Oko nad Prahou

Omlouvám se předem, tentokrát to bude dlouhé a se zvýšeným výskytem závorek a uvozovek, neboť dojmologické ještě nad mou obvyklou míru. A předesílám: Že se knihovna podle Kaplického návrhu dosud (zůstávám neopodstatněným optimistou) nepostavila, je podle mě špatně, průšvih, trapas, jeden z nejvážnějších porevolučních malérů tohoto národa. Pan Kaplický má můj bezmezný obdiv, stejně jako jeho paní, pan Ježek a další, kdo se snažili projekt prosadit a bojovali svůj boj opravdu statečně a urputně. Smrt pana Kaplického a narození malé Johanky navíc dodávají celé té smutné historii dimenze antické tragédie. Věřil jsem, že film bude bomba, že se z něj dozvím nové věci, uvidím zúčastněné v nových souvislostech; ba tiše jsem doufal, že jeho přesvědčovací síla bude taková, že přitáhne novou podporu a odstartuje nové dějství příběhu. Že jsem se nic nového nedozvěděl, vem čert, na to jsem asi celou kauzu průběžně sledoval příliš pozorně. Bojím se ale, že tu není ani ta moc přesvědčovat, strhnout, zapálit. Proč? Především – film je to určitě emotivní (emoce vzbuzující), ale hlavně hodně emoční (z emocí vzniklý). Myslím si, že je škoda, že se tak silného a důležitého námětu neujal někdo na jednu stranu méně citově zainteresovaný a na druhou stranu autorsky zkušenější, kdo by dokázal lépe filmařsky „kalkulovat“, „prodat“ divákovi to, co v materiálu bylo. Na druhou stranu je ale potřeba uvědomit si, jak celé natáčení začalo – víceméně jako studentské cvičení, nemýlím-li se. Nemůžeme autorkám vyčítat, že se místo nich na začátku nerozhodl „bezproblémový dokument à la BBC o stavbě jednoho skvělého baráku“ natočit někdo jiný. — Co mi chybělo? Mimo jiné víc prostoru a důrazu na to počáteční euforické období, kdy si ještě všichni mysleli, že všechno půjde hladce. Nad filmem od začátku visí vědomí, že se věci zvrtnou (a to vědomí je uvnitř samotného filmu, nezáleží na tom, jestli je divák s vývojem událostí obeznámen předem nebo ne), takže šok ze skutečného zvratu po Klausově „občanském angažmá“ nedopadne na diváka tak silně, jak by mohl. A nejen ten. Člověk je tvor zvyklý vnímat silně přes příběhy, a tady se před námi neodvíjí příběh, ale tříšť obrazů, tu výmluvných (setkání s Bémem aneb summit hmoty a antihmoty, při jediném pohledu z očí do očí by nejspíš zanikl vesmír), tu míň, ale celkově ne dost, aby vyztužily či nahradily dramatický oblouk, který je mnohem slabší, než mohl být. — Podle mě velká chyba je, že „předpřevratový“ Bém nemluví z plátna sám, ale že jeho slova o podpoře knihovny čte cizí hlas. Katastrofálně to ubírá na přesvědčivosti vyobrazení následujícího názorového veletoče. A nechápu proč – copak neexistuje ani jeden obrazový, či aspoň zvukový, záznam primátora chválícího knihovnu? — Výběr hudby: chtělo to víc práce, důslednější dramaturgii a, nerad to říkám, místy i jednoduše víc vkusu (podobný pocit jsem zažil při pohledu na obálku Ježkových Střepin chobotnice). V kterési recenzi jsem se dočetl, že Kaplického oponenti jsou ve filmu zesměšňováni dixielandovou hudbou – dotyčný recenzent nesledoval dvakrát pozorně, dixieland se hned poprvé ozve při záběru na kráčející osazenstvo Future Systems a ani později se neobjevuje důsledně jako leitmotiv jedné nebo druhé strany. Otázka tedy je, proč zrovna dixieland a proč tolik – měl ho snad pan Jan rád? Nebo kvůli pražským pouličním dixielandovým kapelám? Každopádně je to z dnešního pohledu archaická, trochu legrační muzika, která prapodivně kontrastuje s „architekturou pro budoucnost“ (to prosím nemluvím za sebe, já dobrý dixál můžu). Klasika ano, ta funguje, jak má, ale Bobkovo Nedělní ráno v emocionálním vrcholu filmu je, bojím se, těžký přehmat (opět – Pavla Bobka si velmi vážím jako člověka i jako zpěváka, jeho přátelský vztah s Kaplickým je dojemný a málem archetypální, jeho zpěv na pohřbu do filmu určitě patřil, ba je jedním z vrcholů, ale ta následující písnička už nemá tu sílu, kterou daný moment potřeboval. Tvůrci ji tam vzhledem k osobní angažovanosti pravděpodobně cítí, ale do hlavy většiny diváků v kinosále, obávám se a je mi to líto, tahle emoce „neproleze“). — Nebudu se dál rýpat v detailech, jen ještě jednou zopakuju – supersilné téma, obdivuhodní lidé, výsledek pro mě bohužel rozpačitý. Bezprostředně po projekci v La Fabrice, rozjitřen osobní přítomností paní Elišky s Johankou a dalších aktérů a svým vlastním zaujetím pro věc, bych byl dal tři až čtyři, teď na druhý den s chladnější hlavou jsou to tři „s odřenýma ušima“. Jak rád bych tentokrát byl vedle jak ta jedle. Třeba jsem. (15.04.2010) (méně) (více)