La Citta delle donne
La Cité des femmes
City of Women
Režie:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Luis BacalovHrají:
Marcello Mastroianni, Anna Prucnal, Bernice Stegers, Ettore Manni, Dominique Labourier, Mirella D'Angelo, Malisa Longo, Brigitte Petronio (více)Obsahy(1)
Po filmech Sladký život a 8 1/2 se opět sešli režisér Federico Fellini a jeho herec, Marcello Mastroianni. Také ženy z titulu nového společného díla patří k Felliniho oblíbeným motivům: ženy všech podob, povah, tvarů, ženy staré i mladé, sebevědomě agresivní i naivně nevinné, mateřské typy i moderní emancipované... I když Město žen je spíš než o ženách o mužích, lépe řečeno o jednom z nich.
Sukničkář Snaporaz koketuje ve vlaku s neznámou kráskou. Při jejím pronásledování se ocitne v hotelu, kde právě probíhá kongres feministek. Snaporaz se stává objektem jejich zájmu a vášní - a najednou toho je moc i na vyhlášeného záletníka. Snaporaz se snaží uprchnout a dostane se do vily doktora Katzoneho, jenž právě oslavuje svou desetitisící milenku - ale ani tady nenajde uprchlík definitivní záchranu.
Mnohem více než dějem však Město žen zaujme způsobem vyprávění. Celý film je obrovským ohňostrojem obrazů a asociací, stejně jako citací z jiných Felliniho snímků. Satira se mísí s fantasknem a Snaporaz alias Fellini alias muž jako takový klopýtá svými bizarními představami a vzpomínkami.
(oficiální text distributora)
Recenze (66)
Ano, mám docela rád metaforické filmy, ale, víte, když si člověk marně láme nad tímhle zmateným slepencem scén a nesmyslných monologů hlavu, je to pro kočku a snímek taky. Některé ženy jsou nepochopitelné a některá díla jakbysmet...jedna hvězda za některé erotické scény, ale pozor, všimněte si - některé!!! ()
Smysl tohto filmu bych nehledal , beru to jako snovou vizi na kterou nás zavedl pan Felini a průvodce nám dělal sám Marčelo . ()
Tento Felliniho film me moc zklamal - a to nejen proto, ze jsem toto podobenstvi o zenach zhola nepochopil. ()
Maestro, já je taky nechápu, a pokud ne vy, nerozumí jim asi nikdo. Vy jste ale, mohu-li to posoudit, nejblíž; pro mě je ten tunel nekonečný! ()
Tahle Felliniho mužská odysea už je spíš vykrádáním vlastních trademarků. Velmi vyprázdněné a banální ve svém sdělení. A končící nejhorším možným klišé, jakým film končit může. Zním naštvaněji, než jsem, ale na Felliniho mi to přišlo až moc jednoduché a čitelné. Paradoxně jsem si u něj zvykl na takovou převahu, kdy mám pocit, že tolik z jeho sdělení nedokážu přečíst, že teď, když natočil film, u kterého není čitelnost problém, mi to naopak chybí. ()
Ó - ten objekt útrpný - MUŽ - a že začíná to matkou už - a přezevšechny učitelky, manželky a milenky končí poslední tou stařičkou sestrou milosrdnou kdesi v koutě před cestou v Nebesa... Po celé té své marné cestě za >jedinou< ideální ženou vysněnou, partnerkou, bohyní... A ještě navíc musí - nastojte! - čurat vestoje!... ;-) . . . "Všechny ženy jsou krásné!...", pravil Mistr F. onu věčnou i když ne vždy vděčnou PRAVDU na transparentu při srocení žen hned v úvodu téhle mistrovské taškařice... ;-) . . . Nu ano, přitakává igi - leč dodává k tomu: "...Některé jsou více krásné, některé jsou méně krásné..." . . . Nakonec - asi tak jako ty filmy, že... ;o) . . . A přetěžko je proto hodnotit tuhle ryzí