Eye Over Prague
Oko nad Prahou
VOD (3)
Obsahy(1)
Film Oko nad Prahou je osobním i politickým životopisem Chobotnice neboli projektu pražské Národní knihovny, ale také životopisem zejména posledních let života autora tohoto návrhu Jana Kaplického, který si ve svém deníku v roce 1998 mimo jiné poznamenal: vyhrát soutěž a mít jednu lásku. Tímto zápisem, přečteným v úvodu snímku Eliškou Kaplicky, jakoby český architekt světového formátu napsal nejen "scénář" svojí závěrečné životní dekády, ale také filmu, který sleduje dramatický společenský příběh tvůrčí imaginace a také intimního vztahu muže a ženy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (128)
Bohužel Češi nedokázali svého rodáka ocenit a jeho světový věhlas se neodpouští. Když jsem prvně viděla návrh pražské Národní knihovny a hlavně její komfortní multifunkčnost, byla jsem absolutně nadšená a můj knihomolský mozek už to úplně viděl a jen se na to tetelil, jak si to tam půjde užít, a design blobu futuristická nádhera, kterou hned tak někde nemají. Tetelení mi bohužel zcela vynuceně přešlo, neboť vytelení Čechů je převálcovalo. Politické, pokrytecké špičky vše zničily a nic jiného se ani od nich čekat nedalo. Odnesly to krásné knihy. Pan Kaplický byl architekt s obrovským viděním a nepopiratelným charisma, jehož stavby se mi vždy líbily. Tímto se mu omlouvám za malost a ubohost jeho vlasti. ()
Zručně natočený dokument, kterému ale ubližuje producentský dohled manželky zesnulého architekta. Je bohužel až příliš znát, že chtěla, aby ten dokument vznikl a nebyl kontroverzní. Oko nad Prahou je hodně jednostranně zaměřený dokument, ve kterém se navíc nedozvíme nic, co bychom už nevěděli. Ani o tom architektovi se nic nedozvíme. Je to škoda, protože potenciál tu je. Bohužel ale jde dokument až příliš zbytečně na city, rádoby dojemné záběry a rodinná idylka. Škoda, že nemluví víc odpůrců knihovny, to by bylo zajímavější. Knížák je samozřejmě lehce zesměšněn, ale bohužel v jeho slovech se dá najít logika. Nakonec jediná věc, která tam je fakt dobrá, je schůzka s Bémem, to o něm hodně vypovídá. Škoda, že tam takových momentů neni víc. Takhle je to jen nemastný neslaný dokument. 60% ()
Dokument je možná po technické stránce trošku nezvládnutý, ale rozhodně má velkou vypovídací hodnotu. Především o těch podivných bezpáteřních entitách homo politicus, kteří jsou schopni v jednu chvíli volat hot a vzápětí zas čehý. A mezi nimi architekt se svým projektem, který musí poslouchat jednu lež za druhou, jak se najednou vymlouvají co a proč nejde poté, co kleptomanský prezident (jak ví celý svět) pronese svůj odsuzující názor. Jistě, právo na něj má a neberu mu ho, jenže okamžitě potom obrátit o 180 stupňů a začít se ohánět neregulérností soutěže a dalšími kecy, samé lži, to je opravdu ubohost. Je mi jasné, že projekt Národní knihovny je poněkud kontroverzní, ale to, co tady předvedli naši volení zástupci, to je něco nevídaného. Jsem rád, že je to zachycenou a bude se moct i v budoucnu ukázat, jaká bezcharakterní skupina lidí nám tu vládla. ()
Zbytečně mnoho slz a dojímavých scén ... Takhle to nevypadá jako dokument, ale spíše jako "producentský" pomníček Elišky Kaplické jejímu manželovi. ()
Velmi objektivní popsání české zaprděnosti. (K) ()
Kazda, trochu vyraznejsi a originalnejsi stavba je nazorove rozporuplna. Nejsem zadna vyjimka, kdyz reknu, ze mne prijde knihovna architektonicky zajimava. Nejsem si ale jisty, zda by mela na Letne stat. Praha by sice potrebovala v poslednich dvou dekadach vystavbu i jinou nez jen prosklenych administrativnich a obchodnich center, nove budovy by ale mely byt reprezentativni hlavne svou stavbou a ne lukrativni polohou. Dokument tezi z proflaknuteho tematu a neni nicim zajimavy ci objevny. Snad jen v tom, jak Havel kope za kamarada a vyjadruje se k necemu, cemu nerozumi (nebyl tedy jediny). ()
