Lourdes
Lourdes
Lurdy
Režie:
Jessica HausnerScénář:
Jessica HausnerKamera:
Martin GschlachtHrají:
Sylvie Testud, Léa Seydoux, Elina Löwensohn, Bruno Todeschini, Gilette Barbier, Orsolya Tóth, Gerhard Liebmann, Linde Prelog, Petra Morzé, Jacques Pratoussy (více)Obsahy(1)
Christine je téměř celý život připoutána na invalidní vozík. Tím, že se cítí být sama, vydá se na výlet do Lurd, ikonického města poutníků v Pyrenejském pohoří. Jednoho rána se probudí zdánlivě vyléčená. Film Lurdy je krutým příběhem. Nemocní lidé z celého světa přichází na toto posvátné místo s vírou, že získají zpět své zdraví, protože Lurdy jsou považovány za místo zázraků, nadějí, pokoje a uzdravení se pro mnoho zoufalých a umírajících lidí. Ale cesty boží jsou nevyzpytatelné a naděje, která je tak blízko smrti, se může naplnit, což se zdá absurdní ve chvíli, kdy se život ubírá ke svému konci. Lurdy jsou scénou, na které se odehrává lidská komedie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (127)
Zlatý Lev - výběr ()
Velmi zajímavý snímek natočený překvapivě v neutrálním, skoro až odtažitém duchu s nádechem černé komedie. Zachycuje nejen fyzický stav a následné "uzdravení" hlavní hrdinky, ale především psychologický dopad, který tento zázrak doprovází ji i její okolí. Výborná je místy atmosféra a hlavně herecký výkon Sylvie Testud. Zakončení je prosté a přesto působivé. Finální scéna s vozíkem tak nejen díky vybranému hudebnímu doprovodu známe italské písně Felicita, což znamená v překladu štěstí, donutí nejednoho diváka k zamyšlení. (8/10) [MFFKV 2010] ()
Velký sál s prostřenými stoly. Pomalu přicházejí lidé. Dlouhý záběr. Trpělivost. Vítejte v Lurdách, závodní jídelně, kde podávají zázraky. Porce jsou malé, ale vydatné. Ač sám v Boha nevěřící cynik, dýchlo na mne z některých scén zvláštní spirituální čaro. Jako při těch nemnoha návštěvách kostela během bohoslužby, kdy jsem vnímal, že se přede (či spíše nade) mnou odehrává něco mimořádného, co však nikdy plně nepochopím. Jessica Hauser zpracovává ožehavé téma citlivě, tak trochu v jedné tónině. Nebaží po skandálech. Jen párkrát nabídne nějakou trpce úsměvnou nekřesťanskou paralelu. Lurdy tedy samozřejmě nejsou filmem, který vás bude bavit, spíše filmem, o němž se budete bavit. Koho neosloví v duchovní/pocitové rovině, neosloví asi vůbec. Náznak dramatu aby jeden hledal mikroskopem. K jediné dějposunující události dojde zhruba v polovině a fascinujícím způsobem se změní současně pohled protagonistky (nenápadně skvělá Sylvie Testud) na svět i diváka na film. 80% ()
Nestranný film, který jsem si jako ateista užil jako sympatickou černou komedii, ale dokážu si představit, že věřící se na něj budou dívat jako na vážné drama a nebudou s ním mít žádný problém. Lurdy jsou v podstatě krásným důkazem toho, že významy nevznikají plně na straně zdroje sdělení, nýbrž někde na cestě zdroj - přijímač. ()
Moje názory se neslučujou s názory tohoto filmu, ale to by ještě nemusel být problém, kdyby 90 minut z 96 nevozili Sylvii na vozejčku sem a tam a hovno. Jediný co oceňuju, že tvůrci nepoužili muziku a film je plných přirozených ruchů (původní znění podmínka ! ), který dělají z diváka neviditelného učástníka, tohohle ničeho. Viděno v rámci Challenge tour 2015 jako film číslo 5. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $1,191,480║ ()
