Režie:
Dušan KleinScénář:
Vladimír FantaHudba:
Emil ViklickýHrají:
Miroslav Donutil, Radek Holub, Ondřej Vetchý, Michal Pavlata, Jiří Langmajer, Klára Issová, Monika Hilmerová, Marián Labuda st., Roman Vojtek, Pavla Tomicová, Zdeněk Maryška, Petr Pelzer (více)Obsahy(1)
Dnes vás zveme ke třetí epizodě z trojice detektivních příběhů podle románů Emila Vachka s oblíbeným vrchním inspektorem Klubíčkem ve skvělém podání Miroslava Donutila. Dnešní příběh se odehrává těsně před Mnichovem, kdy na Karlovarsku řádí Henleinovci a kdy československá policie, aby je nedráždila a aby zabránila nacistickým útokům, musí lecjaký případ diplomaticky „zamést pod koberec“. V jednom karlovarském hotelu je nalezen mrtvý lázeňský host, vážený německý hudební skladatel, a klavír, na němž komponoval, je barbarsky zničený. Pražské ředitelství požádá o výpomoc Klubíčka (M. Donutil). Je třeba ale nasadit ještě jednoho diskrétního pátrače. Tím je inspektor Veverka (R. Holub), který si bude ve Varech léčit žlučník. Partnerem je mu místní zkušený karlovarský inspektor Tykač (O. Vetchý)… (Česká televize)
(více)Recenze (48)
Postižení atmosféry předmnichovského Československa je na poměry televizního filmu skutečně fascinující. Rozhodně nejpovedenější z volného triptychu Vachkovských detektivek... ()
30. léta na česko-německém pomezí a ve vzduchu je cítit napětí. Kriminalisté, kteří vyšetřují trestnou činnost, narážejí na atmosféru strachu, hrozeb a politických intervencí. Vlastně nejde o nic výjimečného, ale na poměry České televize je televizní hra zpracovaná určitě nadstandardně. Vynikne zdařilá snaha o zachycení dobové atmosféry, poctivé herecké výkony, celkově slušné řemeslo. Kdyby Devatenáct klavírů představovalo umělecký průměr České televize, neměl bych k její tvorbě připomínky. Celkový dojem: 70 %. ()
Ačkoliv k britským ranním stravovacím návykům pohlíží s despektem, patřičně suchý humor požitkářský inspektor Klubíčko rozhodně nepostrádá. Jistá režisérská ruka i přesné vykreslení nacistické předválečné deky ležící nejen na Karlsbadu dělají z 19 klavírů více než průměrnou detektivní inscenaci. Nechce se věřit, že ten samý autor je podepsán i pod zvěrstvem Svatba na bitevním poli. ()
Zařazení do oddechových retropořadů je v tomto případě podle všech vnějškových znaků na místě. Skutečnost je však - tentokrát pozitivně - složitější. Prvorepublikové téma je velkou černou dírou polistopadové dramatiky vůbec. Ve většině případů jsme konfrontováni buď s relativně dobře odvedeným oddechem (ČETNICKÉ HUMORESKY), nebo - bohužel nejčastěji - s různými deriváty skutečné kvality. Literární předlohy zakladatelského klasika českého kriminálního žánru Emila Vachka jsou výchozí zárukou kvalitního diváckého zážitku (snad poprvé se o tom český divák mohl přesvědčit již před více než šedesáti lety v TŘINÁCTÉM REVÍRU). Fantův scénář a Kleinova režie prvorepublikovou detektivku tohoto levicového spisovatele posouvají do polohy zčásti thrilleru, zčásti silného příběhu z konce První republiky (zhruba léta 1936-1937). Umístění příběhu do Karlových Varů spolu s motivy Mnichova a Vídně propůjčuje této televizní filmové inscenaci ráz silného pohledu do německo-českých vztahů třicátých let (minimálně o řád silnější než třetí řada dobrých ČETNICKÝCH HUMORESEK). Kulisy, v nichž se příběh odehrává, zejména důvěrná znalost agrárnické části tehdejší ústřední exekutivy, sloučeny s pronikavou psychologickou kresbou protagonistů díla, evokují s až hrůzně působící věrohodností obrazu doby postupný nástup henleinovského hnědého moru. Předjímají současně holokaust. Počínání prvorepublikové kriminální policie - tradiční elity všech policií celého světa - vyznívá současně jako přesvědčivá