Osm a půl

Skvostné. Jen opravdový génius je schopný tvůrčí krizi přetavit v takový film. O čem ten film je? O čem ten film bude? To je otázka, která nepřestává hlavního hrdinu Guida Anselmiho pronásledovat až do jeho konce... A on ten film JE skutečně pouze o tom, o čem ten film bude. O čem bude Anselmiho film, který v samém závěru je i není. "8 1/2" patří k nejkomplexnějším narativním filmům, jaké jsem měl tu čest vidět; natolik se v něm prostupuje "realita", "sen" a "vzpomínka", že je takřka nemožné určit jejich přesnou hranici. Ale právě o to tu běží – jsem přesvědčen, že Marcello Mastroianni a jeho postava je ve filmu jakousi vizualizací samotného tvůrce, který sžírán pochybami usiluje o všeobsahující film. O skutečně zásadní dílo. A cítí, že cesta k tomu nevede skrze "zástupný" příběh, ale skrze přímé pojmenování a vyprávění svých vzpomínek, vizí, tužeb... Tuto domněnku potvrzuje unikátní vypravěčský postup, kdy Fellini "předvede" scénu z rodícího se filmu Guida Anselmiho a vzápětí ji nechá komentovat buď samotného Guida, nebo některou z postav. Vzniká tak dojem, že "8 1/2" je filmem, který vypráví sám o sobě. V žádném případě to však není film sebestředný – nebyl by to Fellini, aby ze svých pochyb nedokázal stvořit univerzální obraz tvůrčí nejistoty, marnosti (zde tematizované gigantickou konstrukcí kosmické lodi) i vzepětí. "8 1/2" chápu jako film, který popisuje svůj vlastní vznik, který nahlíží do nitra svého tvůrce, který si geniálním způsobem hraje s fenoménem "filmu ve filmu". Pokud si za Anselmiho dosadíte Felliniho a za jeho těžce se rodící dílo film "8 1/2", dostane se do komplexní a strhující hry symbolů, náznaků a imaginativních momentů, které dohromady tvoří nádherné a vizuálně neobyčejně pitoreskní dílo, jaké mohl stvořit jen jediný člověk... To, oč usiluje Anselmi, se Fellinimu zdařilo. Lépe řečeno, zdařilo se jim to oběma. Věčná škoda, že dnešní filmaři nemají takto plodné deprese... (02.04.2004)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)

Ve světě Federica Felliniho mají ženy tlustě namalované obočí, muži kouří jako osm Johnů Constantinů v jednom (měli jsme tě rádi ozónová díro...) a děti pro změnu nosí kuželovité čapky, aby mohli svým vnoučatům vyprávět o opravdové potupnosti až na půdu. Je to svět, kterému rozumí jen hrstka lidí (ti co umějí vypočítat jak dlouho poletí míček ve vakuu...), ti ostatní, co vědí, že gravitace je něco, co nelze přechytračit, mají zase z tohoto světa nutkání sebedestrukce. Za 145 minut se dá stihnou hodně věcí (posekat trávu, přečíst kratší knížku a nebo popřemýšlet o tom, proč Paris Hilton nenosí kalhotky), ale v tomto případě jsou 2 hodiny nevýslovným utrpením. 20 minut nuda- 10 scénka hodná zapamatování- 20 nuda a vlastně pak až do úplného konce. Ručička na hodinách se vám směje, že jste Fellinimu už zase skočili na špek a že zase trpíte. Pak ovšem příjde na řadu konec filmu a vy si postupně uvědomujete, že jste viděli horší filmy, že ten chlap, co měl perfektní sluneční brýle, byl docela "cool" a taky fakt, že v 8 1/2 byla nádherná přehlídka interiérových in-vychytávek. Až uvidím v Levných knihách jméno Fellini, budu se dlouho rozvažovat. Teď si ale musím dát na čelo obklad, už dlouho se mi nestalo aby mi film zapříčinil migrénu..... 50% (19.08.2008)

Po formální stránce geniální. Řečeno za pomoci největšího klišé - Fellini kamerou maluje. Kontrasty černé a bílé, krásné kostýmy a extreriéry, snová atmosféra; co vteřina filmu, to obraz, který by mohl viset v galerii. Proto vlastně ani film nestačí za 139 minut nudit - scény se zajímavě přelévají jedna do druhé za pomoci asociací bez logické návaznosti a je potěšením to sledovat. Fellini míchá realitu, představy, sny a vzpomínky na dětství a nakonec to vše vytryskne do obrovského karnevalu. Problém mám ovšem s obsahovou stránkou, která mi nepřišla zdaleka tak zajímavá. Slavný a trochu nafoukaný rejža má špatné období - mizerné vztahy se ženami a tvůrčí krize, navíc krize středního věku.. Jenže si tak trochu říkám - a co já s tím? Je poznat, že film je do značné míry autobiografický, takže mi nějak nesedí, že mi autor předkládá dílo o tom, jak strašně složitě ono dílo vznikalo. Jako bych tento komentář napsal stylem ,,Vůbec nevím, co sem mám psát o filmu, co je tak dobře známý, ale vidíte? Nakonec přece jen něco píšu. No nic, uf, už to bude skoro hotové, ale byla to fuška, to vymyslet, to vám teda řeknu." Nicméně možná to časem pochopím. Až mi bude čtyřicet a přijdou všechny ty krize, pak bude 8 1/2 zřejmě první film, po kterém sáhnu. // To jsem napsal v roce 2013 ve svých dvaadvaceti letech, a filmu dal čtyři hvězdičky. Nakonec jsem nemusel čekat ani na krizi středního věku, stačily čtyři roky a jedna projekce v kině Aero a já měním na hodnocení absolutní. Když jsem ty obrazy viděl na velkém plátně, naprosto mě to dostalo. A řekl jsem si - autorská krize je přece téma jako jakékoli jiné. No ne? (28.05.2013)

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok. (19.06.2007)