Norské dřevo

Zlatý Lev - výběr (29.01.2011)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $16,800,000║ (04.02.2011)

Anh Hung Tran si zřejmě myslí, že se film; nota bene adaptace knihy stojící na postavách a melancholii; točí způsobem, že dlouhé minuty nechá postavy potichu sedět/chodit/souložit (opravdu jen pro náročné diváky, pět minut makro detail nehybné tváře, která na závěr vykvíkne), pak je nechá zadeklamovat náhodně vybranou větu z předlohy a do toho horem spodem roubuje nejvíce "jako artové" prvky (např. rozervaná duše = záběry na vlny tříštících se o skaliska, nekonečné záběry vln tříštících se o skaliska) a celý tento postup opakuje tolikrát až vyplní stotřiceti minutovou stopáž. Trpěl jsem jak v kině ještě nikdy. Celou projekci jsem přemýšlel koho tak upřímně nesnáším, že bych ho na to poslal. Odpověď jsem našel záhy - Anh Hung Trana. (28.01.2011)

Líbilo se mi na to koukat, protože to vypadá nádherně a barvičky hrají jedna radost. Bohužel obsah by se dal shrnout v pár větách a já se posledních 40 minut už fakt hrozně nudil. Citliví jedinci budou nadšeni. (21.03.2011)

Docela mě mrzí, že jsem neměla možnost číst knihu a snad to v nejbližší době napravím, pak bych byla možná schopná jinak posoudit její zpracování do filmové podoby. Melancholicky smutný příběh mezi Naoko a Watanabem o lásce a jejím hledání a s tím souvisejících problémech, mimo jiné i v podobě dívky Midori, která má na Toru také velký vliv. Při velmi pomalém tempu jsem ale i tak ocenila záběry kamery na nádherné přírodní scenérie a velmi vhodnou hudbou, která tenhle téměř až mysteriozní příběh podbarvovala."Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře, protože objevuje krásy tam, kde jiní nevidí nic". (10.10.2012)

Kniha je lepší, film, když o tom přemýšlím, nedokáže postihnout celou tu atmosféru, kterou to mělo. Ne, že by to bylo vyloženě zklamání, ale není to to, co jsem chtěla vidět. Je to trochu odměřené a vyloženě s "dobrým" koncem. Kdo nečetl, možná bude občas dělat potíže se orientovat. Obrazy se střídají, ale nijak to nepůsobí, nic to nepředává. Když někdo umřel, ani to se mnou nehlo, jen jsem tupě zírala na plátno. Chybí tomu ta duše, kterou kniha má a kterou se Anh Hung Tranovi prostě nepodařilo na plátno dostat. Ani zhola z toho nejde cítit všechen ten chmur a samota a nejistota, které pociťujete při četbě. Kdybych nečetla, byl by tohohle pro mne prázdný film. Škoda, moc jsem se těšila. (28.01.2011)

Moc dlouhý a všechno od scénáře, přes postavy až po prostředí působí strašně depresivně, moc mě to nenadchlo. (21.03.2011)

Je vidět, že se tvůrci velmi snažili, aby šlo o důstojnou adaptaci, která fanoušky (a autora) nenaštve. Žádné zásadní změny v ději, typově přesní herci (většinou), špetka humoru, adekvátní hudba, krásné záběry horské přírody, žádné formální exhibice (jako u Přicházím s deštěm). Film si tak nějak poklidně plyne, ale žádnou scénu, která by mě rozštípala, neobsahuje. Samozřejmě došlo ke značnému zkrácení a nečtenář musí mít problém chápat jednání a motivace postav (třeba o tom, kdo je Reiko, proč je v sanatoriu a co má na konci znamenat ta epizoda u Tórua, nepadne ve filmu ani slovo) (28.01.2011)

Je těžké hodnotit filmovou adaptaci moji nejoblíbenější knížky od Haruki Murakamiho, ve které je první polovině knihy vyhrazeno jen 30 chladných, osekaných a chaotických minut a zbytek snímku je natočen s citem i smutkem, který kniha mnohým čtenářům přinesla. Po příběhové stránce je film chaotický, osekaný s nedostatečně nerozvinutým charakterem postav, způsobené osekaným úvodem a kdybych si nepřečetl knihu, bral bych ho spíše jako pornografický úlet s pěknou krajinou na pozadí, než jako jednu z nejlepších knížek, což je obrovská chyba. Druhá polovina filmu je propracovanější i obrazově propracovanější a dle délky snímku méně osekaná, přesto bych věnoval o 2 hodiny více svého času propracovanější první polovině, která je obrovskou slabinou tohoto filmu a vynechává mnohé z důležitého úvodu, který tvoří celkový dojem, který má kniha nastínit. Noruwei no mori je pro mě největším zklamáním tohoto roku a doufám, že se dočkám obsahově plnější a delší adaptace, která by byla smysluplná i pro diváky, kteří si knížku nepřečetli a nejevil se jim poté snímej jako poskládaný ze střípků. || Celkový dojem 60%, kdybych nečetl knižní adaptaci bylo by to za * * tedy 30 % || (23.10.2011)