Nechápu nízké hodnocení. Pro mě velmi velmi povedený dokumentární film, dávající prostor široké škále názorů i emocí, zobrazující ničím nezabarvený pohled na situaci našich českých zemí a továrnu na politické (ne)argumenty. A navíc - jak režisérka sama řekla a diváci sami postřehli - film o vztazích, film o nás. Pro mě také dokument o hanbě ANEB jak pasovala česká společnost umění na úroveň levné prostitutky (a dál si stavěla své diamantové silnice). ()
CASO(S)BERNY DOKUMENT ...... i s bonusy to je cca 2,5 h. ()
Nemůžu vymyslet nic co by lépe vystihlo mé pocity z toho co asi Jan Kaplický musel pociťovat a proto bych si pouze přál, aby se ji dočkal, byť posmrtně. ()
Absurdita českého národa je opravdu nekonečná! Tady je jasně vidět to, co si myslím už několik let, že tahle země není pro úspěšný lidi. Kdo chce něco dokázat v celosvětovém měřítku, musí zapomenout na uznání ve své rodné republice. A proč? Protože jsme byli a vždy budem Češi. ()
Druhy film Olgy Spatove a vysledek je myslim velmi dobry,rozhodne po filmarske strance.S kamerou Olgy zachazet umi-urcite po svem otci-a rezie ji v dokumentarnim filmu jde taky skvele.Snad jen vice vyvazeny pohled,tedy o neco mene zaujaty a objektivnejsi by film vynesl na absolutni vrchol.Me osobne se chobotnice moc libi a vsemi deseti souhlasim s jeji stavbou,nicmene dokumentarni film musi nezaujate popisovat a davat prostor vsem nazorum-proto je dokumentarni.To se reziserka nedala,nebo nechtela dat.Vysledkem je poutave natoceny a smutny,lec nevyvazeny dokumnet o skvelem architektovi.Objektivita u dokumentu je velmi dulezita,proto nemohu dat vic nez zaslouzenych 60%. ()
Svým způsobem mi to přípomnělo Český mír. Malost opět zvítězila. Bez ohledu na názor na knihovnu se diskuze rozmělnila do typické národní bezobsažné břečky. Klausův pohunek Knížák je hrozná postavička, ale za své věrné služby dostal státní vyznamenání :( ! Kaplický podcenil českou bažinu, Dá se říct, že ho v jistém smyslu utopila. 66%. ()
Velmi zajímavé připomenutí okamžiku, kdy se nám otevřely dveře do moderní Evropy a my jsme si je několika malými lidmi nechali zabouchnout. Krásné stavby, myšlenky chytrých lidí, ale i názory těch, na které by člověk nejraději zapomněl. To všechno si člověk připomene tímto filmem, který je povedeným a klasickým současným (tedy narativním a subjektivním) dokumentem, který ale nechává za sebou svým obsahem nepříjemnou pachuť. Každý geniální architekt i umělec, který přichází s něčím nezvyklým, potřebuje podporu mocných proti lynči "opatrných". Jan Kaplický, jehož práce předstihuje dobu a předznamenává novou architektonickou epochu přicházející po rovném a strohém funkcionalismu, však takovou podporu nenašel. Naopak ho dokázala zničit hloupost několika fanatických nevzdělaných lidí, kteří se zrovna dostali k moci, kteří mu nesahali ani po podrážky bot a které dílo Kaplického o mnoho staletí přežije. Tak snad se nám ještě dostane nějaké příležitosti k nápravě a třeba jednou tu knihovnu i jako pomník velké svého času nepochopené osobnosti postavíme. ()
Budu jen opakovat: Jako pocta člověku, kterého má autor rád, je to bezesporu pěkné. Jako dokument osvětlující a vysvětlující však pokulhává. Jako "reklama" na knihovnu to bezesporu funguje. ()
