Glee

1. série - 100% - Mladí, zranitelní, nejistí a přitom naprosto úžasní. Když jim pan učitel dodá energii, dokážou skály lámat, když je jeho nemesis Sue Sylvester znovu podrazí, většina z nich se rozbrečí. A stejně se umí zachovat jako snad nejuvěřitelnější parta teenagerů, co v seriálu pamatuji. Ta neodbytná touha udělat z každé hezké chvíle za každou cenu chvíli nezapomenutelnou, to zkrátka k dospívání patří a Ryan Murphy tenhle aspekt vystihl naprosto dokonale. Ale co dělá z Glee už po první sérii legendu, to je složení a provedení muzikálových čísel. Na své si přijde každý, od milovníků popu či rocku až po R'n'b a stejně si to pak v přehrávači pustím všechno najednou třeba desetkrát po sobě. Překvapení roku první série není, protože jsem podobnou bombu tušil už od pilotu. O to větší výzva je tak teď tuhle křehkou dokonalost udržet na vrcholu. 2. série - 85% - Tvůrci si lehce koledují, ale mají štěstí. Přes všechny výtky mají stále ruku na návykové songy a herecky fantastické osazenstvo. Hlavní důvod, který dává druhou sérii kvalitativně až za první, je absence souvislé dějové linky. Ony těhotenské problémy, které se před rokem zdály trochu navíc, totiž daly seriálu až překvapivou komplexnost. Nová sezóna má sice konflikt Kurta s Karofskym a samozřejmě i starosti s přípravami na soutěže či spory se Sue, ale ve zbytku se jedná spíše o epizodičtější nebo krátkodobější linky. Co funguje, to je Willův záměr udělat z New Directions lepší lidi ve chvílích, kdy je "učí" o alkoholu, sexu nebo vlastních vadách. A konečně největší problém většiny diváků - vztahy. Neříkám, že tenhle naddimenzovaný koloběh je bezchybný, ale přesto mu věřím. Někdy to párování vychází (Quinn + kdokoli), jindy tak úplně ne (Puck + Lauren). A nakonec největší překvapení série? Santana. Protivná mrcha z první série je pryč a přichází uvěřitelná osobnost s duševním vývojem, který z ní dělá snad i nejlepší postavu druhé řady. A teď už nezbývá než si pustit poslední píseň z finále. Možná to nebyla bezchybná sezóna, ale co s tím, když na ni myslím kudy chodím a gleesničky z ní si zpívám každý den. 3. série - 90% - Dospělé. Vztahy přestaly dělat šílené veletoče, páry se nemusím bát oblíbit ve strachu, že během několika epizod budou od sebe a i soundtrack si udržuje příjemně stálou různorodost. A ať už slyším covery od Coldplay, Michaela Jacksona nebo představení West Side Story, nechce se mi s touhle partou loučit. Ironicky totiž odchází ve chvíli, kdy definitivně našla svoji tvář. Občas vtipkuje, občas vychovává a občas jen experimentuje. Velké zaváhání tentokrát bylo snad jen jediné. Tvůrcům baštím veškeré zápletky, které nabádají k univerzální snášenlivosti, ale to aktivní podporování snah nováčka Wadea bylo chvílemi až příliš na sílu. Ale jinak všechny volby, obavy z budoucnosti nebo rodinné nejistoty pořád sleduji s nadšením. Jen momentálně nevím, co po překvapivě střízlivém happyendu čekat. Změna může Glee prospět, ale děsí mě, že na McKinley High zůstávají ti podstatně méně zajímaví. 4. série - 65% - Zklamání o to větší, že mě nová éra na úvod uklidnila a snažila přesvědčit o tom, že i napočtvrté si mě středoškolské zpívánky (tentokrát i s kýženou příchutí metropole) získají. Nějakou dobu se skutečně cílilo hodně vysoko a takový The Break-up je dost možná i mou nejoblíbenější epizodou vůbec, ale časem šla úroveň podzápletek tak dolů, že jsem svoji oblíbenou show občas nepoznával. Nové postavy mají problém zaujmout jen chvíli potom, co se stihly vyprofilovat, klíčové vztahy nejednou působí odbytě, a když má i finálový díl problém dostat ze mě nějakou tu emoci, zůstávají na samém konci nepříjemné rozpaky. Alespoň, že Darren Criss se poté, co si Rachel vyšla podmanit New York, stal jednoznačně novým tahounem. 5. série - 80% - Člověk míní, ale osud mění. Ještě před samým začátkem páté sezóny přišla rána, která seriál navždy změnila a nechybělo moc, aby ho i předčasně ukončila. Cory Monteith zemřel a s ním odešel Finn Hudson. My dostali dojemnou epizodu Quarterback, Will ztratil svého nástupce, Rachel (a v srdcervoucí paralele i sama Lea Michele) pak svou životní lásku. A Ryan Murphy se vzdal svého vysněného konce, nadělil nám několik scén, kterými měl původně seriál končit a celou dvacetidílnou anabázi okořenil novinkami natolik chutně, že jsme získali lepší chod než loni. Skrýval v sobě nezapomenutelné epizody (kromě zmiňované piety vyčnívaly nejvíc Frenemies a Opening Night), nezdolnou vůdčí trojici Rachel-Kurt-Blaine, několik fanoušky vymodlených scén v souvislosti s epizodou číslo 100 nebo (poněkolikáté a znovu silně) atmosféru splněných snů. Co se ale nepovedlo, to je tradiční nešvar v podobě zametání zápletek pod koberec. Jen namátkou jsme nedostali uspokojivé zakončení či vysvětlení vztahových linek (Artie-Kitty, Santana-Dani, Sam-Penny) a hlavně velkolepě vystavěného budování kapely nevedoucí prakticky nikam, což vzhledem k účasti Demi Lovato a Adama Lamberta zabolí dvojnásob. Osmdesátka v hodnocení je tak svým způsobem srdcová. I přes mnoho výhrad se zkrátka každý týden nemůžu nového dílu dočkat a dokážu si tuhle partu zas a znovu užít. A to už něco znamená. 6. série - 100% - Návraty ke kořenům nejsou jednoduché a navazovat tam, kde se restartovalo už nejednou, je úkol když ne nemožný, tak alespoň nadlidský. Jenže Murphy, Falchuk a spol. se jako nadlidé ukázali a s pomocí milovaných starých tváří šlape Glee Club nejlépe za poslední roky. Takhle nekriticky nadšený, zpívající, dojatý i rozesmátý jsem v jedné střední v Ohiu byl opravdu jen v samých začátcích. A když se různorodě vyprofilují nováčci, dvojdíl Hurt Locker dokáže, že hranice absurdity se pokaždé dají ještě o kus překročit a ve finále se zvládají vrátit prakticky všichni, které byste si alespoň ještě jednou přáli vidět, vzdávám se. Těch veletočů, přešlapů nebo chyb bylo za šest let dost. Ale mně je to teď asi i jedno, protože nastoupit na samý vrchol a po mnohých peripetiích se tam na úplném konci vrátit, je umění králů. A Rachel, Will, Kurt, Blaine a všichni další přesně takovými králi jsou. I'm not afraid of moving on and letting go. It's just so hard to say goodbye to what I know. (10.07.2010) (méně) (více)