obhajoba síly a kvality naší prvorepublikové demokracie. Nejen Donutil, ale i Holub, Vetchý, ale také Pavlata ve skvěle podané roli německočeského antifašisty, který se může spolehnout na sílu a odolnost demokracii oddaného dělnického kolektiva (chlapi z Mosrovky) právě tak jako Issová za těchto okolností dostávají ze svých partů maximum a dotvářejí špičkovou kvalitu inscenace, jíž nechybí ani česká protiněmecká poťouchlost (až haškovsky pojaté epizody s německou filmovou superhvězdou z grandhotelu PUPP). Po delší době nabídla česká televize veřejné služby svým plátcům prvotřídní zážitek. Lze si jen přát, aby jich bylo mnohem, mnohem více. ()
Vzestupná tendence tohoto volného triptychu, ve kterém se hledáváme s Vachkovým Klubíčkem s tváří Donutila, je zřejmá. Nicméně musím poznamenat, že kdyby na počátku stál soudný koncept, který by si vytyčil za cíl vytvořit řádný klubíčkovský seriál, bylo by to vhodnější. Materiálu je dosti, bohužel Vachek, publikující od roku 1911 je autorem značně antikvárním, neb po revoluci se knihkupecké pulty dočkaly pouze jediného titulu - a sice trojitého výběru z klubíčkovských případů. Venkoncem je tedy divák rád, že se na ČT vůbec něco urodilo. Ačkoli samozřejmě výběr dvou klasických případů z raných 30. let doplněných o jeden retrospektivní, Devatenáct klavírů totiž patří mezi poslední Vachkovy texty, není úplně vhodný korpus. Na druhou stranu právě zde se Klein vysloveně pro téma nadchl, navázal na některé motivy z Muže a stínu a připravil pro Klubíčka atraktivní prostředí Karlových Varů, zesilující hrozby nacizmu a pikantních vampů, kterým nelze věřit. A pokud takový vamp má tvářičku Moniky Hilmerové, je nutno po ní zatoužit bez vytáček. Rozkošným nápadem je také vtípek s Harry Pielem, skutečnou hvězdou akčních filmů, který kraloval německé kinematografii v 10. - 30. letech. Bývalo by bylo hezké sledovat klubíčkovský svět v dalších projektech ČT, ale nakonec buďme rádi i za to málo, co se podařilo. Například po takovém Fikerovi se po roce 1970 slehla zem. ()
Po uspokojivě nadprůměrném Muži a stínu a uspokojivě průměrné Zlé minutě přichází malý klenot - Devatenáct klavírů. Atmosféra předmnichovského Československa je dokonalá se vším všudy, zápletka téměř holmesovská a herci do jednoho výteční. Kromě přesného Miroslava Donutila exceluje Ondřej Vetchý překvapivě jako poměrně drsný inspektor Tykač, Radkovi Holubovi jsem toho moulu a žlučníkáře taky sežral i s navijákem. Velice potěšily i vedlejší role - zajímavou postavu ztvárnil Michal Pavlata, krásná a tajemná Monika Hilmerová, ještě krásnější a ještě tajemnější Klára Issová či v neposlední řadě chladnokrevný esesák v podání Martina Stránského. Už dlouho mě takhle žádný český TV film nepotěšil. 90%. ()
Povedený kousek ()
TV/// Obsazení 8/10 Děj 4/10 Hudba 4/10 Výprava 7/10/// +Ondřej Vetchý a mnoho dalších výborných herců, zdařilá výprava -slabá detektivní zápletka, pomalý postup, nezajímavé dialogy, málo dramatických scén/// Tento film si nejde neužít, alespoň po herecké stránce. Rovněž výprava je znamenitá a kór jako televizní film se nemá za co stydět. Zřejmě škoda, že jsem neviděl předešlé 2 filmy, možná bych dokázal postavy a samotný film více ocenit. Takto mě sice film úplně nenudí, ale rozhodně nenadchne./// Celkem 53%/// ()
Asi to bola iba zvedavosť, vďaka ktorej som dopozeral film, ktorý si to nezaslúžil. Za priemernosť pravdepodobne môže vďačiť už literárnej predlohe. Ale ani Dušan Klein sa príliš nesnažil, aby z filmu sňal časť jeho literárnosti a nahradil ju akciou za predpokladu, že nebude pôsobiť tak trápne, ako záverečná strieľačka. Film chvália za vykreslenie dobovej atmosféry. Nie som si vôbec istý, či právom. Aj Schulhoffove detektívky som označoval za priemerné, ale bol to lepší priemer. ()
