Obsahy(1)
Po smrti Jana Palacha složil Bohdan Mikolášek píseň Ticho, která odrážela pocity a nálady lidí v druhé polovině ledna roku 1969. Milan Peer píseň doprovodil filmovými záběry z tzv. Palachova týdne. Umírající mladík ležící na popáleninovém oddělení kliniky plastické chirurgie, matka tiše plačící nad jeho hrobem na Olšanských hřbitovech, statisíce lidí, kteří v němé bolesti pokládají květiny a věnce k jeho rakvi. „Ticho a lidé proudí ulicí," zpívá Mikolášek ve své písni. „Živý člověk zemřel, aby mrtví zůstali žít". Slovo „ticho" získalo nový význam v následujících dvaceti letech, kdy se o Palachovi a jeho následovnících mluvilo jen potichu a šeptem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
TICHO, které ani po čtyřiceti letech NESTALO SE PROMLČENÝM!... . . . Byť kratičký - leč o to více RYZÍ "DOKUMENT DOBY", na paměť věčnou uchovávající unikátní záběry umírání Jana Palacha a stav věcí a reakci lidí krátce ve dnech po jeho smrti, hudebně podkreslený emotivně nesmírně působivou písní Bohdana Mikoláška, doslova >protestsongem< v tom nejlepším a pravém smyslu slova... . . . Silné, vlastně nezapomenutelné. Tak jako celá Palachova oběť. Maximum PRAVDY v jedenácti minutách... - - - P.S. Z hlediska pohledu na stav společnosti a její vztah k Janu Palachovi (o Janu Zajícovi a dalších ani nemluvě!) po čtyřiceti letech od těchto tragických událostí stejně ale asi nelze jinak, než si slovy písně povzdechnout - "...Proč jen ten oheň tolik stál (?)..." - - - - - (Poprvé viděno v ČT v rámci pásma dokumentárních filmů na téma Palachova úmrtí, komentář zde jako třetí - 21.1.2009) ()
Dokument, jehož výraz a vůbec obsah vytváří hlavně ona píseň a její text. Bez hudby (nebo za použití jiné) by natočený materiál neměl takovou údernost, což je trochu škoda při tak silném tématu. Za mě proto slabší 4*. ()
Mikoláškova píseň mě bohužel moc neoslovila, snad kdyby zůstala jen pouhým syrově hlubokou recitací bez hudby... Zato černobíle temné záběry už od počátečních střihů z nemocnice k jámě pro rakev dokonale vtáhnou mezi zoufalství a tíhu situace, nevyřčených otázek, tichého propojení tisíců neznámých lidí a ledových kachliček popáleninového oddělení, společného odhodlání a těch dvou šipek semaforů ukazujících dva kolmé směry.... ()
průměrná píseň, cenné historické záběry. ()
Bohdan Mikolášek, narozený ve stejném roce jako Jan Palach (1948), ve své písničce uctil člověka, který se obětoval.Oheň, světlo, dým a krátký život s ním hořely dlouho a budou hořet dál…Zemřel živý člověk, aby mrtví zůstali žít… Působivé záběry na hrob, pohřební průvod, nemocnici. Symbol nefunkčních semaforů naznačujících směr... ()
Československo pohřbilo Jana Palacha a s ním i všechny naděje a touhy po svobodě.Truchlení po studentově odchodu a loučení s tím, kdo se pro nás ostatní obětoval, doprovází píseň Bohdana Mikoláška. Tak smutná a tak pravdivá. ()
Smysl ticha obestírajícího Palachovu oběť výstižně vyložil Jindřich Chalupecký: „Čin, ohlášený jako politický, vypadá z politického kontextu. Vnitřní i vnější účast lidu je nesmírná. Vyjadřuje se však mlčením. Zástupy na Palachově pohřbu měly obrovskou fyzickou sílu. Ale všichni zůstali tiší a obráceni do sebe. Demonstrace začaly teprve nazítří po pohřbu. I pak měly bezvýznamný rozsah. Vše tu probíhalo přesně podle scénáře primitivních rituálů. Nevinný hoch byl slavnostně obětován. Až do jeho pohřbení trval svatý čas. Po tu dobu nebyla dovolena světská konání. Politici a policisti marně očekávali nepokoje, vzbouření. Politický akt by byli účastníci cítili jako znesvěcující. K demonstracím mohlo dojít teprve po pohřbu, a ještě byly vyvolány činem, který musel být chápán jako znesvěcení - odstraňováním svíček a květinových darů na místě Palachovy