poster

Iči rittoru no namida (TV seriál)

  • japonský

    1リットルの涙

  • japonský

    Ichi rittoru no namida

  • anglický

    1 Litre of Tears

Drama / Romantický

Japonsko, 2005, 9 h 54 min (Minutáž: 54 min)

  • marmeli
    ***

    Silný příběh, slabší provedení. Sympatické postavy, ale místy hůře natočené scény a přehnaně natahované... ale přesto mě to zaujalo. Podle mě v seriálu zachytili všechny body života hlavní postavy, které byly důležité a to vždy ocením. Je to příběh, který může potkat kohokoliv z nás. Proto si važme života, dokud můžeme.(7.11.2011)

  • VeliiQ
    *****

    Zastanu se seriálu. Lidem, kterým vadí se dívat na příběh člověka, který umírá, ať se na to rovnou nedivá. Lidem, kterým vadilo, že se tam neustále pláče - no, za prvý to není ani tak moc pravda, a za druhý, co čekáte? Že se tomu budou smát a budou si to až nemožně ulehčovat? Podle mě to bylo ještě dost optimistické. Dobří herci, zajímavý a smutný děj. Ale líbilo se mi to.(20.8.2012)

  • Clareeta
    *****

    Ano, je to vážně děs. Ale trochu jinačí, když si člověk uvědomí, že celý seriál je založen na skutečném příběhu životního utrpení. Slz jsou na obrazovce prolity mraky. O tom žádná. Ale stejné mraky jsou prolity i před obrazovkou. Možná je to tím, že jsem přecitlivělá ženská, ale ono to fakt nejde nebrečet, když vidíte, co všechno musela hlavní hrdinka v seriálu a potažmo i skutečná osoba snést. O tom, jestli je seriál dobře nebo špatně natočen, sestříhán, zrežírován, nemá cenu vést diskuse. Podívejte na Avatar! Režisérský kumšt všech dob a přitom hrozná slátanina! V Ichi rittoru no namida hraje hlavní roli především příběh. A ten napsal sám život! Pro mě bezkonkurečních pět hvězd plus další hvězdy za každou prolitou slzu při těch 11x47 minutách!(25.4.2010)

  • Pirkaf
    **

    3 díly jsem vydržel sledovat, jak se všichni neustále litují a pláčou, ale víc už ne. Podobně jako film Sekai no Chuushin... je tohle pro mě za hranicí citového vydírání. Clareeta: Jasně, tak pokud má někdo nedostatek neštěstí, trápení a nemocí u sebe nebo svých blízkých v reálném životě, proč se nenechat ještě trápit a slzet 11x47 minut nad tím, že nějaká japonka má smrtelnou chorobu..(25.4.2009)

  • Dlubal David
    *****

    ■ Řeknu Ti to rovnou: pokud nemáš rád silná dramata, pokud je Ti cizí bolest a utrpení cizích, pokud je pro Tebe empatie sprosté slovo a pokud film/seriál, který se Ti snaží vplout do hlavy, aby pak následně explodoval ve Tvém srdci a důsledkem toho Ti z očí tekla slaná kapalina, tak se na to nedívej. ■ Přečti si nejdříve obsah (nejlépe na: wiki.d-addicts.com), teprve až poté započni se sledováním... ■ Pakliže se na to skutečně podívat chceš, tak doporučuji si nejdříve pustit ... ne, plyn opravdu ne..., ale film, který byl natočen přibližně půl roku před tímto dorama. ■ Film se mi moc líbil, a když jsem začal sledovat i tento seriál, musel jsem dojít k tomu, že onen seriál je ještě lepší než samotný film, což je samo sebou trochu logické, když si vypočítáš, že film trvá 98 minut, kdežto seriál se odehrává v čase: 11x47 minut + 1x2 hodiny 27 minut (speciál natočený o rok a půl později). ■ V seriálu se můžeš podívat hlavní hrdince více do jejího nitra. ■ Ačkoliv skutečná Aya žila v letech 1962-1988, tak děj je přenesen do současnosti a namísto skutečného jména Aya KITÔ, bylo použito Aya IKEUCHI; zajisté došlo ve scénáři i k úpravám, které jsou pro filmovou branži zcela typické a do jisté míry jí vlastní, s tím je nutno počítat, ale to nejdůležitější, co se Aya snažila předat ostatním, je zde ponecháno ve své nejkrásnější možné formě... ■ Aya dle všech veřejně dostupných informací byla slečnou velmi silnou, a i když pro její rodinu bylo její onemocnění velkou ránou, tak se nevzdali a Aya bojovala do svých posledních sil a její rodina pro ni udělala úplně vše, co bylo možné... ■ Aya velmi milovala svou rodinu a snažila se přijmout život takový jaký je, i s jeho bolestmi. ■ A právě o tom, jak se z veselé silné mladé Japonky v těch nejkrásnějších -náct letech... stane ještě silnější a se smrtící chorobou ve svém těle, ještě více milující život... je tento seriál ■ Sledujeme momenty prostého štěští obyčejné středoškolačky, která má neobyčejně agresivní onemocnění. Prožíváme s ní chvíle, kdy jde poprvé na rande s klukem, její první a druhé zranění. ■ [SPOILER] A právě k tomu druhému zranění dojde na rande. Scéna, kdy spadne celou svou vahou na hlavu a diváci sledují, jak se pomalu rozlévá kaluž krve. [/SPOILER] ■ Zažíváme úzkost, při zjištění, co je to: "Spinocerebelární degenerativní onemocnění" a hrdla se nám sevřou při informaci, že tato nemoc je nevyléčitelná... ■ V seriálu jsme svědky toho, jak se každý zvlášť a každý svým vlastním způsobem musí vypořádat s tím, že Aya trpí "SDO". Celá její rodina se musí semknout, což samozřejmě nejde učinit jako lusknutí prsty, i zde se v počátcích objevují u členů rodiny rozdílnosti jejich povah a způsob, jakým se s tím chtějí srovnat a vyrovnat... ■ Otce hraje veterán japonských doramat, který si sem tam zarežíruje a občas také zazpívá, Takanori. Matku hraje Hiroko. Obě postavy jsou silní jedinci, ale každý jinak a také každý jinak prožívá zjištění o nemoci jejich dcery. ■ Mladší sestru Ako hraje velmi sympatická Riko, pro kterou bylo toto dorama, i když nehrála hlavní roli, v podstatě první velkou možností, aby ukázala, že není jen hezoučkou slečnou, kterou rádi fotografují, ale že má herecký talent. ■ Když pominu fakt, že všechny postavy se nějak vyvíjí, tak právě u Ako to pro mě bylo nejzřetelnější. Ten její přerod z drzé, večně odmlouvající a uzavřené, nesdílné a malinko sobecké dívky v slečnu, která miluje svou starší sestru, jakož i zbytek rodiny, a už se za nemoc své sestry nebude stydět. ■ ■ ■ Bylo by toho mnohem více, co mám na jazyku, rozumněj na klávesnici, ale daleko lepší než zde psát eseje a sáhodlouhé referáty a vypovídat pocity jednoho ubrečeného diváka, bude snadnější, když se na to podíváš a sám zhodnotíš. ■ Seriál se jmenuje "Litr slz", na to nezapomínej..., takže na narozeninové oslavě pro kamaráda toto nepouštěj, leda bys chtěl vytopit sousedy pod ním. ■ Celý litr slz jsem sice neuronil, ale myslím, že jsem byl velice blízko. ■ [Viděno poprvé: 100/100](28.12.2012)