíš 3,5*, ale režisér moc dobře věděl co dělá, tak to zatím nechám takhle. Jinak je to dost odtažitě natočené a sledování není zrovna záživné, takže kdo by chtěl vidět něco dost podobného ze stejného prostředí, ale akčnější a divácky přívětivější, doporučuji Metro Manila. Vlastně je dost zajímavé, jak moc jsou si ty filmy podobné... Slabé 4* () (méně) (více)
Těžko se popisuje zvláštní směsice naivního romantismu a drsné sociální črty. Jen tak se ale nevidí a snad i vystihuje zvláštní ráz toho nejlepšího z filipínské kinematografie. ()
Letošní LFŠ mi připravila dva vrcholné filmové zážitky a děj obou, Manily i Rocca a jeho bratrů, se kupodivu točil kolem stejné situace – přežívání chudých venkovanů ve velkoměstě. Zajímalo by mě, jestli je to náhoda, jestli ve mně zarezonovala devadesátá léta strávená v Praze nebo jestli se mi na stará kolena přece jen dostavuje cosi jako sociální cítění. — Silný, syrový snímek, přirozeně a ústrojně pracující s výrazovými prostředky euroamerických psychedelických experimentů (přerývané střihy jako z Bezstarostné jízdy, minimalistický syntezátorový soundtrack, přehušťování zvukové stopy hlukovými skrumážemi, za jaké by se nestyděl ani Lynchův dvorní zvukař Alan Splet). Živé městské scenérie, úporně se vracející obraz průčelí domu, v kterém hlavní hrdina tuší místo nedobrovolného pobytu své milé, mrazivá juxtapozice „ekonomické“ mužské a násilím vynucované ženské prostituce, neúprosná samozřejmost, s jakou se život odvíjí dál bez ohledu na šťastné i tragické okamžiky a uměřené zobrazení toho všeho beze snahy omračovat šokujícími záběry a povrchovou brutalitou. Mimořádný film s univerzální výpovědní hodnotou. ()
Spíše než "Manila ve spárech světla" by se toto filipínské sociální drama s tragickým vyústěním mělo jmenovat "Julio ve spárech Manily." Pro mladicky naivního Julia musel být ten střet s tvrdými podmínkami filipínského velkoměsta hodně drsným probuzením z krásného snu. Tím krásným snem mám namysli vcelku idylický život na venkově po boku své milé. O jak krásný sen se jednalo ukazují mnohdy kratičké flashbacky, v nichž Julio vzpomíná na svou milou. Jde přitom téměř o jediné pozitivní momenty v celém filmu. Onoho světla je totiž jinak fakt málo. Vše ostatní je vážně drsné, ať už sledujeme krutě nespravedlivé podmínky na stavbě, ve slamu či v prostředí homosexuálních prostitutů. A to ani nemluvím o závěru, ač jsem od jistého momentu takovýto závěr asi i čekal. Každopádně první setkání s takto exotickou kinematografií dopadlo poměrně dobře. ()
Další příběh o chudých venkovanech, kteří se vydají do velkoměsta za vidinou lepšího života. Zázrak se samozřejmě nekoná, a nakonec přicházejí nejen o iluze, ale i o důstojnost. Podobné příběhy se odehrávají dnes a denně na celém světě a film tak, i díky téměř dokumentárnímu pojetí a velké míře autentičnosti, působí velice současně. ()
Manila, mesto s dušou. Dnes už asi má svoje čaro, no v tomto príbehu z pred takmer 50-ich rokov, z nej uvidíte hlavne tú temnú stránku. Julio tu zažil len minimum svetlých chvíľ, prevládala bieda, beznádej a zúfalstvo. Veľmi smutný film, od prvého po posledný záber. Z obrazovky priam cítite pach slumov, špinavých ulíc a spotených ľudí. Je to fascinujúci film 90%. ()
"A girl who's used to dried fish will be thrilled with smoked fish. But give a girl smoked fish when she's used to ham and it's all-out war. Poor girls are easy to please." Sociálna dráma z bezútešného prostredia filipínskej Manily, zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Srdcervúci príbeh chudobného vidieckeho mladíka Julia, hľadajúceho vo veľkomeste svoju milovanú Ligayu je vyrozprávaný veľmi realisticky, hoci miestami to rozprávanie pôsobí dosť úsečne. Julio a jeho parťáci sa musia poriadne obracať, aby sa dokázali uživiť, čím film dokumentuje veľmi ťažkú situáciu pracujúcej triedy v danej dobe (podstatne lepšie sa mali takí, ktorí ponúkali sexuálne služby). Dráma má tragický podtón, neustále v nej niekto umiera. ()
