Včelař

Krása. Nanejvýš filosofický a filosofující snímek nejen o stáří - i o smyslu života jako takovém. O splnitelnosti i nesplnitelnosti našich tužeb, malichernosti našich cílů a snah. O neudržitelnosti drahé osoby i zcizujícím přivlastňování jejich plodů. Postava starého včelaře putujícího Řeckem a jeho vztah s dívkou reprezentující živelnost i přirozenou hloubku života samu. Bezchybná melancholie a Marcello Mastroianni ve zcela odzbrojující roli. (10.10.2005)

Film-bilance má řadu kladů a je nepochybně špičkovým výstupem svého žánru. Mastroianni určitě o nic svého diváka nešidí a režie i scénář se také s úspěchem brání rutině. Pohled do řecké krajiny i průhledy do všedního dne této krásné a osobité evropské země rovněž nejsou bez zajímavosti. VČELAŘ je určitě vrcholným dílem řecké kinematografie hraného filmu. Budeme-li však hledat démanty, které nepochybné genialitě propůjčují to neuchopitelné "cosi", podstoupíme proces s velmi nejistým výsledkem. Obávám se - případnou chybu hledám výlučně v sobě - že je to tentokrát i můj případ. (30.05.2010)

Film naprosto rozboural moji představu o prosluněném Řecku. Tady většinou foukalo nebo pršelo. :o) Film s tklivou amosférou a nečekanými momenty sbližování a odbližování zralého muže a mladé dívky. Přijemná hudba. (13.03.2015)

Il Grande Mastroianni . (27.12.2009)

Nádherná hluboká studie mužského stárnutí. Úspornými prostředky, v dlouhých sekvencích téměř beze slov Mastroianni sděluje víc než mnohastránkové romány. Pan herec. I když nedělá nic, než kouká do kamery nebo někam za kameru, pořád sděluje, co po něm režisér žádá a co divák chápe. (17.01.2010)

Herecký koncert Marcella Mastroianniho v příběhu o bilancování dosavadního života. Ten se svými včelami putuje po místech svého mládí a vzpomíná.....Angelopoulos šetří dialogy a příběh staví na minimalstickém projevu Mastroianniho a ten nenechává nikoho na pochybách, že hozenou rukavici umí zvednout....smekám mistře! (20.01.2010)

Začať pri Angelopoulosovi práve týmto filmom asi nie je najmúdrejší krok. Na Grékovu tvorbu sa treba zrejme adaptovať, pochopiť ju viac v celku, ako jedným konkrétnym filmom a mám dojem, že po absolvovaní zhliadnutí viacerých jeho filmov budem pozitívnejšie vnímať aj Včelára, respektíve ľahšie sa dostanem do mysli hlavnej postavy. Hodnotenie dávam iba preto, aby nejaké bolo, nie ako odraz toho, žeby som si myslel, že sa vo filme toho viac neskýva a že je priemerný. Tým by som môj nič nehovoriaci a alibistický komentár zakončil. (07.05.2017)

Pokiaľ máte dostatok voľného času, viac ako 50 rokov a kedysi vás zaujalo herectvo Marcella Mastroianniho pozrite si tento film. Ak nie, pustite si radšej iný. Na sledovanie takýchto pekelne pomalých filmov s minimom akcie a dialógov a s nutnosťou divákovej spolupráce je naozaj treba spĺňať podmienky a mať aj potrebnú náladu. A aj keď som ostatné podmienky spĺňal, nálada nebola a zážitok z filmu takisto nie. (27.02.2015)

Večné odchádzanie, cestovanie, blúdenie... nemožnosť sa usadit na jednom mieste, taký je život hlavného hrdinu, bývaleho učiteľa na dôchodku, putujúceho so svojimi úľami včiel od miesta k miestu, nachádzajúc tu spomienky i svojich známych a dávnych priateľov. V tomto komornom road movie nie sú žiadne veľkolepé akčné scény ani humorné gagy, dej plynie veľmi pomaly, v súlade s pocitmi samoty, nostalgie, nekonečnosti stereotypných dní, viac ako rozhovory počúvame šumenie mora, vetru, dažďa, hluk motoru áut. Režisér Angelopoulos natočil veľmi pôsobivý dramatický film, do ktorého atmosféry keď sa na začiatku ponoríte, nemožno sa až do konca takmer odtrhnúť. Nádherné vykreslenie gradujúcich momentov medzi starým mužom a mladou tuláčkou a úžasný charizmatický Marcello Mastroianni. Len mi dojem máličko pokazili príliš dlhé súložiace scény. 90% Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou (09.03.2018)

