Zvítězit

Vynikajúce! Niet lepších historických filmov ako tie, ktoré vychádzajú priamo z faktografických dokumentov. Hoci to spočiatku vyzeralo, že to bude film o Benitovi, napokon sa z toho vykľul príbeh o Ide Dalser a jej neuveriteľnom osude. Žena, vďaka ktorej sa Benito dostal do popredia vtedajšieho politického diania, upadla už počas svojho života do zabudnutia. Kedysi stačilo na zbavenie ženy vyhlásiť ju za čarodejnicu, no a v ďalších storočiach sa zas presadilo vyhlásiť ju za hysterickú alebo bláznivú - a ono to vážne fungovalo. Presne tak ako aj u Idy a jej syna (spoločného potomka so samotným Ducem). Film bol spracovaný vynikajúco, zahrňoval všetky dôležité dejinné zlomy talianskej histórie počas 1. svetovej vojny, na ktorú nadviazal nasledovný vzostup fašizmu. Celý dej bol pekne doplnený autentickým čiernobielymi zábermi z vtedajších čias. Takže musím uznať, že to bolo na moje prekvapenie vysoko nadpriemerné. Ida Dalser a jej syn Benito Albino boli aspoň takýmto spôsobom pripomenutí, hoci počas života sa ich snažili držať v úzadí a v konečnom dôsledku ich nechať upadnúť do zabudnutia. (12.11.2014)

Filmařsky velmi solidní film, který se bohužel dost vzdaluje českému divákovi kvůli italské až operní teatrálnosti a absencí jakékoliv kladné postavy. Ač jsou postavy nesympatické a nejde se s nimi ztotožnit, jednají lidsky a pochopitelně a výpověď filmu je i přes nejasnost některých biografických faktů velmi jasná. Napínavá kamera, střídající skoro černé pomalé záběry a velmi přesvícenou akci je sice dost přehnaná, ale velmi příjemná. Stísněná, fašistická atmosféra je navíc vytvořena citlivým zakomponováním dobových záběrů. Nebýt rušivého střihu, několik nejasností v příběhu a kdyby byl Mussolini (výborný Filippo Timi) na plátně déle, dal bych za 5*. (02.04.2010)

Ke známému výroku německého filosofa „Bůh je mrtev“ se s nadsázkou přidává epitaf „Nietzsche je mrtev“, podepsán Bůh. Podobnými slovy by se dal zarámovat Bellocchiův film Zvítězit. Sebejistý novinář a socialistický buřič Benito Mussolini si na shromáždění vypůjčí hodinky a místo řečnění, jímž se později tolik proslaví, nechá mluvit čas – pokud jej do pěti minut Bůh nesrazí, prostě neexistuje. Boží mlýny však melou pomalu a tak během stodvacetidvou filmových minut můžem spatřit vzestup a náhlý pád fašistického vůdce. Tvrdé Mussoliniho charisma nevyburcovalo pouze davy k fanatické úctě, ale také řadu žen k mimořádně hlubokým citům. Dramatický příběh jedné z nich, příběh Idy Dalserové se nám otevírá na pozadí dějinných událostí, umocněných dobovými záběry. Ze zdánlivě jediné lásky se stává nepohodlná milenka a v té době už mocnému Mussolinimu nedělá problém jí i s malým synkem uklidit na odlehlejší panství. Zde přestáváme sledovat růst totalitního státníka, hlavním motivem je tragický propad zatvrzele milující ženy. Útěky z izolace, neustálé rozesílání dopisů na všechny možné strany a neoblomné tvrzení, že je právě ona jedinou právoplatnou manželkou, Idu dovede až do blázince. V opatrování řádových sester by snad i mohla žít celkem klidný život, doufat v návštěvu odtrženého syna a časem volnost v ústraní, stačilo by odvolat. Stále však věří, že jde o jakousi absurdní zkoušku a vede dál nerovný boj proti všem, sílu ji dává zoufalá snaha domoci se svých práv a uznání, touha zvítězit. Film sám je poctou mnoha dalším snímkům. Od využívání dobového kinematografu ještě němých obrázků událostí podzvučených živou hudbou až po klasiky jako díla Charlieho Chaplina. (31.10.2011)

Film podle mě není primárně snaha vykreslit obskurní lásku ženy a diktátora. Na to by byla psychologie postav příliš jednoduchá a od jedné chvíle i neměnná. Proto film chápejme spíš jako obecnější kritiku fašismu/ Mussoliniho, ve které hraje zásadní roli filmová forma s použitými zcizovacími efekty v podobě dobových materiálů. První rovinu dobře popisuje uživatel Matty. Navíc, zatímco až do okamžiku zlomu se Mussolini (F. Timi) objevuje na plátně sám za sebe a proto se dá vnímat jako lidská postava (se všemi chybami), od chvíle zlomu již vystupuje jako dokonalý duce skrze dobové záběry. Od toho okamžiku se také manifestuje vnitřní nedokonalost = inherentní sebedestrukce fašismu, protože se snaží nejvíc zničit ty osoby, které jsou: 1) Duceho největší zastánci - Ida, jež Mussoliniho nikdy nepřestane milovat, a proto nikdy nevyjde z blázince, 2) Duce sám - dokonáno zničením vlastního stejnojmenného syna, jenž se v závěru proměňuje ve vlastního otce (a je proto též zavřen do blázince), na filmové rovině symbolizováno přidělením role syna herci, jenž hrál v první polovině samotného Mussoliniho-otce. Aneb čím dokonalejší obraz duceho před veřejností, tím větší úpadek reálného duceho (neboli jeho "alterega" v podobě syna a oddané lásky). Velice jemná je také kritika role katolické církve: bylo mezi ní mnoho soucitných jednotlivců, ale je to právě církev jako celek, kdo vlastně drží Idu po celý film v zajetí fašistické zvůle. (26.03.2014)

Píše-li se o fašismu jako o zrůdnosti mravní, fyzické, psychické, není to jen traktování omšelých pravd a zvetšelých frází. Osobnostní vývoj někdejšího demokratického socialisty od vcelku přijatelného excentrického sebestředného jedince po zrůdu konferující s Hitlerem je zachycen popisně v první a metaforicky - na postavách někdejší partnerky a syna - v druhé části. Západoevropské "psychušky" známé z POKÁNÍ nalézají v italském, ale i francouzském prostředí až překvapující paralely. Stranou by neměl zůstat strhující herecký výkon Giovanny Mezzogiorno (příjmení připomíná spíše historickou epochu) ani silná režie a nápaditá kamera. Náhodnou není ani zvolená kompozice: dramatické obrazy v první - popisně pojaté - části díla přecházejí v druhé části ZVÍTĚZIT do souvislého dramatického pásma sledujícího postupné chátrání nešťastné a pro společnost tak nepohodlné ženy; svobodné matky stávaly zejména v tak katolické zemi, jakou je apeninská země, na okraji společnosti. Dílo je to mimořádně zajímavé, napínavé a potenciální mýtus kolem života jednoho zločince sledující freska zůstává velkým zážitkem. Až se dech tají. (07.10.2015)