Z Reykjavíku do Rotterdamu

Žádný zásadní severský nářez se tentokrát nekoná, ale když nejsou očekávání přemrštěná, je to solidně odsýpající pašerácká story se špetkou humoru. Hlavně ta dehonestace Jacksona Pollocka (snad to byl on) v posledním záběru mě hodně pobavila. Jinak to bylo trochu vykonstruované, trochu melodramatické, trochu předvídatelné... ale s danou stopáží docela slušné. 70% (20.10.2012)

Snaha se cení. Přece jenom asi nemají na Islandu moc velký výběr herců, režisérů apod. vzhledem k tomu, kolik tam žije lidí. Nicméně tohle byl můj první Islandský film, co jsem viděl a nemůžu říct, že by mě zatím lákalo shlédnout nějaké další. Ústřední téma docela zajímavé, ale podané dosti nudným způsobem. Prostě to není nic, co by se nějakým zvláštním způsobem vyjímalo z filmového průměru v rámci daného žánru. Bohužel jsem měl k dispozici jen dabovanou verzi a opět jsem se mohl přesvědčit, že je dabing zlo. Takže tím je možná moje hodnocení trochu ovlivněno, ale dávám dvě silnější hvězdy. (08.10.2011)

Nějak nechápu, proč zrovna k tomuhle filmu vznikl remake. Myslel jsem, že většinu zvratů si Američani přidali, ale tenhle film je naprosto stejný. Jen je rychleji sestříhaný a na pohled lacinější. Čekal jsem, že bude aspoň drsnější, chladnější a uvěřitelnější, jenže taky nic. Takže ve výsledku o něco horší než remake. 5/10 (30.05.2012)

začátek je trochu vlažný, ale pak se film rozjede a ke konci už šlape jako hodinky. Jako thriller bych to rozhodně nenazvala, spíš mi to přišlo jako komedie s několika prvky thrilleru, fóry byly povedené. A o co ve filmu jde? Kristófer (Baltasar Kormákur) žije spokojeně se svou ženou a dětmi, ale mají dluhy. Kristóferův nejlepší přítel (Ingvar Eggert Sigurðsson) a bývalý milenec Kristóferovy ženy Íris ho naveze do kšeftu pašování alkoholu. Kristófer tyto věci dříve dělal, byl i ve vězení. Své ženě slíbí, že je to jen teď jednou. A pak už se věci začínají zamotávat, více lidí má prsty ve špinavých kšeftech a nikdy nevíte, komu můžete věřit. Režisér Óskar Jónasson pojal příběh s podobnou nadsázkou jako v jeho starší, na Islandu kultovní záležitosti "Sódoma Reykjavík". ( I tam se jedná o alkohol a podsvětní boje) Reykjavík-Rotterdam je o něco drsnější, ale například fór s malbou je typický pro jeho styl humoru. A i zde jsou zločinci pořád jen islandské malé ryby, které můžou být opravdovým mafiánům jen pro smích. Viz. scéna v Rotterdamu. trailer lze najít zde: http://www.blueeyes.is/ (10.10.2009)

Napíšu věc, která je zdánlivě v ostrém rozporu s mým celkovým dojmem vyjádřeným procentuálním hodnocením na konci komentu. Tenhle film je dokladem vysoké úrovně islandské kinematografie a toho, že má až výjimečné postavení v evropském filmu vzhledem ke své velikosti a počtu obyvatel. Podle posledního sčítání má Island nějakých 313 tisíc obyvatel, což je mnohem méně, než se udává pro Brno. Přitom je schopný vyprodukovat víc žánrových snímků, než leckterá země střední velikosti. Na rozdíl od českých podivných žánrových hybridů se islandští filmaři věnují poctivým žánrovkám, jako je právě kriminálka. Tenhle kousek by ale fungoval mnohem líp, kdyby byl natočený ve vážném tónu jako seriózní krimi o partě lodníků, kteří si vedle nic moc placeného zaměstnání chtěli přivydělat pašováním nezdaněného alkoholu, než jako cool se tvářící krimi komedie, která pošilhává po stylu Guye Ritchieho. Na to totiž nemají Islanďané vhodné herecké typy a ani to nesedí k jejich národnímu temperamentu a atmosféře syrové islandské krajiny. Scénář ve stylu ritchiovek obsahuje příliš mnoho motivů a postav, které nejsou ale scénáristicky řádně ošetřené, takže přestože výsledek je koukatelný a obsahuje všechno, co divák od podobné produkce očekává, ani zdaleka nenaplňuje představy o skvělé zábavě. Je to zkrátka průměr tak na úrovni 55 % celkového dojmu. (29.11.2011)