felliniovskou feministickou féerii, téměř dvouapůlhodinový vizuálně rozjívený blázinec pro jednoho navenek blazeovaného samce a množství niterně dávno ne blažených žen (které každá ač jiná - v jednom zajedno zcela jsou... ;-) - coby intelektuálně přepointované, avšak nadčasové satirické podobenství o věčném rozporu, který v sobě nosí TI z Marsu a TY z Venuše... Kozy, cecíky, zadky, prcinky, kundy, frndičky... masturbace, felace, penetrace... vášně bezedné - traumata nezbedná... - jen to sviští, jen to lítá - a chudák Snaporaz, ten křehký a citlivý muž se svou chtivou >okurkou< asi pozdě zalitoval, že si nechal zase jednou >ujet< vlak... Nebo to byl naštěstí všechno jenom ZLÝ (?;-) SEN? ;-)) . . . Nu, netřeba v TOM ;-) hledat vždycky hloubku, že... ;o) . . . Tak Mistře, že jste to VY! Tak nakonec těch pět hvězd... I za ten skvělý a s jakýmsi vlídným rozřešením i smířlivý a vlastně >šťastný konec< se světýlkem kdesi na konci tunelu... Protože všechno je to stejně nakonec jen hra, protože tohle je Vaše HRA, Vaše vidění těch věčných věcí lidských a Vaše svébytná a marně (ne)napodobitelná poetika, protože Vy - i ten "božský Marcello, miláček žen" - VY jste na to zkrátka tenkrát měli... ;-} - - - - - (Poprvé viděno kdysi kdesi, znovuzhlédnuto příznačně v hluboké noci před kalným osamělým ránem 16.10.2008 na ČT2, komentář zde jako osmadvacátý - 16.10.2008) ()
Hodně jiný Fellini. Velmi snový, časově, i prostorově neurčitý děj, vnitřní proslovy hlavního hrdiny... Těžko se to zkousává... Don Chuán Snaporaz se dostává do jakési země, kde mají naprostou převahu ženy. Náhle zcela nevyspitatelné, začínají Snaorazovi přerůstat přes hlavu a on si uvědomuje, jak težké je najít idealní ženu... pasáž na klouzačce, kde Snaporaz prochází své zážitky s ženami je naprosto úžasná, opět se projevil Felliniho cit pro kompozici obrazu, práce se světlem, lehce absurdní záběry.. Dovede natočit stejně samozřejmě naprostý zmatek při sjezdu feministek, i úžasně strašidelnou scénu "pronásledování" hrdiny třemi auty obsazenými mladými nymfičkami. Mastroianni je skvělý. Moc pěkné ()
Město žen je přesně tím druhem filmů, které se nedají zhodnotit jednou větou a kde je možné akceptovat podle nátury diváka a jeho momentálního rozpoložení prakticky jakékoliv hodnocení. Groteskní hříčka o flirtu jednoho stárnoucího seladona s neznámou ženou z vlaku se změní v typicky felliniovské putování hlavního hrdiny konfrontovaného se sebevědomými, muži pohrdajícími ženami. Barvitá podívaná, která obsahuje řadu dekadentních prvků a extravagantních scén, kde divák až do samotného závěru netuší, kde končí realita a začíná halucinace nebo sen, je vlastně režisérovým sarkastickým účtováním s moderním feministickým hnutím. Za sebe můžu říct, že například od manýristického Satyriconu jsem se velmi slušně bavil a tenhle kousek řadím k Felliniho nejlepším filmům, byť ve druhé půli se snímek zbytečně natahuje a některé obrazy jsou zatížené autorovou sebestředností. Celkový dojem: 85 %. Bez ohledu na o, že řada diváků může filmu vytýkat nedějovost a přílišnou abstrakci či nadsázku, jde v každém případě o velkou filmařinu, která ovlivnila moderní kinematografii. ()
