Meteoro vima tou pelargou, To
Le Pas suspendu de la cigogne
The Suspended Step of the Stork
Prerušený krok bociana
Obsahy(1)
Televízny reportér Alexander prichádza do pohraničného gréckeho mesta nakrútiť reportáž o oblasti postihnutej balkánskym vojnovým konfliktom. Medzi utečencami z rôznych krajín, unikajúcimi pred žhavým balkánskym konfliktom, spoznáva významného gréckeho politika, ktorý pred niekoľkými rokmi bez stopy záhadne zmizol. Alexander v Aténach kontaktuje jeho manželku a vracia sa s ňou, aby pomohla identifikovať svojho manžela. Film je meditáciou o neľudskosti hraníc, o bolestiach vojnou sužovaného kúta sveta, kde sa stretávajú ľudia rôznych národností a vierovyznaní. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Zlatá Palma - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $500,000║ ()
Škoda, že těch několik nádherně zaranžovaných scén vyvažují kila umělecké nudy. Což neznamená, že by výsledek, který bych přirovnal ke kříženci Tarkovského a Kusturici, nestál za zhlédnutí. ()
"Niekedy musíme byť ticho, aby sme začuli hudbu, ktorá znie za zvukom dažďa." Malé pohraničné grécke mesto na hranici s Albánskom. Pulzuje tu zmes jazykov, národností, náboženstiev utečencov z rôznych krajín. Kurdi, Albánci, Turci... Nie je to však radostný virvar kozmopolitného dotyku kultúr, skôr mrmlot zúfajúcich nešťastníkov na okraji záujmu. Pošmúrne jesenná nálada filmu sa prejavuje v obrazovo rozmazaných plochách ošuntelého mestečka, rieky a výjavoch osamelosti, či tichého zúfalstva. Dej plynie v spomalenom tempe zamyslenia sa nad spoluúčasťou človeka na danom stave vecí. Byzantínsky zadumané, ťaživé, no obrazovo krásne rozvažovanie gréckeho intelektuála. ()
Hluboký, zničující velkofilm, který ve mně bude ještě dlouho rezonovat... ()
Koľko hraníc musíme prekročiť, aby sme našli domov? Takáto a podobné filozofické otázky charakterizujú film Prerušený krok bociana. Angelopoulos komponuje neuveriteľne precíznym spôsobom dlhé zábery. Tie sú občas statické, občas pomaly prechádzame celým priestorom a tak ho cez jeden záber celý spoznávame. Čiže podobne, ako napríklad v Putovnom divadle. Tento film je rovnako silno politický, depresívny a zobrazuje Grécko v podobných pochmúrnych farbách. Záverečná svadba na oboch brehoch rieky je pre mňa osobne najlepšie nakrútený obrad, aký som kedy v kinematografii videl. Inak povinnosť pre tých, čo si mysleli, že utečenci sú fenoménom iba dnešnej doby. Tak ale pekne vidíme, že čo sa nás priamo netýka, akoby ani neexistovalo. ()
Když se umí vyprávět kamerou, je to paráda. Přiznávám že patřím do skupiny těch, kterým nevadí dívat se na tříminutový záběr. Pokud má o čem vyprávět. Je to dlouhé, šedé, smutné, plné mlhy, opak Řecka tak jak jej znám z našich ostrovů, a Theodoros Angelopoulos tady navázal nejvíc ze všeho na Včelaře, když už na něco. Hodně toho zůstává nepochopeno, i tak je to ale krásný film. ()
Studie mikroskopického řezu, kterým se lze odetnout od všech polarit, včetně nadechnutí a výdechu. Jako u Včelaře, jehož ctím - a po léta se snažím sjednotit svůj dech s jeho pozvedáním křehkých včelích bydlišť, se i zde zadrhávám o spolehlivě výmluvné a poutající mucholapky nepostižitelných světů. Vše je tak jasně prázdné, že se sem vejdeme všichni - a bohužel stranou nezůstanou ani ti, kteří do toho ticha budou klást nálože nepatřičného smíchu. I zde mi chyběla vůle to poutavé, lepké ticho umlčet a umožnit lidskému hlasu, aby se rozezněl tím bytostně jiným zněním, pod nímž se vše zobrazené sesype a nedovolí si vybavit se ani v tom nejhlubším rozpomínání. ()
Let It Be... Opet velike diky, mistre. Jedna se o dilo silne, existencialni, v rok sveho vzniku mimoradne aktualni, smutne az depresivni, plne druhoplanovych emoci, ktere jsou vyjadrovany implicitne pomoci situace a deni kolem postav, ktere dava jejich zamerne neutralnim vyrazum silny citovy podtext. Na scenu svatby pres demarkacni reku nebo "oslavu" vanoc za zpevu Let It Be jen tak nezapomenu. Jako vzdy u tohoto autora se cely snimek sestava z dlouhych pomalu plynoucich zaberu s vyraznou hloubkou pole, tentokrate ladenych do studenych az mrazivych barev, kdy kazdy objekt v ramu ma svuj nezpochybnitelny smysl. Vsudypritomna diegeticka i nediegeticka tahla balkanska hudba podtrhuje veskery smutek, ktery reziser do sveho filmu vlozil. ()