Krásný sen, ze kterého vás probudí vlastní slzy, tak lze interpretovat adaptaci Murakamiho románu. Kdo román četl, bude každou scénu okamžitě znát. Odchylka od knihy je minimální. Kniha je spíše vzpomínkovou cestou do třicátých let, zatímco ve filmu tato retrospektiva není a je nahrazena voice-overem. To dává filmu jiný - vzdušnější - celek, který je jakousi rozšířenou vzpomínkou, až mi některé paralely připomínaly film 2046. Jak vizuálně, tak tématicky. Herci nemají na kreace čas. Tři hlavní hvězdy, spolu s Kiko Mizuhara jako Midori, jsou možná trochu příliš ideálním obrazem postav pro tento film, ale celkově přispívají solidními výkony. Anh Hung Tran a jeho režie je skvělá. Jeho zaměření na přírodu, extrémně velké detaily rostlin jsou ohromující a pracují v tandemu s příběhem. Záběry Toru a Naoko v horských končinách jsou kouzelné a tyto scény jsou z knihy perfektně přeloženy do filmu. On objímá Naoko v přírodě, ve které se oba ztrácejí. Hudba Johnnyho Greenwooda z Radiohead je geniální. Je to sice v rozporu s tím, co by jste očekávali z předlohy, ale rychle si uvědomíte, že to vlastně takhle má obrovský smysl. Stejně jako ve filmu Až na krev není nikdy hudba v pozadí a ve filmu nese stejnou váhu jako vizuální stránka. Další příležitostné skladby, kromě titulní hudby filmu (Norwegian Wood) jsou od jakési kapely Can. Některé okamžiky ve filmu však zanikají (málo scén s Reiko) a občas emočně přehánějí jako je třeba pláčící a slintající (doslova) Tóru. Možná má film pár much, ale je to vyjimečný a pro fanoušky Murakamiho jistě povinný film. (28.01.2011)

Murakamiho "Norské dřevo" patří k mým nejoblíbenějším knihám. Na její zfilmování jsem se proto moc těšila i s vědomím, že tato kniha je prakticky nezfilmovatelná, protože to hlavní se odehrává mezi řádky. Film je své předloze maximálně věrný, i když něco muselo být samozřejmě vynecháno. Dovedu si představit, že by se příběh složitého hledání lásky a jejího naplnění dal na plátno přenést i lépe, ale v rámci daných možností jsem s prací Anh Hung Trana docela spokojená. (04.06.2011)

|| Scenár: Tran Anh Hung / Based on Norwegian Wood by Haruki Murakami | Hudba: Jonny Greenwood Can | Produkcia: Chihiro Kameyama, Shinji Ogawa | Distribúcia: Toho | Rozpočet: ? | Tržba: 18,991,080 $ || (07.09.2011)

