Amarcord

Jak prozíravá volba dát si po The Short Films of David Lynch tento krásný poetický a vlídný skvost. Jako by mě pevná italská ruka vytáhla s razancí i něžnou laskavostí - ze septiku. (29.06.2005)

Oscar 1 : Cizojazyčný film (1975) + 2 nominace (1976): Režie, Scénář (26.03.2004)

Film s typicky italským naturelem (což nemusím), několika bizarními scénami (paní trafikantka mi BOHUŽEL připomněla Město žen), celkově sice se "scénkovitou", nicméně (tu horší, tu lepší) atmosférou, která je nejlepší úplně na konci. Ale jo, šlo to, pane Fellini :-) (05.06.2006)

Naprostá a nepřekonatelná špička ve Felliniho díle. Určitě se jedná o nejsnáze pochopitelný film, ze všech, které velký italský mistr natočil. A také zcela po právu získal Oscara. Minimálně za ta obrovská ňadra paní trafikantky si ho zasloužil. (19.07.2002)

Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích. (25.01.2004)

Scénář: Federico Fellini, Tonino Guerra .. Krásný, jako větřík lehký, hořkosladký film. Film, který se může zdát stejně prázdným jako plným - ostatně jako většina Felliniho filmů. S onou nejednoznačnou náplní jsem zde musel chvíli bojovat. Nebyl jsem totiž tak unesen jako z dříve viděného Sladkého života. Rozhodně je Amarcord snadnější na pochopení a nabízí zajímavý vzpomínkový pohled do mistrova zasněného bezstarostného mládí a na strasti dospívání v předválečné fašistické Itálii. (07.04.2005)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Začne to jako idylická pohodovka - taková pohodovka, až se mi její idealizace příčí, ale po stupňovaném rozvíjení poněkud trpčích, stále však stejným stylem podávaných motivů, jsme rádi, když se vrátí nostalgická radost ze začátku filmu. Snímek přímý, milý, opravdový a hřejivý. (01.07.2005)

Amarcord je slovo, které pochází z romaňského nářeči (tj. nářeči z oblasti, odkud Fellini pocházel - z Rimini) a znamená "milovat" ("amore") a "vzpomínat" ("ricordo"). Už z titulu je tak patrné, že Fellini, ohlížeje se za svým dětstvím a dospíváním, vzpomíná s láskou, a tak má tendenci spoustu věcí lakovat narůžovo a nechce se nechat ovlivnit tím, jak jeho rodiště vypadalo v době natáčení, protože mu stači vrátit se ke svému 41 stránkovému textu "Moje Rimini" a to vybudovat v proslavených italských ateliérech Cinecitta. Přestože je děj zsazen do 30. let 20. století, městečka Rimini, může se odehrávat kdekoliv a kdykoliv, má všeobecnou výpovědní hodnotu._____ Ve vyprávění nám nejsou představovány životné postavy, ale určité archetypy, s kterými se počas života setká snad každý (ať už se jedná o hádavé rodiče, kteři dávají za pravdu tvrzením o "italské rodině", tak i přehlídka učitelů stojí za pozornost). Přestože pro své postavy, jak ty kladné, tak záporné, má a vždy měl tvůrce pochopení a dal dostatečný prostor jejich fantazii, nebál se k nim občas přistoupit i karikaturisticky, což je dáno tím, že jako mladý se živil jakožto karikaturista a na svět nahlíži do své tvorby před a ještě v Amarcordu jako na cirkus, v němž defilují bizarní postavičky, které se tu ocitují v reálných a tu zase v surreálných okamžicích a vyprávěńi je popoháněno obrazy-všeobecně pochopitelnými metaforami, které nikdy nesklouzávají do vyložených banalit a film tak do kýče._____ Přestože na západě byl snímek přijat velice dobře (Amarcord znamenal čtvrtého Oscara pro Felliniho za nejlepši zahraniční film po Silnici, Sladkém životu a 8 1/2 roku 1975 a nominaci za režii a scénář roku 1976, zároveň získal i nominaci na Zlatý glóbus a cenu newyorských kritiků), ve své domovině se italský tvůrce, jehož počátky sahají až do neorealismu, dočkal rozporuplných až odmítavých reakcí, kdy mu teoretici a kritici i recenzenti vyčitali, že se jedná jenom o stejný a pořád dokola opakovaný soubor znaků, s jakým si diváci zvykli spojovat Felliniho dílo. Na to Federico kontroval, že Amarcord je pro něj důležitým počinem, který mu dovolil ohlédnout se nejenom na své dětství a dospívání, přestože se vzpouzí žanrového zaškatulkování filmu jako autobiografického, a zároveň i rozloučení s jeho předešlou tvorbou. A svými filmy jako A loď pluje anebo Zkouška orchestru, v nichž dominuje oproti obrazu hudba jeho stálého spolupracovníka Nina Roty a v nichž pomíjímá (filmový( svět jako orchestr, svá slova potvrdil. Amarcord zůstává nejpřijatelnějšim kouskem, který stvrzuje, že FF dělá filmy tak, že vypráví útržky ze svého života. Jeho dílo nelze napodobovat a ani se k němu (alibisticky) odvolvávat, jako je to přiznačné pro českou tvorbu 90. a 20. let v čele s Hřebejkem, Svěrákem a Jakubiskem, ale pouze okázale citovat, jako to udělal Giusepe Tornatore ve své Maleně... (15.11.2007)