Toto islo bohuzial uplne mimo mna. Osobne si myslim, ze je to asi tym, ze som ateistka a neverim na zazraky :) Clovek sa musi s tymto snimkom tak nejak stotoznit, rozumiet o com je a ja mam pocit, ze sa mi nepodarilo ani jedno, ani druhe. Priserne som sa nudila a zhruba v polovici som to aj chcela vypnut. Jedine, co stalo podla mna za to, bol vtip, ktory tam odznel a kolega tu dole ho aj napisal. A pokial si z celeho filmu pamatm iba toto, bude niekde asi chyba... ()
Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl. ()
Beznázorový film o věci, na kterou má každý nějaký názor. Zajímavé. ()
Na tomhle filmu mi připadalo nejskvělejší to, že je to vlastně taková prázdná nádoba a dost záleží na tom, co do ní který divák naleje. Já jakožto "ateista", či bych měla spíše říci skeptik ohledně náboženské institucionalizace (nevím, jestli nějaký takový pojem existuje, každopádně se mi dost líbí a budu ho používat, i kdyby ho nikdo jiný než já nechápal), jsem viděla film, který naprosto nestranně ukazuje "realitu" tak, že úplně všechno v ní vyznívá absurdně a jakoby nahlíženo s ironíí, ačkoliv tak to není, filmaři si opravdu udržují distanc, jak to jenom jde. A zároveň věřím, že hluboce věřící a institucionalizovaný katolík by si u filmu poplakal a duševně procítil každou jeho minutu a ještě si byl jist tím, že právě viděl film utvrzující ho v jeho víře. A závěrem svého komentáře nebudu specifikovat, jestli jsem ho myslela vážně nebo si dělala srandu, neboť to je právě to samé ostří nožů, na jakém balancuje film, a mně se líbí u toho rovněž zůstat. --- A přece jen zaujmu stanovisko, protože se mi chce reagovat na komentáře negativně hodnotících autorů, kteří říkají "bohužel, nevěřím na zázraky". Já bych jim vystavila spíš jinou diagnózu - bohužel, nemají smysl pro humor. ♥ ()
Když se Lurdy objevily v nabídce Festivalu francouzského filmu, silně jsem zvažoval návštěvu kina - především kvůli Sylvii Testud, charismatické herečce, která od dob Strachu a chvění opakovaně dokazuje, že její snímky se vyplatí sledovat a pod vizáží šedé myšky se ukrývá široký umělecký talent. Už tehdy mě ale instinkt a zkušenosti varovaly, že tentokrát bude v Lurdách málo Sylvie a příliš mnoho prodlev, meditací a modliteb. Z větší části jsem se mýlil, protože v Lurdách nakonec bylo příliš mnoho pouze toho prvního. Toho ostatního naopak pozoruhodně málo, dokonce i lidského smutku, bolesti a naděje. Stopáž 96 minut se může jevit v době, kdy se dvouhodinové bijáky staly bezmála standardem, jako rozumná, potíž je, čím je, respektive není, vyplněná. Obsah a sdělení Lurd by se totiž pohodlně vešly do 50minutového středněmetrážního snímku. Zbytek je vycpávka daná neochotou Jessicy Hausner stříhat. U téhle dámy můžete počítat s tím, že když vám pustí karaoke písničku, vychutnáte si ji do posledního tónu, a když se servíruje oběd, můžete ho konzumovat taky a stihnete to spolu s filmovými hrdiny. Lurdy jsou velmi statické a pomalé. Dokonce až do té míry, že filmy o životech trvale ochrnutých, které se odehrávají na lůžku nebo křesle (Skafandr a motýl, Hlas moře), jsou proti nim explozí vzruchu a dynamiky. Jessica Hausner se staví do pozice (zdánlivě) nestranného pozorovatele, který nezúčastněně zaznamenává dění kolem jednoho zájezdu na slavné poutní místo. Uvidíme naděje i pochybnosti jeho účastníků a můžeme držet palce hlavní hrdince, aby jí chvilka štěstí co nejdéle vydržela. V námětu zajímavý a v detailech nesporně silný film ale troskotá na výše zmíněném "naředění" tématu. Je to přesně ten druh snímku, který se díky sebestřednosti režisérky subjektivně zdá dvakrát tak dlouhý, než ve skutečnosti je. Celkový dojem: 40 %. ()
