La terrazza
La Terrasse
The Terrace
Režie:
Ettore ScolaKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Armando TrovajoliHrají:
Vittorio Gassman, Ugo Tognazzi, Jean-Louis Trintignant, Marcello Mastroianni, Stefania Sandrelli, Carla Gravina, Ombretta Colli, Milena Vukotic (více)Obsahy(1)
Na terase se jednoho letního večera schází společnost italských padesátníků v krizi, kteří hovoří mezi sebou se svými mladými milenkami o životě. Tok jejich monologů přerušují příběhy novináře, scenáristy, dramaturga, producenta a komunistického poslance, kteří také debatují o politice, umění, talentu, vitalitě, stárnutí, o krizi a naději lidské společnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
Zlatá Palma - výběr ()
Na Terase je zdánlivě děsivá stopáž filmu, ty dvě a půl hodiny s ohledem na konverzační charakter snímku vypadají hrozivě, ale osobně jsem se ani minutu nenudil. Terasa se dá přirovnat k Felliniho Sladkému životu, rozdíl je v tom, že Fellini si střílel ze životního stylu novodobých italských zbohatlíků, kdežto Scola si bere na mušku levicové intelektuály z dobře situované italské střední třídy 70. let. Příznačné je, že příběh začíná na večírku, kde se sejdou dobře oblékaní pánové a dámy, uždibují ze stolu plného vybraných lahůdek a do toho vedou plané plky. Film má tři roviny - za prvé na příběhu několika zúčastněných mapuje krizi středního věku, kdy na přítomné pány těsně po padesátce začíná doléhat tíha věku, rizika nemocí, společenského a pracovního neúspěchu, rozpad vztahů, odcizení a samota. Ve druhé rovině film nastiňuje právě vyprázdnění levicového přesvědčení, jeho erozi ve světle dynamických sociálních změn, bohatnutí středních vrstev a rozšíření konzumního životního stylu. Ve třetí rovině se snímek dotýká emancipace žen, kdy přítomní pánové se přes své rádoby pokrokové postoje jen těžko vyrovnávají s tím, že jejich ženy jsou nezávislé, někdy i úspěšnější než jejich vyčerpaní partneři. Film je zajímavý svou psychologickou drobnokresbou, má řadu půvabných momentů a vybroušených dialogů. Dá se na něm vystopovat spoustu výborných postřehů ze života, které přesahují svoji dobu a místo děje. Velmi solidně obsazené a zahrané. Osobně se mi líbila Jeana-Louise Trintignanta, který představuje scénáristu v období tvůrčí krize, snažícího se lhaním zamaskovat svou tvůrčí impotenci. Komediálně zajímavá je i postava úspěšného producenta bez širší intelektuální výbavy, který žije ve svazku s typickou intelektuálkou a pochopitelně se v jejich soužití projevuje jeho handicap. Celkový dojem: 85 %. ()
Nelevný film pro hloubavé diváky prostředkuje celou řadu velmi nepopulárních fakt a souvislostí. Ač pojato v sedmdesátých a realizováno na počátku osmdesátých let, přesně a výstižně postihuje poostupné vyhasínání ideového základu první poloviny dvacátého století. Příběh pěti padesátníků z terasy-fóra je příběhem celé moderní levice. A tak trochu i tragédií moderní bezhodnotové společnosti. Nostalgie, která prostupuje celým filmem, tvoří obsah i formu i námi zažívaného a pociťovaného fin de siecle. Tento pocit doposud nevyvanul. Pět příběhů je současně souhrnem pěti dokonalých hereckých kreací dnes odcházející velké herecké generace. Terasa je nejen fórem. Je i místem poměrně dobrých výhledů. A výhled je základem každého života, který chce a může být žit a prožíván plně a šťastně. To propůjčuje chmurné bilanci, která je v základu filmu, přece jen variantnější - záměrně neříkám optimističtější nebo radostnější - ráz než ono v počátku komentáře konstatované prvoplánové vyvanutí někdejších snů a ideálů. ()
Noblesní výprava, inteligentní scénář a skvělá režie, která dokáže v několika málo prostředích udržet pozornost vlastně převážně jen konverzací o stárnutí a odcházejících schopnostech. Komediální drama, které se jen tak nevidí, a které také jen tak někdo nedokáže natočit. ()
Skvěle obsazený i natočený film, který může svou formou vzdáleně připomenout Scolův o 3 roky mladší snímek Tančírna. Z herců mě osobně nejvíce zaujal herecký výkon Marcella Mastroianniho, který si zahrál ve spoustě jiných Scolových filmů, jako např. Zvláštní den nebo Drama žárlivosti, abych uvedl alespoň ty z nejlepších. Terasa se mi velmi líbila - je to skutečně velmi chytrý a scenáristicky promyšlený snímek, s brilantními dialogy, originálním humorem a jasnou uměleckou výpovědí. Žel, u nás je dle minimálního počtu zdejších hodnocení prakticky neznámý, a většina současných diváků by ho stejně asi prozívala jako 2,5 hodinovou užvaněnou italskou nudu, kde "se nic neděje" a kde většina narážek už dnes nikomu nic neřekne. Jeho zhlédnutí tak má v sobě o to víc bezděčného elitářství - tohle je film, který když si pustíte, tak se můžete spolehnout, že ho nikdo další nikdy neviděl a neuvidí, a vše podstatné už zde k němu stejně bylo řečeno v předchozích komentářích. Za mě tak jen pomyslný palec tam nahoru směrem k Ettore Scolovi - v mých očích to byl rozený velikán, který nám tady nechal spoustu krásných filmů. ()