Je to dosť dobrá romanticky ladená dráma z japonskej produkcie. Má výborný príbeh o mladíkovi, ktorého priateľ spáchal samovraždu, s čím sa jeho priateľka, ktorú miloval aj on len ťažko vyrovnávala a tak keď sa po dlhšej dobe obaja znovu stretnú, vytvoria pár aj napriek tomu, že ich spája tragédia z minulosti. Ale jeho priateľka musí časom kvôli problémom odísť do vzdialeného prírodného sanatória a on sa zatiaľ zamiluje do druhého dievčaťa, ktorá ho má tiež rada a tak si musí vybrať. So spracovaním som celkom spokojný, ale nie je úplne ideálne. Dej je dosť prepracovaný a obsahuje viac výrazných prvkov, než je v tomto žánri obvyklé, ale s týmto samozrejme nemám problém. Spočiatku ma to až tak moc nezaujalo, mal som problém si vypracovať vzťah k niektorým hlavným postavám, vzťahy medzi nimi sú podané tak zvláštne a navyše tu vôbec nefunguje romantika, celé je to podané tak chladne, no je mi jasné, že to bol zámer. No po polhodine ma to už chytilo a celá prostredná hodina je výborná s niekoľkými skvelými situáciami, väčší priestor dostane priateľ hlavného hrdiny a jeho láska, ktorá mu toleruje neveru, čo to celé ešte v zaujímavosti rozšíri, chválim hlavne skvelý dialóg pri večeri medzi hlavným hrdinom a týmto párom, ktorý síce nie je obsahovo nijak zvlášť výnimočný, ale má mimoriadne silný náboj, je zaujímavo pojatý, keďže väčšinu času kamera zaberá len postavu dievčaťa a úplne ma pohltil, zaujala ma aj originálna scéna, pri ktorej sa hlavný hrdina rozpráva so svojou láskou, pričom bez jediného strihu počas toho prejdú niekoľkokrát lúku z jednej strany na druhú a podobné výnimočnosti, ktoré tomuto film pridávajú na zaujímavosti. Len škoda, že posledná polhodina je zase taká zvláštna, tiež obsahuje pár zaujímavých scén a chválim poslednú myšlienku filmu, ale už to nie je až tak pôsobivé, ako stredná časť. A prekvapilo ma aj to erotické ladenie, čo v tomto žánri nie je práve najbežnejšie, ale tento film obsahuje až niekoľko erotických scén a podobne ladených dialógov. Herecké obsadenie nie je zlé, ale ani zvlášť výnimočné. Vôbec si ma nezískal hlavný hrdina, ku ktorému som si až do konca nedokázal nájsť cestu, skôr ma bavili všetky ženské postavy, či už obe priateľky, podvádzané dievča alebo aj opatrovateľka v sanatóriu. Réžia a technická stránka sú na tom dobre, ale nevyšli až tak kvalitne, ako asi bolo zámerom. Film chce pôsobiť výrazne umeleckým dojmom, čo mám rád, ale tu to pôsobí až príliš umelo a samoúčelne, ale páči sa mi vizuálna stránka, je tu skvelá kamera, množstvo vizuálnych nápadov, pozerá sa na to dobre. Po vlažnom hodnotení som moc od tohto filmu nečakal, ale som spokojný, škoda, že prvá a posledná polhodina už čiastočne zaostáva, ale celý stred je výborný a celkovo sa mi to páčilo. Určite si to ešte časom pozriem. 75% (30.10.2012)

Do pochmúrnych tónov ladená, sexuálno-citová odysea muža a ženy, spracovaná v silne komornom duchu a umocnená škálou poetických obrázkov, intímnou kamerou a hudbou. Bola som pripravená na to, čo mám od filmu očakávať, preto ma neiritovalo pomalé rozvláčne tempo a veľmi skľučujúca (čo je plus) atmosféra. Obzvlášť musím podotknúť, že sa v ňom nachádza jedna nesmierne depresívna scéna na úpätí skal, dotvorená hereckým majstrovstvom a temnou hudbou, po ktorej bola moja krehká psychika značne otrasená. Chápem aj tie nízke hodnotenia, nie každý prekúsne japonský art a už vonkoncom, keď nie je divák pripravený na to, čo ho čaká :-) (29.09.2011)

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Když má depresi Japonec, spáchá sebevraždu, když má depresi Čech, jde na pivo. (14.02.2011)