Člověk člověku pomáhajícím vlkem. Kdo z vás je sám dost silnou osobností, aby si přál a vydržel žít vedle někoho, komu není třeba pomáhat? ***** Lurdy jsou ryzím, jemně tepaným filmem o pokrytecké a zhoubné povaze pomoci, která ubíjí přirozené zázraky v každém z nás. ***** Jak každý obyčejný člověk vedle druhých a za jejich tichého souhlasu raději zatrpkne a o všechno si ubližuje a žehrá, nebo zarputile všem kolem "pomáhá" a zkrátka tak či tak věří v "pomáhání", místo aby prožíval, posiloval a vytvářel jedinečné zázraky s vědomím, že ničemu není ani třeba, ani možné pomáhat. ***** Všichni na něj čekají, a tak se jim tedy stane, zázrak, a ještě na něm ani neoschne chmýří, a už sledujeme to jemné předivo drobných závistí, malomyslností, ošívání, spekulací, pokoutných pohledů a myšlenek, kupčení, strachů a slabostí - zázrak přetrvá, jen dokud ho budou přítomní křehkým dechem a vědomím zázračnosti existence udržovat při životě, ctít, ale jakmile si jeden po druhém přiznávají, že jsou vlastně nespokojení s tím, jak to dopadlo, že se v nové situaci cítí nepohodlně, nesví a nejistí, že jim to vlastně vadí, zázrak mezi nimi uvadá, až nakonec ani samotná "vyléčená" nemá vůli čelit sama změněné skutečnosti, mezi nepřejícími bližními, a raději usedá zpátky na vozík a volí si úlevný "soucit" a "pomoc" druhých místo jejich ostražitého posuzování. ***** Film o nepřejícné malosti, kterou je jako šlemem potažená lidská společnost. Je jednodušší hýčkat si vlastní známý svět založený na nedokonalosti, nechat se litovat a sám litovat druhé v jejich rozmanitých postiženích, než přijmout fakt, že vedle nás se rozvíjí něco silného a zázračného, neboť to by na nás kladlo stále nové požadavky, nutilo nás čelit sobě a svým možnostem zázraků, zkoumat hranice, vyhánělo nás ze zabydlených děr a pelechů - je nepříjemná pravda, že přijímat, pěstovat a vidět všude kolem opravdové zázraky stojí počáteční bolest, nepokoj a úsilí... to raději zpátky do tepla. ***** Film o společnosti, v níž lidé, pěkně jeden vedle druhého, raději každý ubližují svému životu tím, že ho nerozvíjejí dost, a místo toho se vzájemně utěšují falešnou prospěšností druhým, pomocí v trpnosti, protože pomáhat si klopýtat je jednodušší, než se ve vzájemnosti dobrodružně rozletět, a lidé pořád ještě nejsou připravení na každodenní zázračné bytí, které stojí duševní vynalézavost, a raději tráví čas tím, že se navzájem podrážejí, podpírají a litují. ***** A svrchovaně ironická Jessica Hausnerová nám to předvádí pro jistotu rovnou na těch, kteří se právě kvůli zázrakům scházejí a naplňují si život vedlejšími, s tím spjatými, pomahačskými činnostmi a těší se vznešenými idejemi o dobročinnosti. *** Film, který vlastně nemá daleko ani k takovému Hoří, má panenko, byť z jistého pohledu nemůže být odlišnější. Film, ve kterém ale tohle všechno jako obvykle málokdo uvidí, kterému to přiznají jen ti, co si nenechají kvůli pohodlí vrátit pásku na oči, ani těšitelé, ani spasitelé, ani postižení, ale pouze ti nepostižitelní, kteří přijali i skutečnost, že těšit se a pobaveně se usmívat nad zázraky mohou, jen když s jejich bohatstvím mezi lidmi zůstávají o samotě. Jen když si nenechají pomáhat. () (méně) (více)