Nepochopení, nuda, chvílemi dokonce utrpení. Úplný začátek ještě vypadal docela nadějně, avšak od příchodu hlavního hrdiny do domu plného feministek to šlo pomalu ale jistě do kytek. Našlo by se tu sice pár zajímavých scén a nápadů, ale jestli si z tohohle prapodivného filmu budu vůbec něco pamatovat, tak to bude naprosto otřesná zvuková stránka. Moje první setkání s panem Fellinim a nejsem si jistý, jestli také ne poslední. Původně jsem chtěl dát 2*, ale když si uvědomím, jaké filmy jsem tak hodnotil, musím jít ještě o trochu níž. "Domov bez ženy je jako moře bez sirén." ()
Farbistá mozaika prebiehajúca nečakane z jedného obrazu do druhého, z jednej scenérie do druhej. Raz pripomína divadelný kabaret, inokedy rozjímanie nad doterajším životom, nespútanú párty, halucinačnú jazdu autom s nadrogovanými dievčatami. Nechýba snaha o znásilnenie staršou ženou, lesbická polícia, panoptikum vzdychajúcich obrazov vo vile Sanktusa Iebácusa, snaha nájsť ideálnu ženu. Množstvo prekvapení v tomto snovom sexperimente – predstave muža o ženách a o svojich často podivuhodných túžbach. Neprekonateľný Marcello Mastroiani v hlavnej úlohe sa do tohoto sveta dostane počas cesty vlakom. Upúta ho zadok jeho spolucestujúcej, s ktorou si temer zasúloží v hrkotajúcom WC. Vlak však zastavuje, panička vystupuje a muž vedený pudmi za ňou sa dostane na zraz žien znechutených nadvládou penisu v dejinách ľudstva. Nasleduje filmovo opulentná koláž s neodhadnuteľne snovým dejom. ()
No....tak další rozporuplnost. Do scény se zdrogovanými holčičkami to byl geniální snímek, z kterého šlo vytřískat cokoliv. Zajímavá a dokonce poměrně originální zápletka (!), která se mohla rozvinout do jakékoliv podoby (bohužel i včetně té, do které byla nakonec rozvinuta). Říkal jsem si asi tak do poloviny: "Fellini se snad na stará kolena naučil točit i zábavné filmy." Do oslavy děvkaře byl snímek výjimečný na režisérovy poměry také překvapivě jasným dějem. Příběh byl soustředěn na jedinou postavu. Ovšem s již zmiňovanými holčičkami se z toho znovu stává samoúčelná šílenost ála Satyrikon, kterou jsem ale překousával poměrně v klidu až do samotného závěru s výjimkou asi posledních 10-20 minut, kdy jsem se poprvé(!) podíval na hodinky. Moje akceptování téhle zběsilosti bylo způsobeno několika důvody. Za prvé jsem měl při sledování poměrně dobrou náladu, za druhé jsem byl díkybohu v místnosti sám a za ten třetí a největší důvod považuji především radu, kterou jsem si dal sám sobě: "Hlavně se nesnaž tomu filmu přijít na kloub. Kromě zřetelného tématu feminismu a jeho povedenému zesměšňování ty ulítlosti opravdu nemají žádný význam. Představ si, že jsi prostě na Matějské pouti a chodíš z atrakce do atrakce, vybíráš si pochopitelně jen ty nejintenzivnější a hlavně vůbec nepřemýšlíš nad tím, že ta kabinka na centrifuze je zavěšená na vyklajícím se šroubku a ta atrakce samotná ti nedává nic jiného, než velice nepříjemný pocit." ()
I když by životem jednoho záletníka prošlo mnoho žen, není dobré potkat se s nimi v jednom dni a už vůbec ne najednou! Přesto je pár věcí, na kterých se feministky i zkušený sukničkář celkem v pohodě shodnou, třeba v názoru na manželství ... Fellini je jako vždy mnohomluvný jak slovem, tak i obrazem, zde je výsledek méně chaotický než u 8 1/2 nebo v La Dolce vita. Moc pěkná koncovka! A konečně vím, na co je dobrá ve skleníku matrace, to nám na střední zatajili ... ()
