Vtělení ďábla

„Kdyby peklo existovalo, šel bych tam sám, po svých...“ Embodiment of evil je teda pěkně ujetá úchylárna. To se jen tak nevidí. Josefel Zanatas aka Coffin Joe zpočátku vypadá jako divně oblečený, divně vypadající a ještě divněji blábolící starej dědek, s nímž bude pěkná nuda, jenže pak se z něj vyklube pěkně nechutný a úchylný chlápek, který nás zavede do bizarního a morbidního světa mučení, kanibalismu, slepých čarodějnic, kouzel, krve, ukusovaných penisů, stahování z kůže, mrtvých prasat, bičování a mučení nahých žen, bizarního sexu v dešti krve, duchů a vraždění. Coffin Joe je prostě magor, totální. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, tak asi k Divadlu hrůzy (Blood sucking freaks) nebo Domu tisíce mrtvol, jenže tohle je mnohem ujetější a úchylnější. Milovníci a milovnice bizarního gore si jistě přijdou na své. Jenže kromě bizarnosti a gore film nezaujme ničím jiným a než k bizarnostem a gore došlo, je to docela nudné (popravdě i během a mezi bizarností a gore). Navíc já na gore nějak zvlášt neujíždím, takže pro mě je to, kult nekult, s odřenýma ušima průměr. (14.07.2009)

Přiznám na rovinu, že až tento oficiální konec trilogie o Coffin Joeovi je mým prvním setkáním s ním. Setkání to bylo velmi příjemné, plné dobré hororové podívané. Naštěstí tvůrci mysleli i na diváky jako jsem já a díky připomínkám předchozích dílů mi napověděli jak se na hlavní postavu dívat skrz její minulost. Z hlediska gore je film nabitý výbornými nápady, především co se týče dokonalých scén mučení, případně i perfektní pasáž z Očistce. Jediné velké negativum, které nedokážu odpustit, je příliš nechutné a moderní prolínání do dalších scén, které mi připomnělo něco podobného z jakéhosi tuctového seriálu a za nesmírnou rušivost tohoto aspektu musím dát hvězdu dolu. Přesto mě Vtělení ďábla silně nalákalo na další/minulé příběhy Coffin Joea. (07.08.2010)

Musím se přiznat, že až do dneška jsem o kultovním brazilském hororovém režisérovi J.M.Marinsovi neslyšel ani slovo, stejně tak ani o jeho kultovní hororové postavě Coffin Joe. Že neznám jméno režiséra mě zas až tak nepřekvapuje (soudě podle tohoto díla, žádný mistr to asi nebude), ale jím ztělesněný hrobník s dlouhými nehty by si trochu té slávy zasloužil i v našich končinách. Pro začátek uvedu, že se mi tento film nehodnotí vůbec lehce, neboť je strašně rozporuplný - několik scén si pohodlně hoví ve vysokém nadprůměru, kdežto jiné koukají málem do odpadu. Nejsilnější stránkou snímku je jednoznačně gore (někdy je opravdu až fyzicky nepříjemné) a stylová hlavní postava, nejslabší potom herci, kteří buď nehrají vůbec, anebo naopak šíleně přehrávají. Tímto mi Embodiment of Evil připomněl Itálii 70.let, která na tom byla v pozitivech a negativech úplně stejně. Na několika místech jsou do filmu zakomponovány záběry z předcházejících dílů série, které na mne ale z hlediska strašidelné hororové atmosféry působily lépe, než všechny záběry nové dohromady. Nevím, jestli mohu s čistým svědomím tento horor někomu doporučit, ale předběžně tipuju, že se tu několik pětihvězdičkových hodnocení určitě objeví. U mne to je ale maximálně takových 50%. (25.01.2009)

Závěrečný díl trilogie byl mým seznámením s legendární postavou Coffin Joea. Ďábelský, páření chtivý stařec s kurevsky dlouhými nehty je po 40 letech propuštěn z žaláře, nenechá si nic vykecat a za asistence oddaného komanda pokračuje v čem zřejmě kdysi dávno skončil. To jest hledání své vyvolené působením bolesti a utrpení. A jelikož je Hrobník starý hříšný chlípník, na cestě ho provázejí nepříjemné vidiny, přízraky z minulosti. Vrátil jsem se z kina, byla to výborná zábava plná osobité teatrálnosti, choromyslných obrazů a černého humoru. (Mix EL TOPO a BLOOD SUCKING FREAKS.) (11.02.2010)

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA) Smrt není jen konec jednoho života, ale i počátek druhého (v nekrofilním slova smyslu), a tak nepřekvapuje, že zakončení trilogie o hrobníku Zé do Caixao je zároveň návratem na začátek k prvním dvěma dílům. Změny se projevily pouze kladně, a to v podobě kvalitnějšího gore a výpravy (nečekejte ale technicolorové vize pekla, nýbrž digitálně doupravené), a tentokrát není největším nepřítelem lid se svými předsudky, ale totalitní ruka zákona. Nechybí samozřejmě rýpnutí do systému, čímž se zároveň komentuje postavení hrobníka v kultuře a společnosti, protože stejný systém, který ho uvěznil (zakazoval jeho filmy, vystříhával z nich určité časti), ho nyní pouští na svobodu silnějšího než kdy dřív (největší rozpočet za celou kariéru). Odklon je ale patrný v tom, že danteovsko-nietzschovská výpověď filmu je oslabena na úkor té sadeovské, tudíž na místo půlhodinové vize pekla v závěrečné půlhodině či neustálého mudrování o nadřazenosti člověka a jeho krevní linie je většina času věnována fyzicky a psychicky odpornému mučení (cenzura diváky ušetřila záběrů krys zašívaných do ženských vagín v Pasoliniho SALÓ ANEB 120 DNŮ SODOMY, tentokrát tomu ale jsme vystaveni). Zůstávají do vyprávění vhodně začleněné záběry či zvuky z předcházejících částí, protože EMBODIMENT OF EVIL si užije především jejich znalec, kterého potěší, že cenzurou změněný konec dvojky na happy-end je zde přepsán na "správnou" verzi. EMBODIMENT OF EVIL je tak v Marinsově tvorbě to, co ve filmografii Wese Cravena NOVÁ NOČNÍ MŮRA, důmyslný návrat na počátek a zároveň komentář vlastního mýtu a postavení. Jen ta nevyrovnanost způsobená nerytmizováním scén z dvojky jako pohrobek přežívá. 9/10 (31.01.2009)