Rakúska dokumentaristická škola nezúčastnených, nekomentovaných pohľadov na svet okolo zúročená v hranom filme. Meditačný pokoj v očistnom kúpeli a tiché kontemplovanie sa len ťažko znáša s obrovským dopytom žízniacich po vyzdravení, či duchovnom zážitku. Nevyhnutne sa preto oáza pokoja v kombinácii s modernou technikou sprostredkúvajúcou kázne a zážitky vyzdravených spolu s organizovaným, časovo ohraničeným vstupom zmenila na turistické miesto, kde si duchovnosť uchovala svoje miesto. Miesto poznačené masovou túžbou. Nechcenú tragikomiku rozporu, kde sa každý jeden z tisíchlavého zástupu túži nerušene oddať nerušenému spojeniu s Bohom, no je neustále konfrontovaný očami davu vystihuje film dokonale. Placebo viery ako najsilnejšie z najsilnejších síce umožňuje naozajstné skutky pomoci zvonka, no ich okaté zviditeľňovanie (hoci často zo strany príjemcov pomoci nechcené) skutočné a viditeľné účinky zázrakov paradoxne až príliš často vracia späť sivej všednosti. Zaujímavosť samotného hraného filmu sa miestami vytráca v dlhých záberov liečebno-náboženských procedúr. ()
"Je Bůh dobrý nebo všemohoucí? Když je všemohoucí, proč neuzdraví všechny?" Velice zajímavé postřehy - bábinka, co se snaží pomáhat, sestřule, co honí své zájmy, potlesk těm, kterým se ulevilo, nevraživé a vyčítavé pohledy od těch, kteří si udravení přejí, ale nedočkali se ho. Na jedné straně touha a víra, na druhé pochyby a skepse. V čem spočívá lidské štěstí? Velmi zdařilý a potřebný film. Zajímavé kometáře: wampilenka ()
Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. ()
Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. ()
Náboženská téma ma veľmi nelákala, ale nakoniec prečo nie. Príbeh o malom (či veľkom?) zázraku je vyrozprávaný miestami až dokumentárnou formou, čo je jeho najväčšia výhoda, lebo sústo, ktoré divákom podáva by mohlo byť pri inej forme pre mnohých nestráviteľné a film by mohol ľahko spadnúť do kategórie "blábol". Pokojné tempo a herecké výkony, to sú hlavné prednosti filmu. Záver je veľmi logický, aj keď sa to na prvý pohľad nezdá. Niektoré výroky kňazov vo filme ma dosť vytáčali, ale možno to bol účel. Napr. - "Tvoj stav (ochrnutie) je tvojím požehnaním" , alebo ešte lepšie "Ó, bane Bože. Uzdrav jej dušu a kedˇ CHCEŠ(!), tak vylieč aj jej telo..." Váhal som v hodnotení, ale prikláňam sa k slabším štyrom. 70%. ()
Je to přesně tak, jak napsal Matty; "Koho film neosloví v duchovní / pocitové rovině, neosloví ho vůbec." A jako ateistu mě jen těžko může oslovit něco, co tak urputně a zatvrzele propaguje nadpřirozené schopnosti Boha. Přimět člověka k zamyšlení nad pravým významem víry lze i jinak, než prdnutím přímého přenosu bohoslužby do filmu. Krom hudby vybrané podle mého vkusu tak není o čem mluvit. Leda o neandrtálském páru, který se mnou Lurdy sledoval včera v hradeckém Centrálu. Máte jedinou kliku, že jste filmoví křupani, co opouští sál už při závěrečné stmívačce, jinak bych asi obětoval svou termosku a omlátil vám ji o hlavu. Doufejte, že už tam na sebe nikdy nenarazíme. ()
Pod vnější slupkou se mohou skrývat různé myšlenky, motivace i činy. I cesta na poutní místo, kam chodí prostí lidé prosit o zázrak, však nakonec dostane docela jiný rozměr. Vždyť, když se onen zázrak stane, začnou lidé pochybovat – a co více, snímek ukazuje, že ani křesťanská církev není stále schopná věřit – a variuje situaci, před kterou stále varuje i v Bibli – sama se dostává do pozice nevěřícího Tomáše. Je výstižné, že namísto církevních hodnostářů uvěří ateistka, pro níž není náboženské pouť ničím jiným než možností, jak vycestovat do světa. Do příběhu se dostávají i komediální prvky, přesto si ale celkové vyznění snímku uchovává vážnou tvář. ()
