První láska

Dramata čs. televize.¬         Ruský spisovatel I. S. Turgeněv nepatří mezi mé popředné spisovatele, raději mám z toho období jiné Rusy — Dostojevského nebo Čechova; nicméně jeho novelu První láska mám rád. Tuto moji náklonnost pak ještě prohloubil podařený snímek Okouzlení (1970) z německo-švýcarské produkce, filmový přepis Turgeněvovy První lásky v režii a se scaenářem šitým přímo na tělo předloze Rakušana M. Schella. Ba, tento filmový přepis mám ještě daleko raději než samu povídku, což je případ ojedinělý.¬                 Do těchto mých čtenářských a diváckých prožitků vstoupila nyní náhle televizní instenace z r. 1969. Viděl jsem víc dramatických instenací československé televize z rr. 1960–1980, ale žádná se mi nejevila tak slabá, tak ploše a nedůstojně podaná jako právě tato. Zvláště Bratranec Pons podle H. de Balzaca z r. 1973, ale třeba i Pomsta podle G. de Maupassanta z r. 1971 nechť jsou příklady televizních filmů z té doby, které jsou dramaturgicky, herecky i jinak podařené. Na tomto místě je třeba říci, že obecně se československé televizi zmíněného období dařilo spíše v genru komedie.¬                 Případné opoznámkování: uživ. radektejkal. (01.05.2021)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Turgeněvovy předlohy. Za sebe tuto adaptaci hodnotím jako velice zdařilou, především obsazení je zde skutečně skvostné - Štěpánek jako by se pro svou roli přímo narodil, sledovat jeho herectví je skutečně požitek, je to herec s velkým darem krásného hlasu a nenapodobitelné dikce, totéž Vladimír Ráž v roli jeho otce. Marie Tomášová se pro svou roli také velmi hodí, byť byla v době natáčení výrazně starší než její literární postava (Turgeněvově Zině bylo něco přes 20 let, zatímco Tomášové bylo 40!). Ve zdůraznění věkového rozdílu mezi Voloďou a Zinou tedy vidím největší posun oproti předloze, jinak se jí tato adaptace drží velice věrně (vyjma pár vynechaných postav a pasáží). Na dnešní poměry je to sice pravděpodobně už dosti nudná podívaná, kdy člověk většinu dialogů prozívá nudou, protože jejich obsah je mimo dosah jeho chápání (doba vzniku předlohy je zde přece jenom znát), ale už kvůli mistrnému herectví celého ansámblu nemohu hodnotit méně než 4 hvězdami - takto kultivovaná televizní podívaná už by dnes skoro jistě vzniknout nikdy nemohla. (18.10.2014)

Dobře znám jak povídku, tak její rozhlasové zpracování z roku 1960. A tak mi jako nejzajímavější připadá trocha polemiky s Vančurou**** o televizní adaptaci. Na rozdíl od něj mi přišla poměrně plochá, její dramatické klimaxy odřezány, jakoby se přitom lpělo na něčem nepodstatném, a to podstatné nebylo pochopeno. Turgeněv byl pozitivista, a tak jako v každé zprávě/povídce, uvádí nejprve fakta. O aktérech – především hlavní hrdince – se z adaptace nedozvíme (na rozdíl od knihy) téměř nic, rovněž tak pomalu se rozvíjející vztah syn-Zinaida-otec je zde utajen do samého konce, a i zde je neslaný nemastný. Nicméně zkusme se ještě podívat na postavu mladého Vladimíra Petroviče (mladý Štěpánek) s otázkou, do jaké míry odpovídá literární předloze. Dva citáty (jeden ze začátku a jeden z konce, v překladu Karolíny Duškové): „Krev ve mně kypěla, srdce se mi svíralo tak sladce a podivně; stále jsem něco očekával, něčeho se bál a všemu jsem se obdivoval… …. Bylo to podivné horečnaté období, zmatek, v němž se jako ve víru zmítaly protichůdné pocity, myšlenky, podezření, naděje, radosti i utrpení; bál jsem se zahledět do sebe.“ Tak co, bylo to „comme il faut“ nebo ne? Pozn.: Přesto však souhlasím s Vančurovým závěrem, že tato kultivovaná televizní podívaná už by dnes vzniknout nemohla. (25.02.2017)

On asi Turgeněv jiným být ani nemůže, ale přece jen mi první polovina přišla strašlivě zdlouhavá. Motivy neskutečné naivnosti Voronina (ale i ostatních pánů) a protivné namyšlenosti rozmazlené Ziny se nevynalézavě opakují, až si člověk musí zbraňovat, aby nevzal ovladač a nepřeskákal k pointě; která je ovšem sama o sobě pěkná a i dobře zpracovaná. (16.04.2009)

Je vám tu příjemně, vím. Ve skleníku je taky příjemně. Jenomže se v něm nedá žít. Ona se nudí, on ji zbožňuje. Tradiční schéma, zdá se. Ale ne. Vůbec ne. Je tu přece ještě milenec v zahradě. A hořký konec, pořádně hořký. Marie Tomášová (Zina) a teprve dvacetiletý Petr Štěpánek (Voronin) vytvořili i přes výrazný věkový rozdíl výjimečnou, lehce elektrizující dvojici. Krásné zůstává krásným. I po bezmála půl století, které od vzniku této komorní televizní inscenace již uplynulo. (21.04.2017)