Okuribito
Departures
Obsahy(1)
Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, který byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Nejdříve ze všeho si snaží najít práci a náhodou narazí na nabídku pracovního místa v jisté společnosti NK Agent s textem "Práce, která pomáhá na cestách". Nejdříve si myslí, že jde o cestovní agenturu, ale po příchodu do společnosti zjistí, jak se mýlil. Ve skutečnosti jde o specializovanou firmu zabývající se obřadním ukládáním do rakví. Pochopitelně se to jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. (Kiyoshi)
(více)Recenze (218)
Velmi silný a působivý film, který nastíní japonskou psychiku ohledně smrti a přístup k lidem, kteří se živí prací s mrtvými. Intenzivní zážitek. ()
Je známo, že z každého detailu japonské kultury je vytvářen kus ryzího umění. S maximální důkladností, svědomitostí a hlavně s úctou. Úcta k člověku, k životu i ke smrti je to, co mohou ostatní Japoncům závidět. Všichni skončíme stejně. Buď jako popel nebo ztrouchnivíme v hlíně. Ale málokdo je z tohoto světa vyprovázen s tak vznešeným respektem jako to činí v zemi vycházejícího slunce. Okuribito nám s pomocí harmonického, podmanivého soundtracku tuto tradici poutavým způsobem přibližuje. Krásné, opravdu krásné. ()
Filmové pohlazení z Japonska s nádhernou hudbou, téma přípravy na poslední rozloučení se tvůrci chopili přesně tak, jak bych od Japonců očekávala, citlivě, s úctou k člověku i k tradici, zdvořile a s jemným humorem. Masahiro Motoki si mě omotal okolo prstu během prvních minut, po návratu do rodného městečka získal práci mrknutím oka, jen tak nějak netušil, na co vlastně kývnul.. Moc krásný kousek, u kterého si cením jak námětu, tak zpracování a zejména pro celkové pozitivní vyznění.. Poklona, bylo mi potěšením.. ()
Hezký film který dokáže místy velmi rafinovaně a vtipně využívat faktu, že divák vnímá smtr potažmo pohřby jako tabu plné vážnosti a neprůstřelného sentimentu bez toho aby tyto hodnoty něják nabourával. Naopak-přes všechnu tu chytlavou hru s divákem je to nakonec právě vkusný sentiment, který je tou výpovědní páteří filmu. Jediný zásadní nedostatek vidím v totální předvídatelnosti všech linek, odboček i jednotlivostí příběhu-což vychází z jisté klišoidnosti.. Je to sice klišé uchopené s jistou osobitostí, vtipem a vkusem, ale pořád je to klišé. ()
Značně neuchopitelný a celkově poněkud chladný začátek, který v celkovém měřítku působí jako hodinu dlouhý úvod do života Daiga, by vás neměl odradit. Průvodce je totiž i přes odlišnost kultur poctivým lidským dramatem o osudu jednoho neúspěšného muzikanta, který se pokouší nalézt svůj nový smysle života. A překvapivě jej nalézá coby společník na ceste k poslednímu odpočinku pro zesnulé. Snímek je kvalitním zástupcem žánru, který nabízí širokou škálu emocí a dokazuje, že i přes odlišnost kultur a životních postojů, když se jedná o vzdání posledního holdu našim nejbližším, jsme ochotni odložit své masky všednosti. Škoda jen trochu nesedících humorně laděných pasáží. ()
Úžasně citlivý a melancholický mix velice jemné a chvilkové komedie a lidského dramatu tak, jak by si s ním evropská ani americká kinematografie nikdy neporadila. Záběr s kamenem geniální svojí jednoduchostí a úplný svojí efektivností, ale jinak Okuribito vyzní tak nějak nikam. Vnitřně rezonuje, ale klidně bych snesl i pár minut navíc díky kterým by ten konec pořádně dozněl. Jinak ale v podstatě nemám, co bych vytknul. Minimalistická režie, která na sebe nepoutá pozornost, neskutečně civilní herecké výkony a krásná hudba, vše jak má být. 80 % ()
Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory. ()
Senzitivní příběh prokládaný posážemi infantilní sentimentality. Zvláštní míchanina, ale mám zkušenost, převážně ne-filmovou, že takové indiferentní kladení hodnot a sraček vedle sebe je pro Asiaty charakteristické. ()
,,Města na celém světě jsou našimi domovy, tak pojďme žít spolu na hudebním turné." Tento svatební slib odhaluje jeden z motivů filmu. Tím motivem je opojně laskavá hudba. Čelo je nástroj, kterým Daigo opěvuje život, obklopený smrtí o to intenzivněji. Diango je typicky japonský v lidské vlastnosti, kterou je pokora. Podléhá autoritě ( Poslechl i velmi nepříjemný rozkaz ). Lidé narozeni v Zemi, kde vychází Slunce se liší ještě v minimálně jedné mravnosti od nás ze země, kde Slunce zapadá. Tou mravností je uctivost k bližním ( Mimo lidí také k chobotnicím ). Zažitá definice mravnosti jako kvality jednotlivce implicitně ošetřuje vyjímky - jistě se najde spousta nezdvořilých Japonců ( naivně si jako příklad neuctivého Japonce představuji japonského teenagera, který pod paždím třímá výtisk Květů zla od Charlese Baudelaira a večer falešně zpívá Ring of fire od Johnyho Cashe v oblíbeném karaoket baru ). Ach ti Japonci... I jejich pohřby jsou tak mírné, navíc komorní a útulné ( oproti chladným pohřbům v kostele jaké jsem zažil ). Film má dost chyb, nebudu je jmenovat, ať si na ně přijde, nebo nepřijde každý sám ( Pozorně sledujte holčičku s rtěnkou ). Jako klad vnímám fakt, že se nejedná o typicky hollywoodsky podbízivý film. Jistě někdo může důvodně polemizovat nad hloubkou tohoto snímku. Ale já jsem našel odkazy, které mohou badatelům poskytnout podmět k zajímavým výkladům. Nad symbolistickou rybou v řece budu ještě dlouho přemýšlet. Někdo by se mohl šklebit nad možnými motivy snímku ( and the Oscar goes to.. ). Ale nechalo to ve mě dobrej pocit, a tak hodnotím vysoko. Není pouhým paradoxem, že ačkoliv při filmu shlédnete kolem dvacítky pohřbů, pravděpodobně vůbec nebudete myslet na smrt. Tento zdánlivý paradox lze objasnit jemně humornými absurditami, které celý snímek provází. S takto podobným efektem jsem se letos ve filmu už setkal. Adamova jablka ale šla ještě mnohem dál. Začínají se mi tyto absurdity zamlouvat. Jemně zbrousí hrany a film pak nepůsobí jako laciný doják, při jehož sledování bych se cítil trapně. ....POZOR SPOILER. K těm odkazům: Kámen je neměnný, stejně jako láska k synovi. Důkazem je, že mrtvý otec v závěrečné scéně držel kámen . Klíčové scény s "dopisem" jsou nádherné. ()
Čerstvě Oscarem ověnčené drama ze Země vycházejícího slunce si vás musí podmanit jako mě. Skromně a jemně natočený neobvyklý příběh o muži, jež po zklamání životem našel štěstí v poněkud bizarním zaměstnání. Smutná nálada, která převládá zejména v podobě nešťastných výjevů, které se hrdinovi jakoby náhodně ukazují (chobotnice, lososi), se šikovně mísí s naopak velmi šťastným vyzněním a pocitu sounáležitosti s postavami. Toho se podařilo dosáhnout díky opravdu lidským vykreslením postav a také výborným hercům, především Masahiru Motokovi v ústřední roli. Nádherná hudba jen umocňuje další filmvé kouzlo ze země Sakur. ()
Hodnotil bych lépe, ale v mých očích film trochu sráží přemíra sentimentu a mírná křečovitost některých humornějších scén. ()
