Osm a půl

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok. (19.06.2007)

Čirá radost z vyprávění přetavená do nejkreativnějšího zobrazení tvůrčí krize, kde je čas i prostor hypotetický a zdánlivě nahodilé řazení scén evokuje ztracenost umělecké a romantické duše ve sterilním hierarchickém prostředí. Chtělo by to trochu prostříhat (Fellini až moc často variuje totožné myšlenky v různých situacích a v poslední třetině už střílí tak nějak do tmy), ale kvůli geniálně zakomponované hudbě, krásným herečkám, energicky pulzujícímu tempu a nádherné práci s mimoobrazovým prostorem a pohybem kamery po mizanscéně z toho nelze odtrhnout oči. Nejvíc cool Fellini.. (30.10.2017)

Ve světě Federica Felliniho mají ženy tlustě namalované obočí, muži kouří jako osm Johnů Constantinů v jednom (měli jsme tě rádi ozónová díro...) a děti pro změnu nosí kuželovité čapky, aby mohli svým vnoučatům vyprávět o opravdové potupnosti až na půdu. Je to svět, kterému rozumí jen hrstka lidí (ti co umějí vypočítat jak dlouho poletí míček ve vakuu...), ti ostatní, co vědí, že gravitace je něco, co nelze přechytračit, mají zase z tohoto světa nutkání sebedestrukce. Za 145 minut se dá stihnou hodně věcí (posekat trávu, přečíst kratší knížku a nebo popřemýšlet o tom, proč Paris Hilton nenosí kalhotky), ale v tomto případě jsou 2 hodiny nevýslovným utrpením. 20 minut nuda- 10 scénka hodná zapamatování- 20 nuda a vlastně pak až do úplného konce. Ručička na hodinách se vám směje, že jste Fellinimu už zase skočili na špek a že zase trpíte. Pak ovšem příjde na řadu konec filmu a vy si postupně uvědomujete, že jste viděli horší filmy, že ten chlap, co měl perfektní sluneční brýle, byl docela "cool" a taky fakt, že v 8 1/2 byla nádherná přehlídka interiérových in-vychytávek. Až uvidím v Levných knihách jméno Fellini, budu se dlouho rozvažovat. Teď si ale musím dát na čelo obklad, už dlouho se mi nestalo aby mi film zapříčinil migrénu..... 50% (19.08.2008)

Po formální stránce geniální. Řečeno za pomoci největšího klišé - Fellini kamerou maluje. Kontrasty černé a bílé, krásné kostýmy a extreriéry, snová atmosféra; co vteřina filmu, to obraz, který by mohl viset v galerii. Proto vlastně ani film nestačí za 139 minut nudit - scény se zajímavě přelévají jedna do druhé za pomoci asociací bez logické návaznosti a je potěšením to sledovat. Fellini míchá realitu, představy, sny a vzpomínky na dětství a nakonec to vše vytryskne do obrovského karnevalu. Problém mám ovšem s obsahovou stránkou, která mi nepřišla zdaleka tak zajímavá. Slavný a trochu nafoukaný rejža má špatné období - mizerné vztahy se ženami a tvůrčí krize, navíc krize středního věku.. Jenže si tak trochu říkám - a co já s tím? Je poznat, že film je do značné míry autobiografický, takže mi nějak nesedí, že mi autor předkládá dílo o tom, jak strašně složitě ono dílo vznikalo. Jako bych tento komentář napsal stylem ,,Vůbec nevím, co sem mám psát o filmu, co je tak dobře známý, ale vidíte? Nakonec přece jen něco píšu. No nic, uf, už to bude skoro hotové, ale byla to fuška, to vymyslet, to vám teda řeknu." Nicméně možná to časem pochopím. Až mi bude čtyřicet a přijdou všechny ty krize, pak bude 8 1/2 zřejmě první film, po kterém sáhnu. // To jsem napsal v roce 2013 ve svých dvaadvaceti letech, a filmu dal čtyři hvězdičky. Nakonec jsem nemusel čekat ani na krizi středního věku, stačily čtyři roky a jedna projekce v kině Aero a já měním na hodnocení absolutní. Když jsem ty obrazy viděl na velkém plátně, naprosto mě to dostalo. A řekl jsem si - autorská krize je přece téma jako jakékoli jiné. No ne? (28.05.2013)

100% - Guido Anselmi je režisér v tvůrčí krizi, který bloudí mezi realitou, snem a vzpomínkami z dětství. Realitou ho provází chaos a stres kvůli jeho všemi očekávanému novému filmu. Ze všech stran na něj útočí ambiciózní filmový štáb, zvídaví novináři, demotivující intelektuální poradce, a k tomu ještě milenka vs. manželka… On má však hlavu prázdnou a na častou otázku „o čem ten film bude?“ nechává tazatele, aby si sami odpovídali. Přípravy filmu běží na volnoběh, a vztahy se tomu podřizují. Nechci se ale rozepisovat o „ději“. Tohle totiž, přátelé, musíte vidět sami. 8 1/2 je dokonalý film. Od vizuální stránky s neskutečně se pohybující kamerou a jakostními hereckými výkony, přes naprosto úchvatnou hudbu Nina Roty, až po všechny myšlenky filmu. Při sledování Otto e mezzo se vždy cítím neskutečně uvolněný, vychutnávám krásu každého záběru, žasnu nad hrou světel a stínů -jak optickou, tak myšlenkovou. Velkolepé finále to samozřejmě jistí, coby rozhřešení pro nás pro všechny. POZOR!!! Tohle nebude film pro všechny cílové skupiny. Je zatraceně náročný na soustředění a přiznávám, že bylo nad mé schopnosti docenit ho napoprvé. Kdo se do něj ale ponoří a něco mu obětuje, film ho bude stále více a více oslovovat. Pak třeba pochopí, proč tu na něj píšu takovou ódu… (30.03.2006)