Reklama

Reklama

Barcelone ou la mort

všechny plakáty
Francie, 2007, 51 min

Režie:

Idrissa Guiro

Obsahy(1)

Desetitisíce afrických uprchlíků každoročně riskují nebezpečnou cestu po moři ve snaze dosáhnout břehů Španělska a začít v bohaté Evropě nový život. Evropa je pro Senegalce symbolem spokojeného života a tak velkým lákadlem, že se nezdráhají riskovat život a vydávají se na přetížených člunech na pouť, která často končí tragicky. Utečenec Modou vypráví, jak jejich člun ztroskotal v bouři a celá osádka se musela vrátit zpátky do Afriky. Bez funkční navigace, bez jídla, bez vody. Vzpomínky mladého muže na jedenáct dní pekla na moři se ve formálně výjimečném a vizuálně i zvukově vytříbeném dokumentu prolínají se záběry na skutečný život v Thiaroyi, historickém předměstí Dakaru. Modouův bratranec, který získal vzdělání v USA, se po návratu domů snaží osvětou přesvědčit mladé lidi, aby se pokusili zlepšit životní úroveň ve své vlastní zemi a neriskovali kvůli nejistému životu v Evropě. Modou, jenž málem přišel o život a do vlasti se vrátil nedobrovolně, ale po šesti měsících znovu propadá beznaději z každodenní senegalské reality. Chce útěk do Evropy zkusit znovu... [Jeden svět 2009] (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (2)

Sokkk_y 

všechny recenze uživatele

Zprvu jsem si myslel, že v tomto debutovém dokumentu režiséra Guira bude větší roli hrát samotná Barcelona, nicméně ta se stala spíše jakýmsi symbolem a nadějí na lepší život. Během 51 minut jsme měli možnost nahlédnout nejen do míst, kam se jako návštěvníci jen tak nepodíváme, ale hlavně do života lidí, jejichž osudy normální evropský člověk nepochopí, dokud tuto situaci nezažije na vlastní kůži. Modou je jedním z několika tisíců Senegalců, kteří se pokusili o útěk z africké pevniny. Jen s velkým štěstím si zachránil svůj holý život, aby ho vzápětí znovu riskoval v plavbě No.2. A my - obyčejní Evropané - můžeme jemu i jeho krajanům jen popřát hodně štěstí a doufat, že je jednou potkáme, jak ve stínu La Sagrady Familie prodávají zmrzlinu nebo africké cetky či jak sbírají pomeranče v Parku Güell, a že neskončí na dně Atlantiku jako stovky ostatních, kteří nechtěli nic jiného než jen o něco lepší život. ()

Reklama

Reklama