Z trojice odvysílaných klubíčkovských televizních detektivek byla tahle nejlepší. Zajímavý scénář, solidní retro výprava, zasazení do vyhrocené doby, výborné obsazení (zejména Ondřej Vetchý a Radek Holub)... prostě po všech stránkách poctivá práce (70%). ()
Jak jsem již zdůraznil na jiném místě, česká literatura neměla ve svém jádru nikdy na výběr mnoho kvalitních autorů kvalitních detektivních příběhů. Jednoho ale přece. Emila Vachka. Tento prozaik, dramatik, novinář a de facto zakladatel klasické české detektivky (před ním se o kriminální žánr pokusil pouze Karel Čapek svými Povídkami z jedné a druhé kapsy) vlastní ještě jedno prvenství: je tvůrcem prvního ryze českého detektiva. Inspektor Klubíčko je starý mládenec a samotář, moudrý a zkušený muž, znalec starých noblesních mravů. Potrpí si na dobré oblečení, kouří dýmku a drahé doutníky, pije kvalitní koňak, je milovníkem dobré kávy a bibliofilií, má však také smysl pro humor a bystrý analytický rozum, který mu umožńuje řešit kriminální případy s lehkostí a bravurností. Je vždy víc osobností než pouhým strojem na myšlení, své povolání provozuje spíše jako umění než jako řemeslo. Na filmovém plátně jsme se s ním mohli poprvé setkat už v roce 1933, kdy vznikla adaptace Vachkova románu Muž a stín pod názvem Vražda v Ostrovní ulici s Jindřichem Plachtou v titulní roli. Zcela jinou a osobně se domnívám, že autorově vizi bližší formu zaujal Miroslav Donutil ve volném cyklu, jež prozatím KLAVÍRY uzavírají. V případě dvou předcházejících inscenací bychom mohli o jejich kvalitě široce spekulovat, ve třetí variantě překvapil režisér Dušan Klein až nezvykle precizním přístupem a pečlivě vypracovaným scénářem, který je dílem Vladimíra Fanty. Závažnost doby, v níž se příběh odehrává (duben 1937, tedy necelé dva roky po rozhodujícím vítězství Henleinovy Sudetendeutsche Partai v republikových volbách), je situována do konfliktních Karlových Varů, ale kontroverznost se objevuje i v pražských intermezzech, kde vládnou až příliš loajální stanoviska vůči vládě. Brilantně rozehraná hra, v níž zprvu není jasné, kdo bude závěrečným vítězem, se může spolehnout nejen na špičkovou dobovou výpravu, ale také na vynikající herecké obsazení. Vedle Donutila bych upozornil na Vetchého, Holuba, Hilmerovou, Maryšku a nedávno zesnulého Václava Mareše ve skvěle zahrané roli policejního prezidenta. Roztomilým bonbonkem byla etuda Romana Vojtka, poukazující v silně karikaturní tónině na blazeovanost tehdejších filmových hvězd. Celkově se cítím mile překvapen a rozhodně bych nad domácí tvorbou klasických detektivek nelámal hůl. Čerpat je, zdá se, stále odkud a sejdou-li se pod jednou střechou takové osobnosti jako Klein nebo Donutil, není důvod se jakkoli znepokojovat. Ačkoli, jak se říká, třikrát a dost. V případě inspektora Klubíčka by to byla ovšem škoda. ()
No vidíte a to já zas vidím kvalitu všech tří dílů naprosto stejně. Ani jeden z nich nějak nevybočoval z průměru. Tentokrát nás čeká zlá doba a německé pohraničí, kde se to práskači, sympatizanty vrahy a nácky jen hemžilo. Chudák Klubíčko a Veverka si na pomoc přizvou „vetchého“ Tykače, jehož blonďatá panímáma je zrovna jedna taková prodejná děvka. Atmosféra byla slušná, herecké výkony a výběr herců rovněž nebyli špatné (pěkná Issová i Hilmerová potěší pány svým vzhledem), Martin Stránský zaujme zase svou krutostí a láskyplným vztahem k židům (to myslím ironicky). ()