Místy se mi vybavoval Pasolini, ale většinou z tohoto filmečku byl cítit ten charakteristický Felliniovský duch. Je to takový větší ohňostroj imaginace, pohled do nitra stárnoucího muže a sarkastický výlet světem radikálního feminismu (ale nejen jím)....:-) Fellini zajímavým způsobem navázal na filmy jako 8 1/2 nebo Casanova. Rozhodně stojí za podívání!! Ani minutu jsem se nenudil, naopak jsem se velice dobře bavil...3 a 1/2 * ()
Zvláštní je, že film Město žen by se dal bez problému nazvat „typickým Fellinim“. Hlavní hrdina prochází jakousi katarzí ve vnímání opačného pohlaví a to po tom co, donucen svým libidem, vystoupí z vlaku následujíce jako pes, jakousi záhadnou ženu, která ho přivede do krajin, kde se vyskytují téměř výhradně feministiticky naladěné ženy. Ze života se mu tak stává spíše peklo než očistec. To záleží na individuálním výkladu závěru. Nastává klalsický Felliniho řetězec absurdních až surrealistických scén daleko za pomezím snu a reality. Město žen je ale bohužel příliš ztřeštěným dílem, místy dokonce až odpodivým a tak shlédnout jej až do konce vyžaduje určitou dávku vůle. Některé scény sice pobaví, ale jako celek je film spíše slátanina. Hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy nepatrná, ale ne v tomto filmu, ten rozhodně geniální není. ()
Fellini-Mastroianni opět spolu a opět stvořili geniální dílo! Marcello v roli živočišného poživačníka, který utíká z jedné ženské náruče do druhé a při tom ještě pěje ódy na jejich pozadí. Díky jeho neustálé přítomnosti je těžké udtrhnout oči od obrazu, za což ale mohou částečně i některé dámy, kterých je zde více pohledných než tradičně "felliniovsky" ošklivých. Nu což, Mistr Federico se stal na chvíli(?) antifeministou a je skvělé, že se se svým postojem mohl podělit... ()
Velkolepá fantasmagorie, která je v některých momentech naprosto úchvatná - celá řada scén, dialogů, dekorací (dort s 10 tisíci svíček, balón ve tvaru ideální ženy) či lokací je neuvěřitelně nápaditých a zábavných, a snímek po filmařské stránce doslova hýří spontánní záplavou invence a výsostné kreativity, vydatně podpořené snadno rozpoznatelnými odkazy na dřívější Felliniho snímky. Přitom to rozhodně není film pro každého (což ostatně asi platí pro většinu z Felliniho filmografie), na to je až příliš symbolický, nedějový, respektive vyloženě lyrizující a rezignující na tradiční filmové vyprávění příběhu v obrazech. Po této stránce je tak tento snímek mnohem spíše jakousi filmovou mozaikou vzájemně pospojovaných volných motivů, které na prostoru velkorysé stopáže 140 minut rozehrávají pestrou paletu Felliniho fantazie a reflexe jeho současnosti - není bez zajímavosti zde vzpomenout slavnou polskou komedii Sexmise, která byla natočena o 4 roky později a která se srovnání s MĚSTEM ŽEN vyloženě nabízí; téma feminismu podle všeho bylo v té době poměrně hodně aktuální. Jediné, co mě na filmu zamrzelo, je jeho beznadějně klišoidní závěrečné rozuzlení, které je jak vystřižené z amatérské povídky začínajícího literáta - po této stránce mě film vyloženě zklamal, jinak je to úchvatná a zábavná podívaná a velký divácký zážitek. ()