oběti. Palachův čin prolomil krunýř moderní racionalizace a obnažil hluboké základy archaického vědomí. Byl inspirován protestním sebeobětováním buddhistických mnichů a jeptišek ve Vietnamu. Neodpovídal dnešní evropské etice. V tom právě spočíval jeho význam. Ukázal, že nános několika staletí evropské výchovy přece ponechal člověka stejným, jakým býval dříve a jakým v jiných civilizacích zůstává. Proto také ti, kteří na tomto ritu participovali, důsledně odmítali a odmítají pokusy o jeho racionalizaci. Racionální analýza sem nepatří. Oběť by mohla být třeba i předstírána, a nic by se tím nezměnilo. Důležitý zde není materiální fakt, ale jeho symbolický smysl, způsob jeho čtení. Oběť by byla stejně platná, kdyby byla vykonána jen obrazně. Co rozhoduje, je zbožnost mysli. Český osud patří k osudům evropské civilizace a sdílí s ní dnes její krizi. V tomto velkém dějinném rozvratu se lidé náhle rozpomněli na potřebu oběti.“ ()
Hodnotím ne za provedení "filmu", ale pro odvahu, připomínku a poctu. ()
Pro mě jeden z nejsilnějších a nejdůležitějších českých filmů. Ze záběrů umírajícího Palacha mrazí. Uctění památky jeho i dalších lidských pochodní více než důstojné. ()
Film, který ve mně vyvolává záplavu emocí. Vzpomínku na srpen 1968, který mi tehdy, v dětském věku, připadal vzrušující a zábavný, ale ani trochu tragický. Vzpomínky na léta normalizace, kdy každá kniha a tiskovina z "krizových let" byla oknem svobody a kdy poslech Krylových písniček, slyšených z x-té kopie na páskáči, vyvolával pocity, které dnes už snad ani nechápu. Zároveň vím, že je to projev českého bolestínství, martyrského komplexu a alibismu, neboť ta oběť byla nadarmo, žádnou normalizaci nezastavila a 99,9 %, z těch věrnost Palachovu odkazu zde slibujících, se nakonec zapojila... Ale za ty vzpomínky *****. ()
Byť slyšíme jednu a tu samou písničku a vidíme sestřihané dobové záběry, kde mám pocit, že se některé opakují, tak se podařilo velmi krásně, až nadčasově, zachytit dobovou atmosféru palachiády. ()
Kamera:Vladimír Smutný, Jan Seidl. Píseň Ticho která provází celý film složil Bohdan Mikolášek během tří dnů po činu Jana Palacha,19.ledna 1969 v den pohřbu Jana Palacha byla již hotova. ()
Ticho, ktere krici. ()
Hodně působivý dokument (obzvláště pro pamětníky), který skvělým způsobem mapuje "Palachův týden", tu nezapomenutelnou atmosféru i náladu všech přítomných a do toho zní skvělá a nadčasová píseň Bohdana Mikoláška. Nic víc a nic míň, ale nezapomenutelný zážitek a významná vzpomínka pro všechny. Protože "v zapomínání" jsme bohužel skoro mistři světa. ()
Jan Palach se stal potřebným symbolem vzdoru proti rudým okupantům a ať už ho k jeho šokujícímu činu vedl pouze pocit bezmoci z okupace a nebo ještě něco jiného, není sporu o tom, že se stal pro lidi v té době tolik potřebným mučedníkem, za což bychom mu měli být a jsme vděční. Když jsou ve videu záběry na jeho poslední chvíle života prožité na nemocničním lůžku, člověku není dobře po těle... Musím říct, že mě toto dílo chytlo za srdce a hudba se mi ještě dlouho po shlédnutí přehrávala v hlavě. A co byla má první myšlenka, když to skončilo? Že musíme dělat vše proto, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. Komunistická okupace je černou skvrnou na historii našeho státu. ()
Zajímavá písnička, ale sdílná hodnota filmu nijaká... ()
Velice působivý a temný dokument, který jsem zhlédl na nádvoří hradu Křivoklát během Noir Film Festivalu. Celé doplněné pouhým violoncellem, prostě nádhera. ()
Samotná píseň není nic moc. Autor si s textem moc nelámal hlavu ( o rýmu ani nemluvě), ale záběry pod kterými hraje, jsou mrazivé. A proto dohromady tvoří poměrně zajímavý odkaz atmosféry budoucím generacím, jak by to chtěl i Jan Palach. 75% ()