Nádherný film, symbolický, hluboký, citlivý, krutý. Báječná kombinace vzpomínek, současné mizérie, bez šance na nový život. Film, který by bez Marcella asi nestál za moc. Nikdy jsem netušil, že s včelama se dá takhle cestovat. Protože vysvětlení je ve filmu málo, chápal jsem situaci tak, že Spyros je rozvedený, jednu dceru právě provdal a s druhou se před lety rozhádal a teprve nedávno se usmířili, ale bydlí od sebe daleko. Postava mladé dívky vytváří silný kontrast k stárnoucímu muži (ne snad věkem, ale tím co ho čeká) stojícímu před poslední křižovatkou svého života. Dívka nemá zázemí, živobytí, a nebrání se půjčování svého těla aby se měla líp, přesto není vykreslena jako prostitutka, a cit který se mezi oběma rodí, by za některých okolností měl šanci přežít. Krásné rámování krajiny, nikoliv hledání toho nejhezčího, ale reálného a přitom krásného světa. Spyros putuje krajinou, zmíněna je Lamia, takže předpokládám, že putuje ze severu z hor někam dolů na jih, aby tak jak květena v průběhu roku má svá silná období, se svými zhruba 45 úly "posbíral" to nejlepší. Zvláštní pozornost zaslouží jeho dávní kamarádi, se kterými se zřejmě každý rok na své cestě potkává, a kteří tuší (obě strany tuší), že tento rok je to naposled. Možná nejhezčí řecký film. (12.07.2020)

Druhý diel trilógie Ticha od Angelopoulosa. Včelár je pomerne lyrickým príbehom ak by sme teda vzali v úvahu, že každá scéna má v sebe realistickú motiváciu a na metafory úplne kašle. Príbeh sleduje Odyseu starého včelára, ktorý si nerozumie s rodinou, ktorému zdochýnajú včely, ktorého opúšťajú kamaráti(kvôli starobe a únave) a do toho všetkého sa mu do života pripletie ešte jedno romantické splanutie v podobe mladého dievčaťa. Film je skúpy na úvahy. Zosobňuje scénami pocit osamelosti a túžby niekde patriť. Ale na staré kolená sa všetci stávame tulákmi. Spoločenstvo ktoré sme si tak úpenlivo v rokoch vitality budovali sa rozpadá a tej súčasnej vitalite, ako keby sme nestíhali, aj keď práve to je našim hybným motorom pri každodennom prebúdzaní. Mastroianni podáva krásny a civilný výkon. Namiesto pútavého a exotického Grécka čakajte ale špinavú a smutnú krajinu, ktorá pekne evokuje vnútorný stav mlčanlivého hrdinu. Jedno z tých krásnych obzretí sa za tým, čo sme nedokázali. (11.03.2015)

Ano, takhle má vypadat dobrý film - neokázalý, ale o to silnější, todle dovedou hlavně evropští filmaři, mají prostě jinej rytmus a ty filmy vypadaj mnohem skutečněji než, když se o to pokouší jako o umění všelijací Spielbergové a další hollywoodská sebranka - todle je umělecké samo sebou, přirozeně. (29.09.2011)

Je to film, ne svět, do kterého rádi vstupujeme s tím, že se neptá, zda mu rozumíme, ani zda ho sdílíme. Film prostě běží, a my buď běžíme s ním (někdy ho předběhneme, jindy mu nestačíme), a nebo se díváme, jak běží kolem.) Včelař cestuje za květy, a myslí si, že kvůli včelám. Stará přátelství se hroutí, nová jsou pofiderní. Všechno odchází - právě teď, nebo za chvíli. I když všechno jde k šípku, žít se musí dál, už kvůli včelám. Teprve když ani včely.... Znáte přece to známé pořekadlo: "Všechno je na hovno, jen včely jsou na med. Ale med je taky na hovno." Nechtějte na včelaři, aby natíral krásnou branku do domu, když zrezne jako liška. Vždyť přece nám všem jednou, i ty včely uletí. (28.04.2016)

Genialny film od rezisera Theodora Angelopoulosa /Taxidi sta Kythira, Topio stin omihli/, , presen t oje Melissokomos, po nassky Vcelar. Tu uz starsi Marcello Mastroianni si nevie najst miesto v modernom svete, preto chodi po miestach, kde stravil mladost a bilancuje svoj zivot. Depresivny film, ale tak to ma byt. Isty Dan Lars von Trier vzdy hovoril, ze film ma byt ako kamen v topanke, ako ostry suter - ma ominat, tlacit a byt proste neprijemny. Zivot sam o sebe je neprijemnost za neprijemnostou, utrpenie a nestalost. Tak to chodi co svet svetom stoji. Tu slnko svieti, tam zase leje, clovek len pozera, co sa to deje, zavrie oci a necha tak, volne plynut. Mam rad artove filmy, kde su dlhe zabery na povedzme vlniace sa obilne pole to mi nevadi. Len ked sa to prehana a dava sa niekomu isty podton /Morte a venezia/, tak tam uz som tvrdy a film patricne sklepem. Tu ukryte podtony nie su, ani homo laska k mlademu chlapcovi tu nie je - to je tak akurat u toho svinstva menom Morte a Venezia : 100 % (24.03.2021)

Z nenápadného poetického snímku se rodí film o smyslu života. Pomalý děj vyprávění či náznaky v symbolech nutí k častému zamýšlení, což je hlavním cílem tohoto vydařeného filmu. (04.08.2013)