Norské dřevo Anh Hung Trana je učebnicovým příkladem, jak se adaptace knih nemají natáčet. Ale také se na tomto snímku krásně ukazuje, že jakékoli srovnávání knih a filmů "podle nich" natočených je nesmyslné. Kniha je vystavěna s použitím literárních prostředků, zatímco film používá prostředky filmové... Kniha a film se tedy liší svou "řečí", ale navíc také svým rozsahem. Jakákoli snaha věrně převést knihu do filmové podoby, aniž by byly respektovány tyto zásadní rozdíly, je předem odsouzena k nezdaru. Nemluvě o tom, že nevidím naprosto žádný smysl, proč "věrně" převádět knihu na filmový pás. Není snad snazší a přínosnější si tu knihu prostě přečíst? Pokud se tedy dělá adaptace, musí přinášet něco nového, musí vhodně "přeložit" literaturu do kinematografie a vytvořit tak zcela nové dílo nezávislé na tom "původním". Odtud tedy ona nesmyslnost jakéhokoli srovnání knihy s filmem. Už z podstaty musí být jiné, jinak je to špatně - film by byl zbytečný. Tranův film zcela vyhořel právě na tom, že se otrocky snažil zkopírovat stránky velmi úspěšné (a velmi dobré) knihy do filmových okének. Pochopitelně to vede k velmi skokovému neplynulému průběhu vyprávění. Není prostor na vysvětlování jednotlivých detailů, epizod, příčin či následků. Není prostor na komplikovanou psychologii postav a jejich vývoj. Režisér chtěl mít ve filmu všechno, ale ve výsledku tam má jen neohrabanou kostru s mizernými chrupavkami a hlavně bez zdravé svaloviny. Proč dával např. do filmu onu nemocniční scénu s Midorinim otcem? Jaký smysl má tato scéna v kontextu filmu? Odpovím si sám - Byla v knize! Jenže Tran jaksi zapomněl divákovi převyprávět tuto epizodu celou a vysvětlit její smysl... A to je z podstaty špatně! Podobně by se dalo mluvit o dalších scénách. Film je více zajímavý po vizuální stránce; herci jsou také dobří. Tranovi se (zejména díky hudbě) podařilo vystihnout éru šedesátých let a vytvořit slušnou atmosféru. Ale to nevyvažuje ono selhání při "překladu" Murakamiho bestselleru, který je zde redukován na monotonní, až lhostejné oznamování, kdo už umřel, prokládané lascivitami, které v tomto filmu vypadají velmi samoúčelně. Křečovitost a snaha nezklamat vedla k pseudoartistnímu pojetí (časté záběry na krajinu, kytky v makropohledu), patetickému vyvrcholení (zoufalý Toru na skalnatém mořském pobřeží) a vůbec zbytečnému prodlužování divákova trápení. Vznikl pouhý přívěšek k dobré knize, nikoliv jeho nezávislý sourozenec, tj. svébytné dílo. Murakami měl dál tvrdošijně trvat na tom, že jeho knihy zůstanou knihami... (2 a 1/2 *) (25.02.2011)

Podle hodnocení jsem to čekala horší. Film je sice lehce pervezní a chvílema i trochu hloupý a zdlouhavý, ale i přesto se mi celkem líbil. S knížkou se ale samozřejmě nedá vůbec srovnávat. (08.07.2011)

Tak tohle se mi dlouho při návštěvě kina nestalo, abych zhruba hodinu po začátku filmu začala sledovat čas a odhadovat kdy už by mohl být konec. Možná na tom mělo svůj podíl prostředí - zakouřený sál kina Lucerna mi vážně nevyhovuje - ale asi mě k tomu nutil spíše Anh Hung Tran. Vleklé (asi umělecké) záběry na statické prostředí či lidské tváře byly v tomto filmu naprosto zbytečné a zbytečně ve mě vzbuzovaly naději, že už je konec. Ale abych jen nekritizovala. Ve filmu mě zaujalo zvláštní střídání barev. Jako by mezi sytě zelenou a šedo-bílou nic nebylo. Takže buď je člověk šťastný, stále obklopen radostí, užíváním si života a nadějí, že vše to tak zůstane a léto nikdy neskončí a nebo je obklopen jen šedí, studeným sněhem, neštěstím, nemocemi, beznadějí, smutkem a smrtí. Nic mezi tím není. Není možný žádný kompromis. (28.01.2011)

Problém je hlavně u scénáře. Anh Hung Tran - scénárista a režisér v jedné osobě - evidentně spoléhá na to, že divák bude znalý Murakamiho předlohy, a tak dost podstatných okamžiků ve scénáři vynechal. Není to jenom o zásadních dějových informacích, ale chybí především informace o jednotlivých postavách. Tóru je ve filmu nejživotnější a nejlépe napsaná postava. A na to, že jsem jeho chování chápal, měl velký vliv jeho představitel Kenichi Matsuyama. Když už jsme u fyzických zjevů postav, tak tady měl Ang Hung Tranh velmi šťastnou volbu, především u již zmíněněného Matsuyamy, tak hlavně u Rinko Kikuchi (Babel). Takhle jsem si Naoko představoval. Chybí tam hlavně zásadní moment z knihy, Reičin flashback. Scéna, ve které Reiko Tóruemu vypráví svůj vlastní životní příběh a v knize zabírá docela dosti místa. Ve filmu je pouze jeden moment, kdy se Tóru zeptá Reiko na manžela a dcerku. Čtenáři knihy vědí, nečtenářům ukázal Anh Hung Tran prostředníček. Abych ale jenom nehanil. Technická stránka je rozhodně plus. Kamera je nádherná a malebná a za pozornost stojí i výteční herci. Je velká škoda, že film, který měl tak OBROVSKÝ potenciál, narazí na slabý scénář. Napsat ho sám Murakami (podobně jako John Irving adaptoval vlastní Pravidla moštárny), bylo by to nezapomenutelné dílo. Takhle zůstane jen výborný soundtrack. (14.02.2011)