Vražda

Na dánský Zločin jsem poprvé narazil ve dvou pochvalných textech Jana Čulíka coby editora internetových Britských listů, kde se rozplýval nad kvalitami špičkového seriálu, který údajně představuje úplně novou úroveň seriálové tvorby. Duševní pochody intelektuálů bývají nevyzpytatelné, a tak jsem tuto informaci bral s rezervou, protože její autor nedávno dokázal pochválit Bastardy, jeden z největších průšvihů české kinematografie posledních let. Příznivé bylo ale i hodnocení na CSFD (byť s nízkým počtem hodnotících). Nakonec jsem tedy Zločin prubnul, ale ani po čtyřech dílech mi není jasné, v čem spočívá proklamovaná výjimečnost seriálu, protože před mýma očima se odvíjela celkem stardardní televizní detektivka neúměrně rozdělená do 20 dílů, na které nemám trpělivost ani chuť. Pokud kdysi David Lynch natočil Městečko Twin Peaks, o pátrání po pachateli konkrétního zločinu mu vlastně nešlo a divácká přitažlivost spočívala na hypnotické atmosféře a fascinujících proměnlivých charakterech. Dvacet hodin života strávit sledování vyšetřování jediného kriminálního případu je nad mé síly i přes sympatickou vyšetřovatelku a charisma Larse Mikkelsena coby ambiciozního hráče na politickém kolbišti. Mám totiž pocit, že sledování jediného dílu Breaking Bad mi přináší díky lepšímu uchopení a vývoji postav větší uspokojení než čtyři hodiny strávené v přítomnosti těchto Skandinávců. Stephen King tvrdí, že netrpělivý čtenář, který si odskočí na závěr knihy, aby se předčasně dozvěděl pointu, páchá ten nejhorší literární zločin. Já se dopustil podobného hříchu, když jsem si po čtvrtém díle odhadl potenciálního vraha a poté zjistil, že jsem se vážně strefil - což sice možná svědčí o mé genialitě, ale spíš o tom, že přes svoji pověst je Zločin na můj vkus příliš předvídatelný. V tomto případě se nicméně vzdám hvězdičkového a procentuálního hodnocení... (13.02.2013)

Forbrydelsen předcházela vynikající pověst, setkání s ním ale - jak už to bývá, když máte velká očekávání - nedopadlo dle mých představ. Vadila mi určitá utahanost seriálu s množstvím postav, motivů, prostředí, odboček a slepých cest. Dvacet dílů na vyšetřování jednoho případu bylo na můj vkus zkrátka příliš. Souznění nepřišlo ani s druhou sérií, až třetí série Zločinu se mi trefila do nálady. Ocenil jsem na ní výrazně vypjatější tempo. Forbrydelsen III mě narozdíl od svých starších sourozenců neunavuje, ale napíná. Tady se už vyplatí věnovat pozornost dialogům, vztahům i mimice lidských tváří, vše je promyšlené a má svůj (dočasně skrytý) význam. Scénář vyváženě dělí pozornost mezi několik prostředí a hodnověrně líčí narůstající konflikt mezi dánskými podnikatelskými a politickými špičkami, tváří v tvář šokujícímu zločinu, stejně jako soupeření a lavírování uvnitř tápajících bezpečnostních složek. Jednotlivé linie vyprávění se tu nesmíchávají samoúčelně jako v první sérii. Zvraty ve vyšetřování nevypadají jako boží zásah zhůry, akční prvky jsou pojaté civilně, postavy nejednají černobíle, právě naopak. Každý si nese cejch, ať už dílčího nebo zásadního profesního či lidského selhání. I citově hodně vypjaté scény pátrání po uneseném děvčátku, kterému se rychle krátí čas, tady nevedou k lacinému dojímání nebo manipulaci s divákem. Jako varování, že i sebebohatší společnosti nejsou bez kazů, funguje Zločin III výborně a pro nás navíc představuje tenhle kousek důkaz, že i malá evropská produkce dokáže velké věci. V porovnání s Forbrydelsenem jsou i ty nejsnaživější pokusy našich televizí na pár facek. Celkový dojem: 85 %. (10.06.2015)