Upravené v červenci 2021. O Melissokomos - Včelař: motivem je kniha Smrt včelaře švédského básníka, spisovatele i filozofa Larse Gustafssona z roku 1978. Theodoros Angelopoulos ji přizpůsobil řeckému světu a vlastním slzám stesku z vykořenění a postupné, neodvratné ztráty řeckého ducha. Včelař je smutkem a trudnomyslností z mizení starých hodnot a odcizení se světu vnějšímu i tomu vnitřnímu, rodinnému. Včelař je samotou lidské duše, padá do hlubin propasti a s ním padají i hvězdy, čas, prostor, místo, minulost, vzpomínky, city, smysluplnost, samotný život. Řítí se proti zemi a zem se rychlosti světla vrhá proti němu, stává se divákem, přestává nadále rozumět potřebám současného světa, vědomí se dostává do střetu s nevědomím, osamělost je v konfliktu se vzpourou posledních zbytků duševních sil. Minulost, ta velká a krásná radost života, stárne, zmírá a zapomíná, budoucnost se lehkomyslně nechává unášet bez nostalgických myšlenek na minulost, ze vzájemné komunikace se vytrácí styčný kontakt. Vzpoura se vydává na cestu do svého rodného místa, aby nalezla jen trosky vlastního světa a hodnot, a osamělost už nedokáže nic zadržet v jejím dopadu až na dno zmarnosti. Hrdinou příběhu o zániku a smrti starého světa je Spyros (vynikající Marcello Mastroianni), bývalý komunistický bojovník, učitel na penzi a oddaný pokračovatel rodinné včelařské tradice. Svatba jeho mladší dcerky, ztráta manželství, synovo odmítání, neodvratný konec všech známých hodnot, záře neonové budoucnosti, sice se bouří a úpěnlivě hledá záchytný bod, ale nachází jen trosky a pustinu. Ve světě, ve svém okolí, ve svém nitru. Hlavní ženskou postavou je mladá dívka (zajímavá Nadia Mourouzi), zástupkyně budoucnosti. Lehkomyslné bez zájmu o minulost, jeho hodnoty a tradice, moderní svět spotřeby, komercialismu a materialismu, jež nelpí na obsahu a ideálech. Z dalších rolí zaujme Spyrosova žena Anna (Jenny Roussea), Spyrosův dávný francouzský druh z boje (Serge Reggiani), Spyrosův kamarád z dětství a majitel zavřeného kina (Dinos Iliopoulos) nebo mladý voják a vzpurně náhodná známost mladé dívky (Iakovos Panotas). Včelař dokáže s neobyčejnou intenzitou vstoupit do nitra osamělého člověka, do jeho pocitu zmaru ze zániku důvěrně známého života a jeho hodnot, do jeho zhoubné samoty. Je to působivý výkřik smutku, poezie, filozofie a symbolismus. (04.01.2016)

Mastroianni ma za sebou daleko vice filmu, ktere nas presvedci o jeho mimoradnem hereckem nadani, nez jake predvedl ve Vcelari. Posledni jizda zivotem starnouciho muze neni v nicem originalni a podobnych filmu jsou stovky. Angelopoulos me pri svem druhem pokusu opet nijak zvlast nepresvedcil. Sice se nejedna o spatny film a mnohdy mam tendenci nadrzovat filmum z filmarsky exotickych zemi (jake Recko na evropske pomery je), tak tady ctvrtou hvezdicku nepridam. (06.04.2015)

Téma mě zaujalo , ne tak zpracování... (20.10.2017)

Přijde mi, že v tomto tématu si Italové libují... starší muž, mladičká žena a žhnoucí touha překonat ten věkový rozdíl. (30.10.2020)

Navenek dobrosrdečný bručoun, empatická, byť trochu rozjívená holčina a přívětivá krajina, kde se tuhle sezónu moc nevyvedlo počasí. Uvnitř ale v chlapovi, dívce i zemi vřou frustrace, nevyřešenosti a nepochopení a když vybublají na povrch, nastane Poslední tango po řeckém způsobu, urputné, paličaté, zemité, zoufalé. Mastroianni hraje, jako jsem ho nikdy hrát neviděl, nevěřím, že i tady se řídil mottem uvozujícím jednu z jeho zdejších biografií (volně parafrázováno: se Stanislavským jděte někam, hrát se má s lehkostí, ani mě nenapadne u toho trpět). A díky vynalézavé režii s ním a někdy za něj hraje i krajina nebo třeba jeho otřískaná dodávka (naprosto mě dostala scéna s netradičním způsobem vyzvedávání děvčete z kavárny – jak důvěrně známý auťák nejdřív jen nakoukne do záběru, pak váhavě objíždí okolo, zastavuje, dodává si odvahy, odjíždí, vrací se, pak se rozhodne… hrozně výmluvný, emotivní výstup, a přitom ho celý odehraje jenom to auto). Svérázný mix tulácké romantiky s hlubinnou, do morku kostí zalézající depkou (slova jako filosofie, meditace apod. jsou neadekvátně vznešená, nemají v sobě tu urputnost, opravdovost nenaplněných neurčitých představ a tužeb) – shodli jsme se s mou dobrou ženou, že bychom v tom ve věku mladším než středním viděli víc té romantiky, ale opravdu úchvatná a jedinečná je na tom ta depka. (15.10.2017)