Jednou se nechat pořádně oholit, a taky si nechat udělat pedikúru, a co takhle nechat se natřít vonnými mastmi; to v životě asi už nestihnu. Adresu společnosti ale zajisté najdu na internetu. Taky si myslím, že když jde člověk do krematoria, měl by vypadat trochu k světu... Japonská romantika je skoro vždycky trochu přepjatá a nadsazená. Vždycky je to příběh se začleněnými lyrickými motivy – tady: cello, krajina, opuštěné děti, a především krásné a milé Japonky, které ví, kde jejich místo. Na druhé straně "řeč kamenů" a "zaměstnanecká příslušnost" jsou motivy natolik silné, že je režisér mohl zužitkovat i bez pomocných berliček. ()
ocenenia : Montréal World Film Festival 2008 - 1.cena Grand Prix des Amériques ◘◘◘◘ Oscar 2009 - Najlepší zahraničný film ()
Je člověk vyšinutej, když dostane nekontrolovatelnej záchvat smíchu doprovázený četnými spasmy při sledování scény, kdy někdo uklouzne na shnilejch potravinách v době uleželýho nebožtíka? Jestli jo, tak já se jdu objednat k psychiatrovi. Ono je to celý tak napůl směšný a napůl smutný. A celý je to krásný... ()
Ucta! Klid! Svetlo! ()
Nemám teď moc slinu na psaní, takže se omezím na to, že je to kvalitní a citlivý vhled do velmi zajímavé profese, japonské kultury a navíc s krásným hudebním doprovodem. ()
Tento extrémně citlivý snímek jsem prvně viděl v době, kdy jsem byl asijskou tvorbou prakticky nepolíben a nyní si dávám opáčko a opět musím docenit jeho kvality. Vzhledem k tématu paradoxně dosti humorný kousek jemuž dominuje emotivní stránka tématu, ale i výborné herecké výkony, skvělá hudba od mého oblíbeného mistra (soundtrack se mi vyjímá v audiotéce), ke slovu samozřejmě ale přichází i vztahy všech zúčastněných, úcta, tradice i nepochopení bližních a přátel, přecijen nejedná se zrovna o běžnou práci. Každému tento film asi nesedne, to ovšem jeho kvality nijak nesnižuje. ()
+4* velmi emotivní seznámení s obřadným rituálem ukládání do rakví. Přibližuje nám to melancholický klidně plynoucí příběh violoncellisty, který se tomuto umění učí, což mu i jeho okolí přináší nemalé strasti. Musím pochválit, že to režisér dokázal natočit s jemným nadhledem, takže se dočkáte i veselejších momentů. Hudební doprovod ještě o stupínek přidává k zážitku, i když to občas působí až kýčovitě. Přesto si minimálně silné 4 hvězdičky zaslouží. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Tento film čaká len na jeden moment aby človeka rozplakal. Áno plač ako emócia je najkladnejšie hodnotená a pridáva filmu body (haha). Nedá sa povedať, že pred skvostným momentom (momentom plaču) film nudí. Skôr sa dá povedať, že môže nudiť. Nezdalo sa mi správne, že ľudia opovrhovali touto prácou (a nechápem to) preto tieto pocity neprávosti som nebral ako hodnoverné (pretože práca ako táto sa mi zdá vysoko cenená a ťažká). Páčil sa mi herecký výkon hlavných predstaviteľov. (Hodnotenie 4,5) ()
Na to, ze je to svojim sposobom komercak, klobu dolu. ()
Související novinky
EIGASAI 2015
Pražská část festivalu Japonského filmu a kultury EIGA-SAI 2015 začíná již ve čtvrtek 12.3. a poběží do 18.3. v kině Lucerna. Hlavním hostem bude oscarový režisér Takita Yōjirō. Zatímco plzeňský… (více)
OSCARY – výsledky
Snad jen jednoho většího překvapení jsme se dočkali při vyhlašování Oscarů za rok 2008 v hlavních kategoriích: nejlepším hercem v hlavní roli se nestal Mickey Rourke za Wrestlera, ale Sean Penn za… (více)