Olovo nás rozsoudí

Zábavný western se snahou udělat z Deana Reeda Jamese Bonda, přičemž vedle něj postavili tvůrci samé odporné postavy. Tudíž jsem úplně všem přál co nejkrutější konec. Nicméně dostatek akce a pár WTF scén mě přiměly dokoukat to až do konce. Vůbec filmu vládne Pietro Martellanza v roli padoucha, který tak neskutečně přehrává, až je jeho postavu vedle ostatních dřeváků radost sledovat. (12.01.2015)

Nemám nič proti sebavedomým, frajerským pištoľníkom, Slim Corbett v podaní Deana Reeda je však už za hranicou dobrého vkusu. Štýlovo mi Dio li crea... Io li ammazzo pripomínalo západonemecké adaptácie mayoviek - záporáci sú špinaví hnusáci s pokrivenými charaktermi, kým hlavný hrdina je naopak ustrojený metrosexuál, ktorý však v umení boja ako aj v úspešnosti prenikania pod ženské sukne nemá široko - ďaleko konkurenciu. (26.07.2017)

Namachrovaný Dean a živelný projev úchyla Martellanzy. Zní to zajímavě? Věřte, jistě víc, než to nakonec působí. Přiznám, tímto filmem Ballantine (Adios, Sabata) milosrdně zapomenut. Zdál se vám nesympatický? Nejradši byste jej zabili na první pohled? Kam se hrabe na Slima Corbetta. Zde je Dean vysoce postaveným pistolníkem, jenž je najat městečkem k vyšetření loupeže v místní bance. Reed od prvního okamžiku usuzuje, že nikdo jiný ve filmu již není potřeba, protože se z pohledu naň každému rozklepou kolena. A komu ne, toho oddělá! V hotelu už je na něj koneckonců přichystán uvítací výbor, jenž se obdivuje všem jeho odporným činů, v čele s odporným Mexičanem (znám coby druh Johnnyho Yumy). Všichni jej obdivují. Je prostě epochální. Po každém činu se vystaví na odiv, jaký že je machr, tahá si do pokoje všechny ženské (a zřejmě nejen ženské) v podniku i městě. Když ho někdo otravuje, nelíbí se mu, či mu prostě jen vstoupí do cesty, v klidu ho oddělá do zad. To se tu mísí s jakýmsi podivným humorem postarší senilní městské rady, ženských předhánějících se o jeho přízeň přímo u jeho vany a Deanem svlékajícím se na možných i nemožných místech, jenž po každé vraždě/bezdůvodném zmydlení či zesměšnění protivníka a jiných přidá mravokárné poučení... Nemusel by to mít na první pohled docela snadné. Na druhé straně barikády na něj totiž čeká zcela nejsjetější a nejšílenější protivník, Pietro Martellanza ve svém živelném úchylném projevu, po jehož boku (jako snad v každém filmu) opět pracuje Lulli. Najde se tu pár známých tváří, které ale při pohledu na Deana okamžitě blednou. Jediným, kdo ne, je Martell (zjevně výhradně díky alkoholu či drogám, jež je nucen po celý film požívat). Ale i na něj už se rudý bratr chystá, zvláště, má-li onen značný majetek (jenž by se Deanovi mohl hodit) a jelikož je prostě rozhodnut být ve filmu zcela sám. Jedno procento věnované záporné straně na sebe tedy strhává veškerou pozornost, od psychického nátlaku na poskoka, jenž se sám ochotně pobodá a prostřelí ruku až po prakticky využitou Martellanzovu hůlku skrývající překvapení, s nímž by (pábůh ví, že jsem se modlila, aby se tak stalo) mohl konečně zabít přiteplalého Deanova Mexičana. Dean dostane jedinkrát za celý film trochu po hubě, za což, jakmile je okamžitě osvobozen, viníkům nedá opětovně do huby, nýbrž všechny odzbrojené zastřelí. Jak jinak, že? Dost zvláštní chování veškerých postav, Dean kam jde, tam dokazuje, jak je úžasný. (Arizona Colt či Old Surehand můžou jen sedět v koutku) Autor hudby se zjevně rozhodl, že podpoří už tak debilní dílo tím nejdebilnějším doprovodem, to doplněno o závěrečný song superhrdiny, při němž už má člověk pádnou tendenci nevydržet. Neskutečný, odporný, nesympatický jest velmi slabým slovem, něco takové není možné jinde vidět. Za nejneskutečnějšího záporáka (vskutku to pouze hraje?) ty dvě hvězdy. A kde ten Dean nosí to pouzdro s pistolí… (09.10.2013)