Pardon, ale tyhle pseudodokumenty... jak to napsat nějak slušně... příběh o strašně ublíženym "architektovi", kterýmu musí rodinka a kamarádi in memoriam nahonit triko... ale tak kamarádi si udělali radost a já můžu jít zvracet, protože tolik neobjektivity v jednom "díle" sem snad eště neviděl. A příště budu svojí zvrhlou zvědavost držet na uzdě, slibuju. ()
Na první pohled je zřejmé, že cílem dokumentu není divákovi zprostředkovat spor o chobotnici, ale snaží se naopak celou situaci zachytit z pohledu tvůrce NK. Nebylo účelem nabídnout nám živé diskuze památkářů, urbanistů, politiků, ale přiblížit osobnost samotného tvůrce, jeho myšlení, cítění pro tvorbu. Snímek berme jako obhajobu práce, která vyhrála v platné soutěži a chtěla ČR přinést něco nového a zajímavého. To, že je snímek zasazen do pozadí sporu o NK vychází z aspektu, že NK vzbudila bouřlivé diskuze nejen na úrovni veřejného mínění, ale i v politické sféře. K samotné režii snímku - Špátová má nepochybně cit pro kompozici a střihovou skladbu, ale má se stále, co učit. Kamera byla místy až nepříjemně rozklepaná a často lítalo ostření. ()
Kaplický je punk, ale dokument je to slabý. ()
Jana Kaplického si vážím, jeho díla se mi líbí a jsem pro, aby v Praze takzvaná Chobotnice stála. Bohužel tento dokument marně sahá alespoň po kolena genialitě a propracovanosti Kaplického staveb. Upřímně jsem čekal trochu víc, trochu pohled pod pokličku, ne jen známá fakta z médií, prostě trochu víc poodhalit jak osobnost pana Kaplického -jak se cítil, když jeho návrh byl pomalu zametán pod koberec- tak i jeho způsob práce- ne jen sestřih ze zpráv na české televizi a pár jeho myšlenek. Co rovněž pokulhávalo byla až příliš klasická forma střihu dokumentu, s mírnou snahou o něco víc- třeba rodiče se probírali více až někdy v půlce filmu místo, aby se s nimi začalo- nezasloužil by si pan Kaplický něco víc, trochu lepšího a mnohem nápaditějšího dokumentaristu? Oku nad Prahou by televize svědčila mnohem víc než kino. Co mě rovněž zamrzelo byla alespoň textová informace na konci jak to s tou knihovnou vypadá v současné době, myslím, že by byla nějaká úderná věta na místě. Je to jen další dokument ze kterého se nic nového nedozvíte, ale alespoň si připomenete to co jste znali a trochu pozapomněli, to ale jen v případě, že jste se o tento problém zajímali, někdo kdo o tom věděl jen opravdu málo si odnese pouze ponaučení o tom jak jsou naši politici špatní a pan Knižák jen divný exot co se chce ke všemu vyjadřovat a všem je pro smích. ()
V titulcích filmu uvedeno: název Jan Kaplický: Oko nad Prahou. ()
Související novinky
Vítejte v KLDR! Zdarma!
Provozovatelé portálu pro online distribuci dokumentárních a experimentálních filmů Docalliancefilms.cz nabízí od pondělí 4. října do následujícího pondělí 11. října zdarma k vidění film Vítejte v… (více)
Omlouvám se předem, tentokrát to bude dlouhé a se zvýšeným výskytem závorek a uvozovek, neboť dojmologické ještě nad mou obvyklou míru. A předesílám: Že se knihovna podle Kaplického návrhu dosud (zůstávám neopodstatněným optimistou) nepostavila, je podle mě špatně, průšvih, trapas, jeden z nejvážnějších porevolučních malérů tohoto národa. Pan Kaplický má můj bezmezný obdiv, stejně jako jeho paní, pan Ježek a další, kdo se snažili projekt prosadit a bojovali svůj boj opravdu statečně a urputně. Smrt pana Kaplického a narození malé Johanky navíc dodávají celé té smutné historii dimenze antické tragédie. Věřil jsem, že film bude bomba, že se z něj dozvím nové věci, uvidím zúčastněné v nových souvislostech; ba tiše jsem doufal, že jeho přesvědčovací síla bude taková, že přitáhne novou podporu a odstartuje nové dějství příběhu. Že jsem se nic nového nedozvěděl, vem čert, na to jsem asi celou kauzu průběžně sledoval