Všechny Boží děti umí tančit

Přiznávám se, že poprvé jsem hledal na internetu, o čem že to byl film, který jsem právě zhlédl. Asi o tom, jak looser z Koreje hledá tatínka. V korejské čtvrti v Los Angeles žije mladík jménem Kenjo. Tohle jsem si musel vyčíst, protože na to nepřijdete, vypadá to, že jste v Koreji, nic nenasvědčuje Americe. Kenjo spí, miluje se s nějakou babou, o které nic nevíme, ale o níž tvrdí, že ona miluje jiného, chodí po městě, jezdí podzemkou, filozofuje, ve svém filozofování používá sprostá slova, a hledá tatínka. Asi. Čím je motivován, nebo proč jej hledá, se nedozvíme. Hlavně že se miluje a filozofuje a vše je laděné filtrem do žlutých barev. Nesympatické postavy a dialogy už od začátku nezaručují chuť film vůbec dokoukat do konce a skládat pomyslnou skládačku, u níž pravděpodobně ani sám tvůrce netušil, co vlastně skládá. Pokud chcete vidět nějaký film o vztahu otců a synů, běžte na Burtonovu Velkou rybu. Je milionkrát hravější a i když se i zde prolínají časové roviny, o hodně diváčtější, navíc řekne daleko víc "filozofična". (29.05.2009)

Daleko více než jiné Murakamiho příběhy si tento žádá introvertní duši, která chce řešit a prožívat. Film sice ubírá literárnímu dílu kouzlo a významový přesah, už jen atmosférické prázdno snímku je ale znakem chvályhodného uchopení. V konečném důsledku je, pravda, o něčem jiném. A to je dobře. Jak by mohla americká adaptace se záměrně vyprázdněnou narativní složkou vypovídat o japonské útrpné proměně a hledání? (30.10.2010)

Taková jakože intelektuální masturbace.... (18.05.2009)