Predlohou tohto výborného filmu je rovnomenný román Emila Vachka, ktorý vyšiel v roku 1964. O čo ide, karlovarska továreň na klavíry Orfeus, keď záhadne zmizol jej majiteľ, podnik za podozrivých okolnosti prešiel do rúk nacistov. Všetkých devätnásť vyrobených klavírov sa predalo pod cenou a až potom nacisti zistili, že v dvoch klavíroch boli uschované šperky a peniaze, ktoré si heinleinovci z karlovarska chcú privlastniť na financovanie svojho politického boja. Dej filmu je situovaný do obdobia tesne pred Mníchovskou dohodou, obsadením Sudet, kedy Česi museli utekať z Čiech hlbšie do vnútrozemia, zhabaný im bol majetok nemeckými spoluobčanmi. Tu sa v prvom rade preukazovali povahy ľudí, ktorí dlhé roky bývali tesne vedľa seba. Pre zaujímavosť v roku 1937 nebol v Karlových Varoch ani jeden obchod s českým názvom a o chvíľku nebol v češtine žiaden nápis. Všetko v nemčine. Zaujímavé bolo aj hlásenie sa k nemeckej menšine, kedy až 90 % obyvateľstva na karlovarsku tvorili Nemci. Tieto fakty s narastajúcim nacizmom, ktorý postupne získaval na sile je nevyhnutnou súčasťou tohto filmu. Skutočným nepriateľom vyšetrovateľov nebol iba páchateľ ale aj pronacistický zmýšľajúci ich nadriadení. K 1.7.1939 bolo evidovaných celkom 171 401 utečencov z pohraničných oblastí smerom do vnútrozemia. Z toho bolo 141 037 Čechov, 18 673 Židov, 10 496 Nemcov (50 000 štátnych zamestnancov tam ešte ostávalo). Nech sa takáto história už nikdy neopakuje ! ()
Příjemné detektivní retro s uměřeným scénářem a dobrými hereckými výkony vhodné na nedělní televizní večer. Tedy nijak objevná, ale v dobrém slova smyslu pohodová podívaná. Ještě jinak: spolehlivý televizní standard. Mně to sedlo. ()
Konečně pro mě velmi zajímavý příběh, tedy, co se týká doby ve které se odehrává. Nejsem žádný specialista na druhou světovou válku a na události odehrávající se před ní. Tím ale nechci říct, že by mě ta doba nezajímala. Byla to doba poměrně divoká. Vztahy mezi Čechy a Němci byly velmi napjaté a neuspokojivé. Nakonec vše vyvrcholilo Mnichovským diktátem. Nápad s klavíry byl originální. Já jsem si myslela, že na jednom z nich bude vyryto číslo bankovního účtu nebo kombinace čísel k sejfu, ale všechno bylo jinak. Požitkář Klubíčko je tu pouze do počtu. O všechno se v podstatě starají Veverka s Tykačem. ()
Asi nejlepší díl ze série kriminálních případů, které vyšetřuje detektiv Klubíčko v podání Miroslava Donutila. Dobová atmosféra naprosto dokonalá, herecké obsazení hodně dobré, až jsem byl překvapen. Filmy Dušana Kleina po roce 2000 řadím spíše k podprůměrným i díky hereckým výkonům. Devatenáct klavírů je však nadprůměrná podívaná, která solidně buduje finále a herci svoje role hrají perfektně přesvědčivě. Hudební skladatel Emil Viklický pozdvihl úroveň na temnější notu klavírním etudou, která jakoby vypadla z Kubrickova Eyes wide shut. V celkovém výsledku film působí zlověstným dojmem hlavně kvůli předmnichovským událostem. Velice silné čtyři hvězdy. ()
Odvést hereckou práci na vysoké úrovni ve filmu, který je zoufale o ničem a zápletka je prakticky nulová, natož kriminální, to je opravdu umění. ()
Docela suché krimi, které ale ničím neurazí a je to příjemné zabití 90 minut. ()
Příjemná detektivka z nepříjemných dob. Už jen herecké obsazení zajišťuje kvalitní televizní podívanou a tak se také děje. Příběh není nikterak složitý a je značně podbarven dusnou atmosférou sudetských oblastí konce třicátých let. Myslím, že se jí podařilo vystihnout dost dobře a přirozeně. Film poklidně spěje k celkem očekávanému konci a tvoří tak celkem příjemný doplněk nedělního večera. Nic víc jeho cílem jistě ani nebylo a já dávám spokojené tři. Jen dodám, že z herců se mi nejvíc líbil hoteliér Marián Labuda se svým čepečkem:-) ()
Tento film si u mě vysloužil pochvalu a to ne za obsah samotný, ale spíš za to, jak dokázal vykreslit atmosféru konce první Československé republiky. ()