příliš pozorně. Bojím se ale, že tu není ani ta moc přesvědčovat, strhnout, zapálit. Proč? Především – film je to určitě emotivní (emoce vzbuzující), ale hlavně hodně emoční (z emocí vzniklý). Myslím si, že je škoda, že se tak silného a důležitého námětu neujal někdo na jednu stranu méně citově zainteresovaný a na druhou stranu autorsky zkušenější, kdo by dokázal lépe filmařsky „kalkulovat“, „prodat“ divákovi to, co v materiálu bylo. Na druhou stranu je ale potřeba uvědomit si, jak celé natáčení začalo – víceméně jako studentské cvičení, nemýlím-li se. Nemůžeme autorkám vyčítat, že se místo nich na začátku nerozhodl „bezproblémový dokument à la BBC o stavbě jednoho skvělého baráku“ natočit někdo jiný. — Co mi chybělo? Mimo jiné víc prostoru a důrazu na to počáteční euforické období, kdy si ještě všichni mysleli, že všechno půjde hladce. Nad filmem od začátku visí vědomí, že se věci zvrtnou (a to vědomí je uvnitř samotného filmu, nezáleží na tom, jestli je divák s vývojem událostí obeznámen předem nebo ne), takže šok ze skutečného zvratu po Klausově „občanském angažmá“ nedopadne na diváka tak silně, jak by mohl. A nejen ten. Člověk je tvor zvyklý vnímat silně přes příběhy, a tady se před námi neodvíjí příběh, ale tříšť obrazů, tu výmluvných (setkání s Bémem aneb summit hmoty a antihmoty, při jediném pohledu z očí do očí by nejspíš zanikl vesmír), tu míň, ale celkově ne dost, aby vyztužily či nahradily dramatický oblouk, který je mnohem slabší, než mohl být. — Podle mě velká chyba je, že „předpřevratový“ Bém nemluví z plátna sám, ale že jeho slova o podpoře knihovny čte cizí hlas. Katastrofálně to ubírá na přesvědčivosti vyobrazení následujícího názorového veletoče. A nechápu proč – copak neexistuje ani jeden obrazový, či aspoň zvukový, záznam primátora chválícího knihovnu? — Výběr hudby: chtělo to víc práce, důslednější dramaturgii a, nerad to říkám, místy i jednoduše víc vkusu (podobný pocit jsem zažil při pohledu na obálku Ježkových Střepin chobotnice). V kterési recenzi jsem se dočetl, že Kaplického oponenti jsou ve filmu zesměšňováni dixielandovou hudbou – dotyčný recenzent nesledoval dvakrát pozorně, dixieland se hned poprvé ozve při záběru na kráčející osazenstvo Future Systems a ani později se neobjevuje důsledně jako leitmotiv jedné nebo druhé strany. Otázka tedy je, proč zrovna dixieland a proč tolik – měl ho snad pan Jan rád? Nebo kvůli pražským pouličním dixielandovým kapelám? Každopádně je to z dnešního pohledu archaická, trochu legrační muzika, která prapodivně kontrastuje s „architekturou pro budoucnost“ (to prosím nemluvím za sebe, já dobrý dixál můžu). Klasika ano, ta funguje, jak má, ale Bobkovo Nedělní ráno v emocionálním vrcholu filmu je, bojím se, těžký přehmat (opět – Pavla Bobka si velmi vážím jako člověka i jako zpěváka, jeho přátelský vztah s Kaplickým je dojemný a málem archetypální, jeho zpěv na pohřbu do filmu určitě patřil, ba je jedním z vrcholů, ale ta následující písnička už nemá tu sílu, kterou daný moment potřeboval. Tvůrci ji tam vzhledem k osobní angažovanosti pravděpodobně cítí, ale do hlavy většiny diváků v kinosále, obávám se a je mi to líto, tahle emoce „neproleze“). — Nebudu se dál rýpat v detailech, jen ještě jednou zopakuju – supersilné téma, obdivuhodní lidé, výsledek pro mě bohužel rozpačitý. Bezprostředně po projekci v La Fabrice, rozjitřen osobní přítomností paní Elišky s Johankou a dalších aktérů a svým vlastním zaujetím pro věc, bych byl dal tři až čtyři, teď na druhý den s chladnější hlavou jsou to tři „s odřenýma ušima“. Jak rád bych tentokrát byl vedle jak ta jedle. Třeba jsem. () (méně) (více)