Obsahy(1)
Reportér deníku The New York Times a dvojnásobný držitel Pullitzerovy ceny Nicholas Kristof v sobě kombinuje novináře a aktivistu. Po svých dřívějších výpravách do Afriky a Asie se stal zaměstnancem největšího metropolitního deníku v USA, aby mohl využít své znalosti práce v terénu a psát sloupky, v nichž se vždy věnuje konkrétním příběhům porušování lidských práv ve světě. Jeho metodou je demonstrovat na svědectví jednoho člověka (nebo třeba štěněte) komplexní problematiku, o níž chce čtenáře a čtenářky informovat. Dokument zachycuje jeho cestu do Demokratické republiky Kongo, na níž ho provází studentka medicíny a učitel fotografie a angličtiny. Společně se pak podílejí na záchraně ženy, jejíž příběh má otestovat morální a profesní svědomí všech zúčastněných... Film režiséra a kameramana Erica Daniela Metzgara je ukázkou toho, jakým způsobem vznikají při práci v terénu mediální sdělení. Zprostředkovává tak proces vytváření novinových článků a umožňuje jejich komplexnější vnímání, když se nám kromě informací samotných dostává také svědectví o tom, jak jsou získávány a zpracovávány. [Jeden svět 2009] (oficiální text distributora)
(více)Recenze (1)
Další z filmů festivalu Jeden svět, u kterého hvězdičkové hodnocení za kvalitu snímku nedává smysl. Těch pět hvězd tam dávám za to, co ten film několikrát zopakuje, apeluje na to a všemožně se to snaží zadřít pod naši kůži, protože v tom má pravdu - v té záplavě informací, kterou díky internetu a mnoha médiím máme, se podstatné věci z našich hlav často vytrácejí a to nemá vliv jen na obyčejné lidi, které nikdo nenutí dělat charitu v Libérii, ale má to bohužel vliv na politické aktéry a jiné odpovědné osoby, které se nechávají otupit a odvolávají se na pragmatické přístupy a mezinárodní politické vztahy. Pochopitelně, ale za některé frázičky by se taky dalo schovat absolutně všechno, druhou světovou válku nám připomene kterákoliv učebnice dějepisu. Reportér je věcný ve svém vzkazu. Je to ten jednoduchý apel, že když média každý den informují o genocidách, neznamená to, že děsivé důsledky genocidy jsou nějak slabší nebo že se s tím nedá nic dělat. Když média napíší v jeden den o 450 000 mrtvých a na další stránce o 3 zabitých v autě v našem městě, pořád to neznamená, že 450 000 se liší jen v číslovkách, ale je to pořád čtyřista tisíc mrtvých lidí, kteří by rádi oseli půdu a vychutnávali denně západ slunce. Nemluvě o tom, že před smrtí byli mučeni, páleni za živa, znásilněni, byly jim usekány ruce, hladověli tři roky v kuse a podobně. Reportér NYTimes Nicholas Kristof má tu nevýhodu, že jeho povolání jej zavádí na společnou večeři třeba se samozvaným generálem Nkundou nebo že všechno to utrpení může jen a pouze zaznamenat a předávat dál a doufat, že jeho práce má smysl, že něčemu přispívá a že má vliv na ty, kteří můžou dělat něco pro lidi, kteří jsou opravdu často jen oběťmi. Někdy stačí 300,-Kč měsíčně třeba Člověu v tísni, někdy by bylo fajn třeba embargo na dovážení střelných zbraní (bohužel ale víme z Rwandy, že ani to nemusí stačit), někde by pomohly mírové mise s dostatečnou politickou a finanční podporou a platformy pro dialogy lídrů znesvářených stran v desítkách konfliktů, kde denně umírají další stovky lidí a pro nás je to jen mraveniště čísel na stránkách novin. Nejsem naivní, ale věřím, že na té dlouholeté cestě, která potrvá desítky, ne-li stovky let, než se Afrika stane normálním místem k životu, nebude na filmy jako Reportér a jakékoliv humanitární aktivity zapomenuto. Leckdy jsou tím jediným, co těm chudákům z postižených oblastí v jejich víře v lepší zítřky zůstalo... ()