Asi chyba na mém přijímači nebo jsem možná odkoukala jiný film, přerušené mám momentálně akorát tak spojení s tvůrci tohoto snímku, neb čápa jsem nezahlédla (pokud to byli ti borci, co stáli u čáry, nepřišlo mi to zábavné, ani poučné či symbolické, jen blbé). Chování postav mně nesrozumitelné, tempo extrémně hlemýždí, herci v podstatě nemají co hrát, neb velmi úsporné či neslyšitelné dialogy vyzněly do prázdna (mně). No a k té nevěrné nevěstě se snad ani nebudu vyjadřovat, ach jo... ()
...lehce nepatřičně si tu s komentářem přijdu - téma je bolavé, důležité a má jasnou spirituálu; materiál je z těch nejušlechtilejších, umění vysoké ve všech aspektech. Nicméně mi oproti jiným Angelopoulosům nesedělo v první řadě obsazení hvězd nejhvězdnějších - působí to proti skromnosti a civilnosti filmu jako potvrzení jejich klamnosti; neseděly mi úplně ani dialogy - titulky občas vypadly a já si uvědomil, že bez hlubokých poetizujících Guerrových maxim bych byl rád obešel i v Nostalgii anebo Identifikaci ženy; neseděla mi eliminace jakéhokoliv uměleckého rizika, která tu už vede k riziku autokýče - Angelopoulos opakuje motivy jako readymades (- u Jancsóa mi to nějak nevadí, tady má ale film nápřah ke tvaru, který by mohl být nový, kdyby tvůrci riziko podstoupili - kdyby zde například nebyla figura režiséra-pozorovatele jak v Cestě na Kytheru; kdyby tu nad mollovými smyčci neparádoval hoboj jak v Krajině v mlze; kdyby se to filmově nejvzrušivější neodehrávalo na pozadí veselic atd. -) prostě příliš malá obměna prostředků. Plus podepisuju námitku přepsanou uživatelem StaryMech - co přidaného vnáší latentní elitářství do témat odloučenosti a vykořeněnosti? ()
Film na téma, které je od objevení Ameriky stále aktuální (zámořské kolonizace, přeběhy za železnou oponu, útěk před válkou a hladem) - a dnes snad víc než kdykoli jindy. To všechno se ale dá shrnout do jedné kategorie: snaha "vylepšit" si život někde jinde. Jsou ovšem i jiné druhy emigrací, při nichž se nemusíme pohnout z místa. Emigrace jako pohyb od svého zakotveného já. Kdy se ztrácíme v davu nebo krajině, nikdo nás už nepozná nebo to už nejsme my... Theodoros Angelopoulos se svými scénáristy ošetřuje obě polohy, zkoumá jejich styčné body, proplétá křivky jejich pohybů.... S emigrací je spojen další důležitý pojem: hranice. Marcello Mastroianni se ptá: "Kolik hranice musíme přejít, abychom byli doma?" Leonard Cohen zpívá: "Hranice jsou mi vězením". Na hranici by se člověk neměl dlouho zdržovat. Měl by ji buď rychle přejít nebo se od ní vzdálit. Pozastavený krok - zvednu nohu, a když ji položím, budu na druhé straně (pokud zůstanu naživu). Symbolem toho je i naše mystická účast na "přeshraniční svatbě" za zvuků řeky, oddělující snoubence, jako něco, co nás v životě nepotká, a o čem se nám dosud ani nesnilo – dosud!... Pozn.: Měl jsem obavu, zda se oba renomovaní herci mezi mladými Řeky neztratí. A ztratili se - a to je dobře (monolog Jeanne Moreauové při procházce městem patří mezi vrcholné scény, stejně tak jako všechny návštěvy emigrantské putyky.) ()
ocenenia : MFF Cannes 1991 - súťažný výber ()
Opat nieco pre cinefilov a artovych divakov. proste nieco pre ludi akoja, ktori maju radi vlnenie obilneho pola, selest listia na stromoch, potoky ..... 89 % ()
