Zabriskie Point

Výsostně natočená nuda. Rád bych to viděl kompletně s hudbou Johna Faheyho, který složil původní soundtrack a po té co rozbil držku Antionionimu se nepoužil. Mimochodem za nejlepší scénu nepovažuji mírně lechtivou pasáž sexuálních orgií v písečných dunách, ale až samotný závěr se zpomalenými záběry explodujících objektů. Podobný efekt už ovšem vypiloval Bruce Conner v Crossroads. (23.02.2015)

Antonioniho styl se mi opravdu líbí. Vždycky věděl jak film udělat dobře. Zvláště u Zabriskie Point se doopravdy vyřádil svým citem pro nadčasovost, kterou bohužel ne každý vidí. Nemá cenu popírat, že snová scéna milování v poušti je nepříliš vkusná, ale s trochou nadhledu se jedná o nejlepší scénu ve filmu, protože zde Antonioni u díváků vyvolal jejich tužby a uvědomnění si sebe samých jako lidí. Z reakce hlavní hrdinky poté co se dověděla, jak skončil její partner je jasné, že pro ně jejich románek neznamenal o nic méně, než pro jiné láska na celý život. Zkrátka a dobře lidské pokolení má mnoho chyb, ale i mnoho krás a vymožeností a těch si máme cenit nejvíce. To považuji za největší poselství Zabriskie Point. (02.04.2008)

(1001) Pouštím to, koukám, koukám, říkám si: co z toho bude? Ví bůh! (Ale ten byl tedy skvostný.) Rozmlsaná Zvětšeninou, těšila jsem se na ultimátní zážitek. Žel, ten se nedostavil, spíš jakási lhostejná nuda. Dlouhé vlasy, málo intenzity. A ještě jsem se v zajímavostech dočetla, že měl Antonioni k dispozici píseň L'America od Doors a nepoužil ji. Kdyby se ubralo na stopáži a podkreslilo tou hypnotickou hudební depkou, vznikl by takový film, jaký bych si představovala. - Konec je nicméně vcelku poetický a také si nyní myslím, že jsem film viděla příliš brzo. Třeba se k němu někdy vrátím. (05.09.2010)

V podstate som mal na mysli aj lepšie hodnotenie, lebo americké prachy tu je vidno a má to občas aj grády, ale Antonioni, je proste Antonioni. Nikdy ma nebral, neviem ho doceniť ani časom. Je to ten divný, umelecký štýl, ktorý ale nieje zábavný a ani zádumčivý z toho pohľadu, že má výpovednú hodnotu. (11.02.2020)

Na tomto filmu mě fascinuje zachycení naděje roku 1969 - už je konec prudérní Americe, konec s bigotní regulací milostneho vztahu, jenž se může realizovat pouze v církevním manželství, což vede jen k tiché toleranci nevěry jako daně za vznešené církevno. Je konec s cenzurou ve filmu, ve společnosti. Na morální pustině Ameriky vyschlé až na troud se něžně miluje budoucnost Ameriky. A jeďte se podívat do Států teď - je to horší než v padesátých letech! Církevní bigotnost, cenzura...jen tenhle fim mi dává naději a proto ho miluji. (17.09.2008)