"Vy, deprimovaní prominenti, jste ještě horší než ti obyčejní prominenti." I tak by se dal jedinou citací vystihnout (zajímavě udělaný, ale trošku rozvleklý) film o strastech vyhasínání. ()
Satira spoločnosti v štyroch poviedkach. ()
V dvou a půl hodinu dlouhém, nekonečným nájezdem a odjezdem kamery rámovaném a netradičně povídkově strukturovaném filmu řeší pětice (více či méně levicových) intelektuálů rozličné problémy, z nichž ten hlavní všichni sdílejí - stárnutí. Terasa je spíše komedie než drama, ale dojde v ní i k ořezání prstu ořezávátkem na tužky, uřezávání penisu žiletkou a smrti hladem. No kdo by to nechtěl vidět! ()
Výstižná ilustrace uvadání ducha, k níž si připojuji slova Thoreauova: "Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dosti žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán do pily, a už pro ně není skoro ani větvičky, na které by usedly. Už s námi netvoří ani nepůsobí. Snad za veselejší roční doby slabý stín přelétne přes krajinu naší duše, vržený pertěmi nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale vzhlédneme-li, nedovedeme objeviti podstatu myšlenku samé. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež." ()
ocenenia : MFF Cannes 1980 - Najlepší scenár (Ettore Scola, Agenore Incrocci, Furio Scarpelli), Najlepšia herečka vo vedlajšej úlohe (Carla Gravina) ()
Skupina 50 -nikov rozobera svoje vztahy, zeny, milenecke avantury ... postupne sa pridala talent, vitalita, umenie , politika. ja som vsetkymi desiatimi za, najma sa t odobre uziva vtedy, ked spolu hovoria PlynovyMuz /Il Sorpasso 1962/, Trintignant /Muz a Zena 1966, Il Sorpasso/, Mastroianni /La Notte, Velká Zranice/, Milena Vukotic /zena Huga Fantozziho/ a Ugo Tognazzi /Klec Blaznu 1978/ : 89 % ()
Půvabně smutný příběh o mužském stárnutí s jejich tvůrčím, pracovním i citovým vyprahnutím a osaměním. Scénarista Enrico (skvělý Jean-Louis Trintignant) už nedokáže nic vytvořit a jediným jeho pomocníkem jsou lži, jedinou jeho oporou pak Emanuela (Milena Vukotic). Novinář Luigi (výborný Marcello Mastroianni) je odsunut na druhou kolej v práci, je opuštěn svou láskou Carlou (Carla Gravina), která přerostla jeho svět. V momentě, kdy se k němu chce ze soucitu vrátit, ji však dává konečnou svobodu. Televizní dramaturg Sergio (Serge Reggiani) je opuštěný intelektuál, který je v televizi odstaven jako zbytečný a starý, jeho kancelář se zmenšuje a umírá v kulisách studia. Filmový producent Amedeo (skvělý Ugo Tognazzi) je dobrák, který se snaží pomoci svému příteli, ale v jeho srdci umírá láska Enzy (Ombretta Colli), která jím více a více pohrdá. Komunistický poslanec Mario (Vittorio Gassman) nachází jedinou útěchu při odstavení na vedlejší kolej ve své straně v mladé milence Giovanně (Stefania Sandrelli). Velmi působivý a zároveň smutný příběh o neschopnosti a nemožnosti dělat to,, co by si přáli. O osamělosti stárnutí. ()
Brilantní (počínaje vybroušeným scénářem originálně pracujícím s opakovanými návraty do téže výchozí situace), napěchované myšlenkami, ale dost odtažité. Na základě úryvků viděných a rozebíraných na školních projekcích jsem čekal víc. Jeden z těch filmů, které člověk tak nějak akademicky obdivuje, leč pod kůži se moc nedostanou. — Detail, ale: Trintignant je jako Ital překvapivě přesvědčivý, na Francouze. ()
"A pak že chlapi stárnou líp než my..." film o mužské deziluzi ze světa, ztráty svých ideálů, vlastního stárnutí, změn, které se jich týkají čím dál méně, které dobíhají čím dál hůře, z partnerství s mladšími partnerkami, pro které se stávají dědky...Zajímavý a neobvyklý je způsob vyprávění prostřednictvím vracejících se sekvencí, které otáčejí děj vždy k dalšímu protagonistovi (skvěle obsazenému, skvěle zahranému). ()
Jéžiš to byla pěkná blbost o zbytečnosti žití některých jedinců. ()
Intelektuální žvanění zbytečných lidí z italské smetánky. Intriky, podrazy. ()
Terasa je výtečný dlouhý film, který na časovém prostoru jednoho večera na jednom večírku pitvá lidské vztahy. Plné výtečných herců, scénář Jean-Claude Carriere ()
V pražských kinech se promítal od 14.3.1991 (Praha) ()
Přílíš dlouhé, sem tam zbytečná místa. Michelangelo Antonioni by to možná i na začátku osmdesátých let natočil za plných. ()