Opět nejsem zklamána ... už jsem si prostě zvykla na příšernou italštinu a ještě horší postsynchrony. Co mě však už po několikáté nalepilo na dvě hodiny k televizní obrazovce (a nebylo schopno od ní dostat) byl neotřelý, asociativní, lehce bulvární styl vyprávění a audiovizuální složka. Hlavně ta ruchově-hudební - která mě opět nakopla - napadají mě jen tato slova: industriálně-orgastický beatbox říznutý orchestrálním technem. V roce 1980 - unikát, to jednoznačně. A děj, poselství ... komplikované, jako vždy. Vztahy mezi mužem a ženou, ženou a mužem, o nepochopení-pochopení, o sexu, o drogách o všem a ničem - film plný rozporů... Ale nic jiného jsem vlastně ani nečekala. Tedy to, že bych to pochopila. Marcello hraje o život ... kamenují ho brutální feministky, honí ho nadržené nymfomanky, učastní se road-movie se zhulenými lesbičkami, oslavuje 10000 milenku čurajícího erotomana, v mezičase slintá po mladých a krásných děvách, aby nakonec hledal dokonalou ženu. No nezní to jako skvělá komedie :-))) ()
K městu žen mám sice plno výhrad, ale nemůžu říct že to bylo špatné. Ve filmech od Felliniho mám ještě docela mezeru, sice mě to nějak neštve ale jeho filmy shledávám za zajímavé. Nicméně co mě na tomhle filmu nejvíce štvalo byla délka. Zkrátit to o 40 minut šel bych možná výš. Ale když koukám na takhle dlouhý film tak mě začne nudit. Tenhle film je postavený na dialozích které jsou výborně postaveny, ale jak jsem řekl je to moc dlouhé. Každopádně Mastroianni je frajer. ()
Rád bych dal víc, ale nejde to. Na snění ala Fellini tolik prostě nejsem. ()
U Města žen bývá často vytýkána Federicu Fellinimu redundance témat, které již použil (a pro některé i vyčerpal) ve svých dřívějších filmech. Přesto se právě v tomto filmu Fellini nejvíce (více režisérsky než autobiograficky) „obnažuje“ a reflektuje své dřívější filmy a mužské postavy. Marcello Mastroianni byl Fellinim mnohonásobně obsazovaný do hlavních rolí nositelů tradičního patriarchálního světa a spíše než jeho filmovým protějškem byl vždy objektem, skrz který mohl režisér filtrovat do světa filmu svět svých názorů. Mastroianni tak nikdy nebyl filmovým ztělesněním samotného Felliniho, ale jen místem pro pojem „typický falokratický muž“, do nějž se povětšinou vešly všechny hercovy role od 50. do 70. let., vyjma filmů, kde naopak byl tento jeho sociální status znemožněn impotencí (Krásný Antonio, 1960) či homosexualitou (Zvláštní den, 1977), který definitivně narušil Mastroianniho linii typických maskulinních mužů – svůdců. Město žen však nepatří mezi Mastroianniho reflexivní filmy, ale Felliniho nebo spíše ještě přesněji, Město žen je reflexivním filmem postavy, kterou společně vytvořili Fellini a Mastroianni – a to postavy patriarchálního muže, pro něhož ženy vždy byly jen vzrušující, nedosažitelné ale obsahově prázdné obrazy. Ve Městě žen se Mastroianni neocitá v dekadentním víru společnosti, ale jako věčný prostopášník se ke konci středního věku vydává na více osobní odyseu, která nabízí imaginární cíl – dokonalou ženu. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o film o zmoudření muže, kdy chtěl autor kritizovat a odhalit svou druhou tvář, to vše je jen zdáním. Samotný Snaporaz pokračuje v Mastroianniho linii (sebe)parodických, ale patriarchálních mužských postav, navíc zapřísáhle dogmatických názorů („Prasák zůstane prasákem, proč bych se měnil?