Obsahy(1)
Film je alarmující analýzou příčin deprivačního syndromu malých dětí. Všechny děti vyrůstaly v jeslích a podobných ústavech. Režisér se dotkl jednoho z tehdejších tabu. V zájmu státu bylo totiž převzít všechnu péči o dítě, aby jeho matka mohla nastoupit co nejdříve do zaměstnání. Film byl proto nejprve zakázán Svazem žen, později však vyvolal širokou diskusi, která nakonec vedla k prodloužení mateřské dovolené a zákazu noční práce žen. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
Smutné svědectví zničených životů a snad nejděsivější "lékařský" dokument, co jsem viděl. Kolega CSSML je smutným příkladem toho, že citová a emoční deprivace je bohužel stále aktuální. ()
Chvályhodný projekt, s dobře natočenými příklady, které slouží jako přesvědčivé argumenty pro tvrzení, že láskyplná rodičovská péče pozitivně ovlivňuje další vývoj dítěte už od jeho narození. Pokud se jí nedostává, rozvíjí se malý človíček pomaleji a trpí citovou deprivací. Profesor Matějček udělal v oblasti dětské psychologie opravdu velký kus užitečné práce. Poselství dokumentu neztrácí na naléhavosti ani dnes, po padesáti letech od jeho vzniku. ()
Smutné oči dětí, které vyrůstají v ústavech, kde mají lásku přesně odměřenou na minuty. Oproti tomu štěstí a radost dětí v láskyplné rodičovské péči. Tento dokument je z hlediska výchovy dětí zásadní a měli by ho sledovat lidé (politici) i dnes. Rodičovskou lásku nenahradí sebelepší jesle, televize ani internet. ()
Na svojí dobu určitě vyčnívající dokument, již se pomalu projevovala kritika režimu. Atmosféra 60. let je z něj cítit, chvíli mi to připomnělo, a vážně nevím proč, film Ucho. A přišlo mi, že to moc hraje na city, ale to někdy některé věci musí. Zrovna s malými dětmi to moc jinak dělat nejde. ()
zajímavý dokument z 60. let. řeší rozdíl mezi dětmi z milujících rodin VS. dětmi vyrůstajících v dětských domovech/kojeneckém ústavu. ti mají nedostatek citového pouta k jednomu člověku, a to je problém. v dokumentu jsou rozhovory s dětmi, které rodiče poslali do léčebny kvůli jejich problémovému chování. všechny odešly se stejnou diagnózou – deprivační syndrom neboli syndrom citové deprivace. psychická deprivace je stav, kdy dítě nemá dostatečnou příležitost uspokojit své základní psychické potřeby po delší dobu. příklad: kojenec, kterému se jeho matka nebo ošetřovatelka v kojeneckém ústavu věnuje jen tehdy, když potřebuje přebalit a nakrmit, nemazlí se s ním a nevěnuje se mu individuálně, výrazně zaostává ve svém vývoji. (dítě má problém navázat hlubší vztah k dospělému člověku, je agresivní atd.) „každá nová zkušenost není pak příležitostí k radostným objevům, ale jen a jen pramenem strachu.“ … děti putují z jednoho dětského domova do druhého, takže ztrácí kontakt s lidmi, kteří je dosavad vychovávali. tahle skutečnost podle mě tomu člověku v dospělosti brání vytvářet si silné vztahy. získávání důvěry je těžší. to samé platí i pro děti, které byly od miminka zanedbáváni; nejen fyzicky, ale i emočně. poté se bojí, že ztratí svého milovaného člověka. možná se pak chovají zbytečně majetnicky, ale to jen kvůli tomu, že už nechtějí nikoho ztratit… ()
Kvalitně natočený dokument s množstvím vtipných scén. Za vyznění ve prospěch dopoledního pobytu dětí v jeslích si ovšem plný počet nezaslouží. Není třeba dlouhého mudrování a konzultace psychologů pro pochopení toho, že děti odložené do jeslí i na půlden budou citově a vývojově zaostávat za svými vrstevníky, vyrůstajícími v řádných rodinách pod neustálou péčí a dohledem otce a matky. Nehledě na ideologickou indoktrinaci dětí ve státních výchovných zařízeních. Alespoň že se po odvysílání dokumentu soudruzi chytili za nos a přibrzdili marxistickou revoluci na úkor přirozeného zákona. Dnešní neomarxisté jsou však horší soudruhů – pokračují v marxistické revoluci po nastolené cestě ničení zbylých rodin antikoncepcí, potraty, promiskuitou a přidávají „manželství“ sodomitů a sexuální výchovu. ()
