Osm a půl
-
8 1/2
-
8½
-
Otto e mezzo
-
La bella confusione
(pracovní název) -
8 1/2
-
8½
-
Eight and a Half
-
Federico Fellini's 8½
Drama / Fantasy / Komedie
Itálie / Francie, 1963, 138 min
Režie:
Federico FelliniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale, Anouk Aimée, Sandra Milo, Rossella Falk, Annibale Ninchi, Barbara Steele, Madeleine Lebeau, Jean Rougeul, Eddra Gale, Guido Alberti, Caterina Boratto, Maria Antonietta Beluzzi, Giulio Paradisi, Rossella Como, Polidor, Mino Doro, Mario Pisu, John Karlsen, Roberto Nicolosi, Edward Fleming, Antonio Acqua, Dina De Santis, Giulio Calì, John StacyProducenti:
Angelo RizzoliStřih:
Leo CattozzoZvuk:
Mario Faraoni, Alberto BartolomeiScénografie:
Piero GherardiKostýmy:
Piero Gherardi78%
Hodnocení uživatelů
Premiéry
Nevhodný mládeži do 12 let
V kinech
od:
|
25.02.2016 AČFK |
|---|---|
V kinech
od:
|
09.10.2014 ASFK |
V kinech
od:
|
03.04.2013 Gaumont Distribution |
|
Na DVD
od:
|
07.09.2006 Levné knihy |
|
Na DVD
od:
|
21.07.2011 FilmX |
Orlau32
Škoda, že jsem film nemohla hodnotit v r.1965, kdy jsem film viděla. Federico Fellini byl pojem a všechny filmy z jeho dílny byl zážitek na celý život. Jenže : když jsem si s nadšením koupila DVD "8 1/2" a následně zhlédla, tak jsem k tomu již nenalezla ten patřičný vztah. Charismatický Marcello MASTROIANNI se mi po těch letech nezdál vůbec tak vynikající a film sám o sobě mi připadal roztáhlý a nudný. To je příkladný obraz, jak se vkus s věkem mění. No nicméně 2 Oscary tomuto filmu nikdo neodpáře a uměleckým dílem let 60-70 tých film prostě zůstane.(12.4.2009)
Dr.Zhivago
První inspirací k natočení snímku 8 1/2 se pro Felliniho stal pobyt v lázních Ischia a Chianciano, kde v prostředí bahna a květů, jak sám říká, začal uvažovat o zobrazení člověka, jenž se dostal do mrtvého bodu svého života a v elegantních termálních lázních se zaměstnává osobními problémy. Pro titul snímku použil kouzelník Fellini zdánlivě záhadný název, tajemnou šifru 8 1/2, kterou nechal okrasným písmem na film narazit. Ve skutečnosti však toto pouhé číslo v sobě neukrývá žádnou záhadu. Znamená pouze, že třiačtyřicetiletý Federico Fellini natočil do té doby již devět filmů, včetně krátkometrážního Pokušení doktora Antonia zařazeného do snímku Boccaccio ´70, že je to tedy jeho osmapůlté dílo. Název zároveň poukazuje na autobiografické východisko, z něhož vznikal. O tom svědčil i samotný průběh natáčení, kdy bylo zřejmé, že konečnou podobu scénáře má v hlavě pouze režisér. Fellini se ve filmu zpovídá z rozpolcenosti a zoufalství, pramenících z toho, že je člověkem vychovaným v katolické víře a morálce a zároveň umělcem, který potřebuje pravdu a skutečnost, nechce-li umrtvit sebe a svou inspiraci.Do role režiséra Guida obsadil Fellini svého celoživotního přítele a spolupracovníka Marcella Mastroianniho, o němž v jednom rozhovoru řekl: "Je mým přítelem, kamarádem, někým, koho opravdu dokonale znám. Pomoc, kterou mi poskytuje Marcello, netkví pouze v jeho profesionálních schopnostech, ale i v jeho důvěře, s jakou se odevzdává do mých rukou a která mě zároveň inspiruje i k uskutečňování mnohých smělých experimentů". Zmínka o tom, že za 8 1/2 obdržel Fellini dalšího Oscara, zdá se být ve srovnání s nedostižnou velikostí tohoto filmu jako okrajová, nepodstatná informace, ale budiž - Nejlepší černo-bílé kostýmy, Nejlepší cizojazyčný film a nominace za Nejlepší režii, výpravu a Nejlepší scénář.(24.2.2009)
Cival
"Já vím, o čem chceš vyprávět. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to říct jasně, aby tomu lidi rozuměli.“ NIc nevystihuje Felliniho film tak dokonale jako tenhle citát. Vážím si "osmapůlky", že se nebála bordel v mysli jen vnějškově, nýbrž celou svou podstatou. Porozuměl jsem jí, fascinovala mě... ale nebavila. Hlavně proto, že Felliniho celoživotní motivy a elementy (dětství, ženy, sny) považuju po zhlédnutí několika režisérových filmů za vyvětralé.(21.9.2006)