Související novinky
Nová přehlídka francouzského filmu v Praze
Francouzská kinematografie oslovuje tradičně široké masy diváků, a tak se distribuční společnost Film Europe Media Company rozhodla zrealizovat festival Crème de la crème, kde slovenským divákům… (více)
Dlouho váhajíce, jestli jít na toto dílo do kina, nakonec jsem opravdu šel a rozhodně to byla správná volba. Jde totiž o obrovsky zajímavý, v mnoha ohledech tajuplný a diskutabilní film. Já jako pravověrný ateista jsem měl obavy, aby se mně z té pobožnosti nezačal po půl hodině zvedat kufr, ale nic takového se nekonalo. Stalo se totiž to, že jsem na začátku film začal sledovat, po celou dobu ho až nečekaně pozorně vnímal, občas se pousmál nebo si v duchu ze vzteku ulevil, abych ve finále zůstal sedět na místě i na závěrečné titulky a po odchodu z kina ještě dlouho přemýšlel o tom, co jsem to vlastně viděl (a tenhle pocit přeju každému, tj. Lurdy vřele doporučuju). I když jde místy až o meditativně prezentující se film, kamera nabízí dlouhé záběry i bez dialogů, žádná nuda se neobjeví a pomalejší tempo pomáhá viděné patřičně vychutnat. Na snímek se také dá dívat z několika pohledů. Můžete to brát jako dílo o zázraku, víře v boha, stejně tak se ale na něj můžete dívat jako na ostrou společenskou satiru a tato poloha se mi zamlouvala nejvíce (v kolonce žánr je sice drama, ale mohla by tam být i komedie). Divák sleduje dobrotu, nápomoc, ale hned nato také závist, nepřejícnost, žárlivost, přetvářku a někdy i hněv. Dlouhé záběry kamery dokáží zachytit mnoho pocitů postav a v některých případech (třeba pohled dceřiny matky, která se po zázračném zlepšení stavu vrátila zpátky k tomu původnímu) jsem jimi byl až zahlcen. A konec je taky docela lahůdka. Divák po něm sice není vůbec moudrý, ale tvůrci mu právě dali úkol, aby ho zpracoval sám v sobě a vyhodnocení bylo vyloženě na něm. A já konkrétně nad tou starou paní, která snad za celý film nepromluvila, musel strašně dlouho přemýšlet a ještě teď nad ní pořád dumám, nemám ujasněný názor a budoucnu tomu asi ani nijak jinak nebude. Kdo byla? Proč se chovala tak, jak se chovala? Co když ONA mohla za ten zázrak? Jenže byl to vůbec zázrak? Dá se totiž částečně odůvodnit i racionálně, věděcky, přesněji lékařsky. Ale pohled na hlavní hrdinku v závěrečné scéně při krásné písni Felicita, dojem z jejích pocitů a pak přijmutí (?) jejího osudu, se mi v hlavně usadí asi na hodně dlouho. Film rozhodně není pro každého, u potencionálního diváka bude asi nejvíc záležet na tom, v jakém bude rozpoložení; a co se týče toho zázraku, nejde ani tak moc o uvěření v něj, jako spíš o to, jak ho daný jedinec dokáže přijmout nebo se k němu postavit (a tohle napíšu zrovna já, jedinec po většinu času racionálně myslící, někdy až úzkostlivě stojící pevně při zemi, ale i to dost vypovídá o síle tohoto snímku). A jestliže ještě po východu z kina jsem přemýšlel o hodnocení mezi 3/4*, přes noc se ve mně umocnila vyšší varianta a během psaní komentáře a připomenutí si některých skutečností jsem byl už hranici 4/5*, tak na závěr Lurdám ten plný počet přece jenom přiklepnu (a pomohl tomu i ten vtip o Panně Marii, Ježíši a Duchu svatém, který byl tak nádherně cynický a přitom dokonale vystihl podstatu tohoto poutního místa a možná vůbec celého filmu). () (méně) (více)