Dívka s hyacinty

Teprve synergie různých vzpomínek vyvolává obraz, u něhož však stejně chybí podpis, chybí k němu klíč. Kdo byla ona osamělá dívka, která byla jen zřídka sama; ona zbloudilá dívka, která ke svému cíli nenašla cestu? A proč se k němu vydala? Bylo to proto, že ji "její" tři muži neuspokojili, nebo ji nemohly uspokojit proto, že se už vydala na jinou cestu? "Dívka s hyacinty" není "Slečnou osamělou", osamělé je jen něco v ní, co se nedokáže spojit s předmětem její touhy, a především okolní svět, který by pro to nemá a nechce mít mít vůbec žádné pochopení. Pozn. 1: Oblíbený film Ingmara Bergmana. Pozn. 2: Klíčem je ROSEBUD, ALEX, "ztracený dopis", který přerušil spojení mezi příjemcem a odesílatelem. Pozn. 3: Re(citovaná) báseň je od Edith Södergranové, švédsky píšící finské básnířky narozené v Petrohradu. (11.09.2017)

Švédský Občan Kane. Kdo byla ta osamělá dívka v nesnázích? - Naprosto geniální pointa. Má feministická duše plesá! (06.09.2017)

Kterak se štěstí na někoho neusmálo... a ona dotyčná měla pocit, že se k ní zcela otočilo zády. A skrze skládání jednotlivých motivů si zodpovíme, co vlastně bylo příčinou. To vše za tajemné, chce se mi dodat až noirové atmosféry. S odstupem let a přirozeným vývojem společnosti se dá hovořit o poněkud očekáváném, nikterak šokujícím vyvrcholení, kdy ale zdařilý je způsob, jakým se k němu došlo. Hovořím sice o časovém odstupu - nicméně viděno z vícero úhlů pohledu, můžeme snímek označit za určitý dokument tehdejšího vidění světa, v jádru nikoliv zlého a nepřátelského, ale přesto místy nedostatečného. Zároveň však platí: kolik lidí, které třeba během dne potkáme, zažívá v nitru podobné pocity jako Dagmar? A kteří si také připadají jako při procházce tunelem, kde ona vytoužená zář světla ne a ne přijít... V kinematografickém kontextu je snímek srovnáván s těmi Bergmanovými, už jen pro svou zemi původu, kde po léta kralovalo v oblasti vážné tvorby právě toto jméno. Jistou spřízněnost vidím například s jeho "Personou", kdy podobné téma bylo zpracované již za otevřenějších podmínek. Částečně bych snímek zařadil i vedle těch Hitchcockových - pomyslel jsem si, jak by se asi šibalsky usmíval nad nedořečeností jednotlivých vyprávění, které jsou přirozeně "každá pes - jiná ves" a mají tak tendenci navádět diváka na falešnou stopu... Kdy soustředění na tyto různé motivy by se dalo označit jako to, čemu Hitch říkal "macguffin". (Abych po dodatečném přečtení zdejších zajímavostí zjistil, že jsem se s jeho jménem od boku trefil.) Slova jako feminismus bych zde neskloňoval, myslím, že ten nemá co dělat s přirozeným nevztahem k něčemu, ať už čemukoliv. Stačí mít jen pasivní, reprodukovanou zkušenost... I přes svoji relativní nekomplikovanost má film a jeho nálada sílu nepustit se z mysli a vyvolat nutkání co nejdřívějšího návratu (u mě tomu tak bylo) - čímž se v rámci své látky stává samostatným argumentem. 90% (29.03.2021)

Retrospektivní pohled do duše nešťastné ženy, která se bojí otevřít své nitro. Nepochopení okolím a blízkými lidmi vyvolává v mladé Dagmar silný pocit osamělosti. Eskalující pocit zklamání dovrší závěrečná sebevražda. Během sledování je nutná spolupráce diváka, který si ze vzpomínek ostatních postav sestavuje portrét a na konci má možnost interpretovat konec po svém. Dívka s Hyacinty se mi zaryla hluboko pod kůži, čistá sálající melancholie. (27.08.2018)