Madsbender
Nádych...výdych...nádych...výdych.. Dusíš sa. Po čele ti steká pot. Tvoja koža sa napína. Celé telo zvierajú kŕče. Pociťuješ stúpajúcu nervozitu a stiesnenosť. Strecha auta klesá, steny sa nebezpečne rýchlo približujú. Dostávaš strach a hrdlo ti zviera úzkosť. Skáčeš pohľadom po mužoch za volantom, ženách na zadných sedadlách. Nikto ti nepomôže, všetci len nehybne vyčkávajú a sledujú, ako to divadlo pred ich očami dopadne. Otváraš okno a súkaš sa von, z úst sa ti derie priškrtený výdych... Musíš, MUSÍŠ to zo seba dostať von! ////////// Čo je známkou dobrého rozprávača? Vedieť vypovedať celistvý príbeh, alebo silnými myšlienkami prepojené fragmenty? Nezáväzne baviť, alebo predostrieť čosi nejasne uchopiteľné ako umenie? Uprednostniť mimesis, alebo fikciou nepoškrvnenú realitu? Felliniho veľké zamyslenie nad filmom, príbehom a autorským údelom nie je také jednoduché. Je to bolestná báseň, veľké kritické povzdychnutie, ohliadnutie sa za životom a dielom. Výkrik v temnotách, ktorý sa však netopí vo vlastnoručne vyhĺbenej studni, ale derie sa na povrch za mihotavým svetlom spásy. Utkaný zo spomienok, minulosti, prítomnosti. ////////// Fellini a jeho ženy, Fellini a jeho filmy. Felliny a jeho postavy, Felliny a jeho koncepty. Uhrančivo magické otváranie zadných vrátok do mysle veľkého autora, ktorý si nastavuje vlastné zrkadlo. Sebakritická spoveď s nesmiernou hĺbkou, ktorá podrobne odhaľuje skúmanie integrity osobnosti. Ak je 8½ filmom o ničom, floskulou, potom Fellini ani umenie nejestvujú. Naopak - je to film, skrze ktorý sa nám dáva spoznať režisér i médium ako jeho nástroj. Na jarmoku márnosti talianskej pozlátkovej spoločnosti zmieta sa uprostred mužov a žien, ktorí sa charakterizujú prázdnymi frázami zničený, sám seba nenávidiaci človek - tvorca. Uprostred sveta, ktorý žije a ktorý s bujarou veselosťou tak často opisuje i oslavuje necháva sebe i nám zakúsiť jeho materiálnu upätosť a prázdnotu. Neznačí to však, že by sa zmietal v otázke toho, čo chce vyjadriť, pretože tie najdôležitejšie myšlienky sú jasnejšie, ako pohľad priamo do slnka. ////////// Výnimočná obrazová vycibrenosť a krehká rovnováha s významom, i medzi ťaživosťou a humorom sú základom tohoto majstrovského diela. Film rozplieta mnoho otázok a spytuje sa sám seba, čo je jeho zmyslom existencie. Prečo sa naň chceme dívať, čo chceme vidieť? Najvzácnejšia je však práve ľahkosť, s akou dosahuje tých najvyšších mét. Sila, s akou na mňa dopadla komplikovanou psychologizáciou Guida Anselmi, Felliniho alter-ega je hravo vyrovnaná vtipom, krásou a filmárskou genialitou. Kamera ladne pláva od postavy k postave, nie však ľahkovážne od motívu k motívu. Portrét súboja ateura so spoločnosťou, ktorá naň kladie vysoké nároky, je zachytená dôkladne a do najmenších podrobností. No predsa nie je filmom len deprimujúcim a ubíjajúcim, a v závere dokonca jasne vraví, že niečo sa síce skončilo, no niečo nové práve začína. Vyjadruje vieru v to, čo prinesie budúcnosť, a s týmto pozitívnym posolstvom odchádza do neznáma, za zdolávaním vyšších cieľov a napĺňaním ambícií. ////////// Možno to La Dolce Vita zmení, ale práve 8½ považujem v tejto chvíli za Felliniho možno najlepší, určite významný, no predovšetkým môj najobľúbenejší film. Nie je gestom, ale vraví skutočne veľa a treba mu skutočne pozorne načúvať. Tak, ako pozorovať Mastroianniho neopakovateľný, úctu vzbudzujúci fenomenálny herecký koncert. Och, a nazdávam sa, že v žánroch chýba psychologický a komédia. 100% Týmto sa chcem poďakovať Projektu 100, ktorý nám film priniesol v zreštaurovanej podobe na veľkom plátne. Tento jedinečný skvost som si vďaka tomu naplno užil a ani chvíľu sa pritom nenudil (i keď som už mal jeden film za sebou). Nehovoriac o tom, že závan dámskych parfémov v sále dokonale doplnil lahôdkovú atmosféru.(12.1.2015)
Ghoulman
Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“(27.11.2015)