Kvílení

Film v dokumentárním stylu o Allenu Ginsbergovi a jeho nejznámejším díle "Kvílení a jiné povídky" v době, kdy bylo líčeno u soudu za obscénnost. Od filmu jsem očekával dost a to jsem také dostal -> recitace básně, rozhovory s Ginsbergem (tedy Francem), skvělá atmosféra, animované sekvence, které se mi teda dost líbily (ačkoliv se staly neprávem terčem kritiky) a dokonce nechyběly ani scénky z Ginsbergova života... (26.11.2010)

Škoda, škoda, taková škoda... Franco moc dobrý, černobílé sekvence, a hlavně recitace v klubu také, zato animace prachbídná, doslovná, banální, Ginsberga nehodná a pro někoho, kdo tu báseň zná a má rád, myslím otravná. Aspoň teda pro mě. Scény od soudu bez energie, a navíc (přestože Ferlinghetti byl souzen opravdu pro vydání obscénní poezie) zúžily význam textu právě jen na ty obscénnosti, přičemž ta báseň má silný dobový politický rozměr. Ach jo a přitom je to tak zajímavá parta! (26.11.2010)

Vzpoura umělce proti maloměšťáctví společnosti se v poloze filmového díla realizovala coby experimentální biografický film, který v sobě nese hned čtyři různorodé roviny, vědomě ale rezignuje na expresivní kontroverzi a tedy na onu vzpouru samotnou, film dnes už nemusí za každou cenu šokovat, tak jako to musel činit básník v 50. letech, chtěl-li přitáhnout zájem čtenářů a médií. Filmové Kvílení tedy není ryzí umělecký počin, spíše jde o originální sondu dovnitř jedné z nejslavnějších básní minulého století. Sám akcentuji především fakt, že stěžejní rovinou filmového tvaru je sám text legendární básně, reprodukované jednak pseudodokumentárními scénami z autorského čtení (nejspíš odkaz k legendárnímu čtení v Six Gallery v San Francisku), ale především pak pásmem videoartového ilustrování textu Ginsbergova Kvílení. Tvůrci pak toto pásmo textu kombinují s biografickou rovinou týkající se autora a především se soudním přelíčením, v němž byl ze šíření pornografie obžalován vydavatel básně a další legendární postava Beat generation Lawrence Ferlinghetti. Stranou nelze ovšem ponechat ani zjevný fakt, že snímek Kvílení je otevřeným queer filmem, tedy filmem týkajícím se neheterosexuálních minorit, v tomto případě, jak už je v případě filmů produkovaných slavným režisérem Gusem van Santem zvykem, jde samozřejmě o minoritu homosexuálů, čehož důkazem je sama báseň, neboť možná nejvýraznější kontroverzí byl právě rozměr otevřeně přiznané homosexuální orientace autora.... (20.08.2011)

Totální nuda! Už je to docela dávno, co jsem byl naprosto uhranutý beatniky a četl prakticky všechno co od/o nich bylo v češtině přeloženo a napsáno, a i když dnes už mě problémy americké mládeže 50. let tolik neznepokojují, na film jsem se moc těšil, už jen proto, že si své dávné lásky osvěžím. ALE můj nostalgický vztah byl asi jediným důvodem, proč jsem film vůbec dokoukal. Celé je to absolutně bez pohybu (přestože beatnici byli pořád NA CESTĚ), suché bez jakéhokoli vzrušení (beatnici ničím jiným nežili), celé je to naprostý a sterilní opak (víceméně autobiografického!) Kvílení, nařčeného z obscenity. A přitom má Kvílení takový potenciál! Celé to vypadá jako suchý dokument lehce ozvláštněný animovaným doprovodem recitace Ginsbergovy básně. James Franco imituje Ginsberga, jeho hlas i dikci velmi povedeně, ale je to prostě nuda! A nesympatičtější herce pro Kerouaca a Cassadyho už asi vybrat nemohli. Kdysi jsem se u Rauvolfova dokumentu! Alternativní kultura (o beatnicích jsou první 3 díly) bavil mnohem mnohem víc! (06.02.2011)

Vždycky jsem si chtěla přečíst Ginsbergovo Kvílení, ale znáte to, jedno pro druhý... tak proč nevyužít příležitost a nenechat si dílo předložit v podobě téměř autorské? Lze se domnívat, že tvůrci byli dílu schopni porozumět natolik, že mohli předat dál a zřejmě udělali, co mohli - od výběru Jamese Franca, přes hrané čb pasáže míchané s dokumentárním stylem v barvě, dobové záběry, fantasmagorické animace, atmosférický piano doprovod až po přednes poezie samotné - to vše vcucne diváka do víru básníkova pološílenství, i když v momentech, kdy je už už navázáno tenké pouto pochopení, dochází k jeho zpřetrhání soudními humoreskami, kde se zástupci světa rozumných navzájem ubíjejí argumenty o formálních hranicích obscénnosti v literatuře - nejspíš pro zachování zdravého odstupu, ale rozhodně i pro složku zábavnou, a to hlavně ve chvílích, kdy žalobce ironickým tónem předčítá kontroverzní úseky a vyžaduje racionální vysvětlivky, jakoby se nikdy nesetkal s hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci... Byla jsem... pobavená :-) (09.06.2012)