To Meteoro vima tou pelargou - Přerušený krok čápa: nejprve upozorním na zcela chybný údaj v obsahu filmu oficiálního textu distributora - nejedná se tu v žádném případě o uprchlíky balkánského válečného konfliktu, nemá s tím nic společné, ten se odehrál až poté. Theodoros Angelopoulos se částečně inspiroval závěrem svého posledního filmu Krajina v mlze, počátkem příchodu utečenců z Dálného východu a především (o to tu jde) mohutnou imigrační vlnou z Albánie (šlo zaprvé o samotné Albánce, ale také o Řeky, žijící v Albánii velmi dávno i ty příchozí tam po občanské řecké válce). V tehdejší době šlo v Řecku o žhavé téma, přinášelo to také konflikty (Řekové versus Albánci), nevraživost a nedůvěru. Stalo se dokonce tehdy: florinský metropolita Augustinos Kantiotis (jakýmsi způsobem se mu dostal scénář do ruky) zastrašoval režiséra, štáb a herce, dělal vše možné, aby se nedokončil film, pořádal protestní manifestace svých věrných oveček. Což vyvolalo po Evropě nevoli a film se dokončil. Angelopoulos si uvědomoval chyby, zrnka nedůvěru na obou stranách, proto je pojem "hranice" hraniční čárou, ale také tou vnitřní překážkou i omezením národů a jednotlivců. Theodoros Angelopoulos k svému humanistickému poselství přidává poezii, sarkasmus, symbolismus atakující absurditu, mytologii a mystickou hříčku (vědom si politické bezradnosti a bezcharakternosti řešení problémů, byť si politici vždy nárokují právo na řešení všeho). Hlavní postavou filmu jest Alexandros (Grigoris Patrikareas jako Gregory Karr), televizní reportér na stopě nepochopitelné záhady minulosti. Sarkastická hříčka ovšem zasáhne jeho nitro a způsob práce přes intimitu a ty nejkrásnější pocity člověka. Hvězdou filmu je před deseti lety zmizelý řecký politik (Marcello Mastroianni), kdy v sobě identifikoval zásadní životní rozpor, který vyřešil radikální změnou životního prostředí. Niterné štěstí člověka je to, oč tu běží. Hlavní ženskou postavou filmu je bývalá manželka politika (Jeanne Moreau). A po letech se připomněla bolest, ozvala se naděje, avšak zvítězila vzájemná láska. K výraznějším postavám patří také mladá imigrantka a nevěsta přes šíři hraniční řeky (Dora Chrisikou), a svérázný řecký plukovník (Ilias Logothetis), Alexandrův průvodce po skrytých zákoutích uprchlické reality. Z dalších rolí: všichni členové Alexandrova reportérského týmu - vedoucí výroby (Vasilis Bouyiouklakis), kameraman (Dimitris Poulikakos) zvukaři (Akis Sakellariou a Benjamin Ritter), reportér (Freddy Vianellis) a řidič (Dominique Ducos), moudrého starce obdivující menší chlapec (Konstantinos Lagkos), nebo Alexandrova družka (Nadia Mourouzi). Jorgos Arvanitis (a tentokrát také Andreas Sinanos) opět nabízí půvabné poetické obrazy. Poezie, symbolismus, filozofie, sarkastická hříčka, to byl charakteristický styl řeckého filmového mága. ()
Tento recky film ma daleko od te recke letni idylky, kterou zna drtiva vetsina ceskych turistu a dovolenkaru. Jen to recke tempo zustalo, ktere da asi nejednomu divakovi zabrat. Vcetne me malickosti. Diky nametu jsem se na film tesil, cekal jsem sice neco trochu jineho, ale vylozene zklamany byt nemohu. Uzasna kamera, dlouhe zabery, pekna hudba a ta ponura filmova atmosfera me snad nikdy neprestane bavit. ()
Za koľkým mračnami sa skrývajú príbehy, ktoré ani média nedokážu popísať, a nie to objasniť. Krásne v každom smere.. takto sa nakrúcajú filmy. Film, kde sa Vám aj 4 hodinová verzia vniesie do hlavy, a to nadlho. Poézia filmu. /100 %/ ()
Představuji si, jak by s Angelopoulosovými náměty naložil někdo větší : před očima mám několikastránkovou povídku Luigiho Pirandella, devadesátiminutový snímek Carlose Sorína, aktovku Daniila Charmse... Pod knutou Theodora Krásotvorného živí mrtví před kamerou, za kamerou, jakési figurky posouvány mlhou, tu a tam semafor symbolu, z pozadí slyšet křik dějinné závažnosti... Kdysi mi film včetně svého názvu (střízlivou češtinou něco jako "Nedokončený čapí krok") nasadil na několik měsíců brouka do hlavy, dnes mě nudí a místy ponouká k úsměvu, který by se režisérovi vůbec nelíbil. Zaujala mě výtka jednoho ze zahraničních kritiků : tvůrci pojednávají téma emigrace tak, že se věnují odcizení středostavovského publicisty, špičkového politika a jeho manželky, přičemž beztvarý dav běženců používají jako kulisu. ()