Dolce far niente aneb jak vklouznout do nostalgických střevíček od oscarového ševce Felliniho. Vynikající hudba Nino Roty umocňuje poutavost chaotické procházky po provinční piazze přímořského městečka 30.let. Divákovým očím se v hlučném italském spektáklu nabízí posmutnělé i žertovné reminiscence na dětství a dospívání, kousavě satirické postřehy na účet katolického kléru a maloměšťáctví nebo barvité figurky z latinsky cholerického těsta. Můj první FF mě zaujal i svou rozvolněnou formou, netradiční strukturou vyprávění, které postrádá linearitu, a až obsesivním zachycením palčivých témat adoscelence. Fellini je spíše architektem vlastního kuriózního světa, kde vypravěč oslovující publikum funguje jako průvodce muzeem v paměti zasutých, imaginací vyšperkovaných vzpomínek, které se jako kapky slévají do zemitého celku. 9/10 (04.08.2007)

Poslední šance Fellinimu mě s italským klasikem konečně usmířila. I Federica totiž dohnala nostalgie a to natolik povedená, že ji ještě několik let po zhlédnutí nemůžu úplně vymazat z hlavy. V klukovských zážitcích jsou všechny dojmy zveličené, všechny postavy věrohodně černobílé a všechny příhody nezapomenutelné. Sice i tady pan režisér v jednu chvíli přestřelí, když venkovskou epizodku nechá jít až příliš daleko přes hranice snesitelného absurdna, ale jinak je pro mě Amarcord jeho zdaleka nejstravitelnější i nejlepší snímek. (30.05.2006)

Felliniho skvelá pohodovka. (29.12.2004)

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (31.08.2011)

Felliniho nostalgická vzpomínka na dětská léta. Kolem se šikovali fašisti, ale nikomu na tom nepřipadalo nic špatnýho. Kluci se ukájeli hromadně v autě a mysleli na matikařku či na obrovský kozy paní trafikantky. A nejvíc se ukájel pan farář, kterýho to tolik zajímalo. Fellini si v tomto díle na nic nehraje. Pouze ukazuje život takový jaký byl a jak ho on viděl. (30.10.2008)

Jsem velkým milovníkem filmů, které mají začátek, konec a něco zajímavého mezi tím. Amacord takový samozřejmě není, neboť nezačíná, nekončí a mezi tím se vůbec nic neděje. Chápu, že to natočil slavný Fellini, že je to velké umění, poetický, láskyplný a kdovíjaký skvost, ale pro mne to byla dvouhodinová nuda s uspávajícími účinky, kterou jen občas přerušilo drobné pousmání. Nakonec si dovolujím vyjádřit radost z toho, že nejsem filmových kritikem a tudíž se nemusím pokrytecky tvářit, že jsem viděl nadpozemskou jedinečnost. (12.02.2013)

Napodruhé a s nepoměrně větší znalostí Felliniho uznávám, že jde o film s jistým kouzlem, ale nějak mu nedokážu podlehnout. Řím se pohyboval na hranici nostalgie a dekadence, což ho dělalo zajímavým. Tohle už je jen nostalgie, což (navíc v kontrastu s dnešní italskou tvorbou, zvlášť od Tornatoreho) spíš irituje než cokoliv jiného. Fellini byl ale první, tak budiž. (12.03.2011)