Je to vlastně taková agitka, ale potřebná. Líbí se mi, že je ukázáno, že dětské domovy i jesle dělají, co mohou, a na ně samotné vinu svalovat nelze. Jsou to každopádně dost smutné záběry a ze srovnání děti bez rodiny vycházejí uboze. Ale dialogy dětí s panem Matějčkem bych dokázal sledovat třeba celé hodiny... ()
Alarmujúce svedectvo, aj keď viem si to predstaviť ešte naliehavejšie spracované. Ale možno to bol zámer psychológov, na čele s Matějčekom, ktorí poznali človeka a vedeli čo mu treba dať pod nos, aby to zabralo. No a ono to zabralo na komunistov, ktorí tu od víťazného februára nastavili režim, aj vo výchove, lebo do všetkého sa musel štát pliesť. Takže za toto klobúk dole. K dokumentu samému mám len výhrady k strihom v úvode, kedy nie je jasné čo to za postavy vystupujú a aké sú medzi nimi vzťahy. Zvyšok diela sa už upne na zrozumiteľné fakty a situácie, ktoré sú podnetné. Úplná topka je maco ako darček pre dieťa, ktoré vyrastá v rodine a pre dieťa, ktoré vyrastá v ústave. Ten kontrast je zarážajúci, až sa človeku nad toľkými zmarenými životmi chce zaplakať. Lebo ako priznáva v neskorších štúdiách sám Matějček, to, že tieto deti netrávili dostatok času s jedným človekom, ktorý by na ne sústredil svoju pozornosť a poskytol im pocit ochrany a bezpečia, s ktorým by si vytvorili citovú väzbu, im spôsobilo psychické zranenia. A tieto zranenia sú trvalé. ()
Dokument aktuální i dnes a stále. Skvěle natočený, povinná filmová strava pro všechny rodiče. 5* ()
Kurt Goldberger a jeho dokumentární snímek, v němž se zaměřuje na děti z úplných rodin a na děti, které vyrůstají v dětských domovech. Na začátku, se nejprve seznamujeme s problematickými dětmi, které sledujeme v psychiatrické poradně. Přímo to vypadá jako bychom sledovali nějaké vězně, jelikož vidíme, jak se zapisují, co všechno spáchali, co ukradli, jaké to jsou netečné a neposlušné děti. Poté, se doktor ptá těchto dětí na různé věci doma, koho mají rádi, proč dělají to, co dělají, pozorujeme, co děti kreslí. Na těchto obrázcích můžeme zahlédnout jejich rodiny, které ovšem jsou bez rodičů, maximálně můžeme spatřit jejich sourozence. Přicházejí dotazy také na rodiče těchto problémových dětí, ze kterých se dozvídáme, že se dětem příliš nevěnovali, a proto je dávali do dětských ústavů apod. Film se soustřeďuje na děti, jež jsou v kojeneckých ústavech až po ústavy pro děti od 1 do 3 let, ve kterých autor pozoruje odlišnosti v chování a také nedostatek či spíše žádný citový vztah k nějaké osobě. Nejzajímavější jsou ale promluvy autora, v nichž mluví jakoby za děti, co si asi myslí o dospělých, jak vidí svět od narození a další různé věci atd., což jsem si ihned spojil s Kdo, pak to mluví. Velmi povedený dokument, jenž se rovnoměrně věnuje oběma stranám a nutí diváka, aby se zamyslel nad těmi to problémy. ()
Nadčasový dokument, apelující na to, jak je důležité, aby dítě dostávalo lásku a mělo osobu, ke které se může citově připoutat. Můžeme zde vidět autentické záběry i práci pana profesora Matějčka, který byl jedním z nejlepších dětských psychologů vůbec. ()
Nadčasový dokument, který tak mrazivý, až je to pravda i dneska. Profesor Matejček, česká stálice v tomto oboru, i za dob tvrdého socialismu věděl, kde je bolavé místo a nebál se na něj upozornit. Několikrát byl ve filmu negativně hodnocen tehdejší trend doby- pracující ženy- zajímalo by mě, jak hodně oficiálně se mohl tento dokument vysílat a propagovat v době, kdy byl natočen... Každopádně i dneska se ze snímku máme co přiučit. Nejhorší je, že se za těch 40 let nic moc k pozitivnímu nezměnilo, deprivace je stále velké téma :-( ()
Velmi smutný výzkum Matějčka o tom, jak důležitý je kontakt mezi matkou a dítětem a jak velký vliv má na to, když chybí. ()