Akaler Sandhane
In Search of Famine
Recenze (5)
Filmy z filmařského zákulisí à la Americká noc či Trhák se u mě celkem těší oblibě, s tvorbou ceněného indického režiséra Mrinala Sena zatím obeznámen nejsem a moje první setkání s ním skrze toto dílko... dopadlo u mě na lepší průměrné hodnocení. Film bych úplně za průměr neoznačil, jenže když ohlédnu od autenticky působivého výletu do exotických reálií v doprovodu postavy režiséra, filmového štábu a otevírání tématu ještě tehdy pořád nedávné lokální minulosti v souvislosti s hladomorem, připadalo mi, že mi ten film mimo zmíněný exkurs už nemá co víc nabídnout. Dostal jsem řádku poutavých scén a zajímavě vykreslený střet filmařů (které zajímá zvolené téma hladomoru jako každé druhé a neváhají třeba smát se při hádání roku vzniku fotek skupinky hladových) a jinak situaci vnímajících domorodých obyvatel (kterých se téma silně vzhledem k prožité zkušenosti dotýká). Jen celek na mě působí jako táhlý polohraný dokument s volně navazujícím sledem scén, z něhož se během celých dvou hodin přes jisté poselství často vytratil souvislejší příběh... tedy jestli ho tam režisér vůbec chtěl mít. [60%] ()
Filmový štáb si vybere příhodnou vesnici, aby zde natočil historické drama dokumentující katastrofální hladomor z roku 1943, jemuž padli za oběť milióny Bengálců. Nejdříve je čeká vstřícné uvítání a ochota místních, brzy však musí čelit morálním předsudkům a odporu, neboť odlišnost názorů, myšlení i chování městských vzdělaných lidí a prostých vesničanů je neúměrná. Taktéž rostoucí paralela mezi natáčeným fiktivním příběhem a skutečným životem venkovanů nevytváří filmařům příznivé podmínky pokračovat v jejich práci... Ani v kariéře Mrinala Sena nechybí vděčný koncept film ve filmu. Pod jeho taktovkou vznikl fascinující leč prakticky neznámý snímek o procesu natáčení, který bez váhání řadím mezi elitu svého druhu. A distributoři, ti by zasloužili hladomor za nedostupnost tohoto majstrštyku. ()
Prolínání pokřivené reality a reality pokřivené filmem. Váhám mezi čtyřmi a pěti. Je to concertino pro Smitu (dovede štkát jako zbídačelá žebračka a vzápětí skákat jako kůzle - má hrdinka tady je ale Durga: Sreela Majumdar), je to opět napůl asijské (zvlášť v patosu), má to svižné tempo, je to barvité, ale je to i film, jakým se nedává míň než plný počet – angažovaný, rozkrývající, očistný, dobrý. Chvílemi jsem si říkal, že mi to připomíná východoevropskou školu – ruční kamera, výstavba situací – přeci jen byli SSSR poměrně blízko a zřejmě mohli i nějaké ty film-o-filmé Wajdy anebo Michalkovy znát. ()
Vánocesilvestr je pryč, u mě už sedmdesátý a první; a tak si mohu opět pustit film dle vlastního výběru a tedy i vkusu. Tedy s tím vkusem jsem to přehnal, jelikož po týdenním konzumování cukroví (jsem suggar-addict) jsem si vybral film o hladomoru. Sice až někde v Bengálsku, ale svět je globální a globální jsou nutně i jeho dějiny. V půli 2. světové války nepadla na tuto část světa ani jedna bomba a nebyl v ní zastřelen ani jeden člověk. Přesto zde zemřelo násilnou smrtí stejný počet Indů jako Židů v koncentračních táborech - a smrtí místy velmi podobnou. "Při natáčení hladomoru" (jednoho filmu z mnohých) dochází k postupné (již od počátku vybuzené) eskalaci napětí mezi bohatým městem (filmaři) a chudým venkovem (nešetrné zasahování filmařů do jeho rodinných záležitostí). To, co slouží bohatým k vydělávání peněz a k pobavení (určování roku hladomoru podle fotografií, Bangladéš 1971 jsem už "spolu"-prožíval), je pro místní minulostí, přítomností i budoucností (citace ze stejného obrazu). Filmaři dávají na radu sympatického bráhmana, balí a jedou domů, film o hladomoru prostě nelze natočit... Viděl jsem několik filmů ve filmu; zde sice příčina nezpůsobila očekávaný důsledek, ten se může dostavit jen v hlavách diváků, potravy k tomu mají dost v jednotlivých "natočených" i "netočených" obrazech. ()