"Nejlepší filipínský film všech dob". Tak to už dle mě dávno neplatí. Ano, mohu jej zařadit mezi ty lepší filmy této země, tolik v minulosti zkoušené nesmírnou chudobou, kterou už zaseli tehdejší španělští kolonizátoři a dokonali Američané, když nakonec do vedení země dosadili Marcose. Na druhé straně ale tento stát je jediným ostrovem křesťanství v moři buddhismu, taoismu a z jihu se ne něj valícího islámu, mnozí obyvatelé mají ve svých jménech slovní části a nebo celá slova španělská a mluví úplně jinak, než okolní země včetně toho, že druhým jazykem po filipínštině a tagalogštině je filipínská angličtina. Film mi dal hodně, ale už se na něm projevil zub času. Nejvíce si vážím zprostředkování tehdejší doby, chudoby, nedostatku práva a zločinnosti, solidních hereckých výkonů. Příběh také není špatný. Horší je to se samotným pocitem, vnímáním celého příběhu, neboť jsem měl k dispozici jen velmi špatnou kopii, jinak by byl jistě daleko hlubší. Tak sbohem, Julio a Ligayo (herci hlavních postav dodnes žijí) ... 9788 ()
Filipíny a Marcosův režim bídy a zatracení.Je to dokiment a film v jednom.Perfektně odvedená práce. ()
Údajně nejlepší filipínský film všech dob. Jediný zástupce rozsáhlé (byť v západním světě nepříliš známé) filipínské kinematografie v populárně naučné publikaci 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. Snímek, který Martinu Scorsesemu připadá tak úžasný a výjimečný, že jeho nadace zaplatila jeho digitální restaurování. Důvodů, proč navštívit projekci Manily na 42. Letní filmové škole, bylo dost a dosti. Na film jsem byl skutečně zvědavý; a jak to tak chodí - když se člověk na něco těší, bývá zklamán. Nejde o to, že není technicky úplně bravurní, to se snad ani u filipínského filmu ze 70. let nedalo očekávat. A nejde ani o to, že sociálně-kritické filmy z dělnického prostředí nepatří k mým oblíbeným. Jde o to, že jsem tomuto filmu jaksi elementárně neporozuměl, i když jsem se opravdu snažil k němu přistupovat pozorně, s otevřenou myslí. Je tu spousta podivností, nelogičností, u kterých prostě nevím jak je chápat. Je to chyba? Nebo nějaká osobitá asijská poetika? Nebo mi prostě jen něco uniklo? Příklady (spoilerovitého charakteru): Jak je technicky možné, že kýbl zabije dělníka - zpěváka, když je v místnosti a nevyklání se? Proč se jde Julio po vyhození z práce hned prodávat postarším nechutným gayům – opravdu by nesehnal něco méně ponižujícího? (Působí to tak, že je tato linie ovlivněná pouze orientací režiséra a jeho touhou vidět hlavního herce v podobných situacích, a nikoli že to vyplývá z logiky děje a postav.) Holka jeho kamaráda je v podstatě prodána do otroctví, ale oni s tím pak už nic nedělají, nehledají ji, nechtějí ji zachránit… Jen to konstatují a proberou, ale pak se na ni úplně zapomene. Prostě dějová linka, která vede do nikam. Obdobně absurdně působí např. scéna s policistou, který Julia zatkne, načež mu řekne, ať nikam nechodí, že si musí odskočit do baru na záchod. Julio chvíli čeká (my diváci samozřejmě s ním), pak jde dovnitř. Policistu nenajde, tak jde zase pryč. Co to mělo znamenat? Nevím… A konečně hlavní zápletka – milá Julia, Ligaya, je držena násilím u Číňana v otroctví. Celý film je lemovaný jejím hledáním a divák je napjatý - jak asi dojde k velkému shledání hlavních postav?! A jak k němu pak dojde? Julio jde náhodou do kostela a přisedne vedle nějaké holky, ze které se náhodou vyklube Ligaya, která náhodou zrovna ten den po x letech dostala u Číňana volno. Celkem nevzrušeně pokecají, pak spolu jdou domů, milují se, pak si opět strašně dlouho povídají (protože po každé větě musí následovat dramatická pauza), zkrátka celé to trvá asi tak pět hodin, aniž by uprchlou otrokyni někdo hledal. Julio ji poradí, ať uteče, ona na to, že se bojí, že jí Číňan zabije. A on? Přestože nemá v záloze žádný plán, řekne jí, ať to přeci jen zkusí. Pak jde spát, pak jde s kamarádem do hospody a baví se o tom, proč nemají rádi jukebox, jestli bolí, když člověk dá ruku nad hořící zapalovač a tak dále… (Gradace napětí není zrovna silnou stránkou Lina Brocky.) No a pak se taky mimochodem dozví, že jeho milá je mrtvá. Chce se skoro dodat – překvapivě, když mu říkala, že když se pokusí utéct, Číňan ji zabije, že? Jak už se tu píše v jiném komentáři, Manila připomíná evropské umělecké filmy a má velmi hezká místa. Rád jsem se podíval mezi filipínské dělníky 70. let a zhlédnutí Manily nepovažuji za ztracené dvě hodiny... Ale přesto si nemohu pomoct - titul "nejlepší filipínský film všech dob" neznamená, že jde obecně vzato o skutečně výborný film. () (méně) (více)