10 / 10 Sfilmovaná seansa s režisérovou minulosťou je plná ťažko uchopiteľnej, no aj napriek tomu všetko prestupujúcej Felliniho poetiky - vnímate ju, počujete ju, cítite jej sladko-kyslú príchuť na jazyku, no predsa ju len ťažko racionálne identifikujete. Šibalsky sa totiž skrýva v spleti pestrofarebných obrazov osvetlených sparným talianskym slnkom, zalieza do hlbokých výstrihov miestnych konkubín, sedí za obedovým stolom v spoločnosti výbušných južanov, vznáša sa vo vzduchu plného babieho leta a kúdolov dymu z prvej cigarety. Amarcord, mozaika spomienok, v ktorých pozadí pozorný divák vždy natrafí na Felliniho tieň, možno nie je pre každého, no je dobré vedieť, že ak vás niekedy chytí splín a neprekonateľná túžba oblúkom sa vrátiť do bezstarostných detských čias, Fellini má pre vás vo svojom parníku passaggio a passato vždy jedno miesto voľné. (30.05.2006)

Soudě například podle filmu Americká noc, je filmařina především tvrdá práce, u které se dá někdy zažít i legrace. Při natáčení Amarcordu ale evidentně štáb, herci i komparzisté brali natáčení spíš jako happening a báječně si to celé užívali. Nejsem si tak úplně jistý, jestli totéž cítí i dnešní diváci. Hvězdičky by tomu odpovídaly, ale mám dojem, že Amarcord je přesně ten typ snímku, kde někdo trochu přidá kvůli snobství, mnozí kvůli tomu, že si váží jména světoznámého italského režiséra. Amarcord totiž funguje na bázi jednotlivých obrazů a kratičkých scénických hříček, ztroskotává podle mě ale jako celek. Když jsem před časem hodnotil Allenovy Zlaté časy rádia, v komentáři jsem ho přirovnal právě k Amarcordu a k Obecné škole. Ta žánrová spřízněnost je do očí bijící, ale právě ve srovnání s oběma tituly vyvstanou slabiny Amarcordu. Obecná škola ode mě dostala nejvyšší hodnocení, protože je mi blízká svým ukotvením v českém prostředí. Zlaté časy rádia jsou nádherné retro a oba dva filmy skvěle fungují jako celek. Amarcord ode mě nakonec dostane jen 3*, protože je prakticky nedějový a roztříštěný. Je to sled piroteskních obrazů, bizarních postaviček a drobných vtípků, ale vedle výše zmíněného mi vadí ještě přehrávání. Je to přestylizované, přeexponované. Zlaté časy rádia a Obecná škola jsou mnohem civilnější. Přes uvedené výhrady zůstává ale Amarcord filmem, ze kterého je cítit, že ho natočil talentovaný režisér s citem pro filmovou imaginaci. Celkový dojem: 60 %. (10.11.2013)

Vzpomínky na dětství jsou vždy jen jedny. Jako kuřátka kolem kvočny se kupí výchozí mozaika prvotních zážitků kolem nosných témat života. Souznění prvních krůčků, postupné propracovávání se k vlastním, již více či méně "dospěláckým" názorům, první erotické vzněty, které odolají hravě i tomu nejpřísnějšímu představitelnému katechismu. A dominanty, na které se nezapomíná. to všechno je ve vícevrstevnaté kompozici autobiografického Felliniho filmu obsaženo. Výraznost autorova rukopisu je nepřehlédnutelná: běsové nastupující puberty prvních nesmělých pohledů, bezuzdnost v teorii, bedlivá obezřelost v praxi. A zrání, a zrání .... Rimini třicátých let minulého století naznačuje ve velmi výmluvných souvislostech priority mladičkého Felliniho, prázdnotu mussliniovského všedního dne. A čekání, a čekání.... Dětský svět je svým pojetím i vnímáním příkře odlišený od toho oficiálního. Všechno vnímáme s určitým posunem. Může se zdát, že je to málo; má-li básnivost v této rovině znamenat postižení filmu a invenčních pružin, s jejichž pomocí procházíme více i méně snadnými úskalími tohoto bouřlivého Felliniho životního období, je pravdou opak. Snaha o vylepšení a sebezdokonalení nemá alternativu; k dospělosti, té skutečné, ne k té proklamativní, se vždy, každý z nás v klíčovém období, probojováváme těžko a nanejvýš nesnadno. Film sjednocuje jeden průnik: lidská blízkost i vzdálenost místní prostitutky zvané Štísko. Štísko nakonec ne zcela uspěla, Itálie, postupně se defašizující, zřejmě naopak ano. Svou adaptabilitou, svým zemitým humorem, svým rodícím se neorealismem, svým hospodářským vzmachem. Svou italskostí, jejímž ztělesněním je tento film, ostýchavě vzpomínající na dětský věk jednoho z jejích největších synů všech dob. (30.12.2007)