“), nejen ohledně žen. Ani jeho putování není odyseou v pravém slova smyslu. Nedá se říct, že by se během ní nějak viditelně měnil nebo zmoudřel. Není přece už z nejmladších a některá přesvědčení jsou mu železnými košilemi. Přesto se naivně (z této slepé naivity pramení většina komických situací filmu) nechá zlákat snem (a to nejen obrazně, ale i doslova ve filmové fabuli) o „dokonalé ženě“. Jeho prvotní setkání s ženami - feministkami je proto vedeno v duchu nechápajícího mužského pokrytectví a i samy feministky jsou jako postavy dovedeny do extrému. Felliniho feministky představují ze řetězu utržené stádo žen, ječících, spílajících mužům a provolávajících feministická hesla („Všechny ženy jsou krásné!“). Jak je Snaporaz parodií na sebe sama, nenasytného, ale již stárnoucího šovinisty, jsou ženy v Městu žen také parodovanou verzí ženství, které se bez maskulinního vůdce vzbouřilo, ba jím přímo pohrdá a vysmívá se mu. Fellini se však snažil zbavit feminismus jeho legitimity pro výsledný efekt celkového odlehčení „zlého“ mužského snu. Jeho feministky nejsou o nic méně lidmi než samotný Snaporaz – jsou jen nositelkami vzbouřených „ženských“ vlastností, vystupujících hromadně jako rozlícený dav. Přesto ač parodovány, setkávají se zde dvě protikladné roviny – typický felliniovský muž a netypicky felliniovské ženy, které sice nedrží v šachu felliniovský muž, ale sama neviditelná ruka Felliniho - režiséra. Pokud se tedy ve filmu Fellini odvolává ke spontánním seancím italských feministek v 70. letech, pak to činí způsobem zobrazení v konvexním zrcadle mužské imaginace, které o několik desetiletí později dekonstruoval ve svých filmech Peter Greenaway. Po sérií šoků se Snaporazovi stává útočištěm dům, jehož majitel je extrémním opakem „terorizujících“ feministek. Dr. Katzone je sexistickým ideálem patriarchálního řádu světa - po feministkách střílí, zrovna si bere svoji 10 000. ženu a archivuje si audio nahrávky orgasmů svých žen. Ani tento dům však není pro Snaporaze rájem, netouží totiž po ženách – fetiši, nižší formě života, v případě poslední ženy - zvířete Dr. Katzona vybavenou jen schopnostmi „vaginálního magnetismu“ (což ještě umocňuje její podřadnou pozici vůči jejímu muži). Snaporaz touží po romantickém ideálu ženy, nereálném, naivně pubertálním snu, když se proto i jeho frigidní partnerka promění v ložnici na poživačnou, po rozkoši lačnící ženu, zjišťuje Snaporaz, že i do tohoto „světa“ nepatří. Halucinogenní klimax filmu a revuální rekapitulace žen v Snaporazově životě není ničím jiným než přepočítáním zboží v kupeckém krámě, které musí být po zásluze potrestáno. Závěrečný anarchistický ženský soud nad Snaporazem je ale opět změkčován sebevědomou narací, kdy si Snaporaz uvědomuje „snovost“ děje, jak i sám několikrát prohlásí. Pokud bychom mohli Město žen označit za sebereflexivní „snový“ film, pak však vyvstávají mnohé otázky – Jestli jsou po probuzení ženy ve vlaku opravdovými, reálnými ženami, jaké pak jsou? Jsou stejné jako jejich snové protějšky nebo byly ony snové ženy jen výplody mužského kastračního snu? A hlavní a nejsžíravější otázka – Jaká je tedy povaha samotného Snaporaze? Na tyto otázky film neodpovídá a ponechává si právě touto diváckou nevědomostí zadní vrátka pro všechna svá spektakulární, komická a kvazi-feministická tvrzení. Film Město žen se na svém konci ptá: „Co je s tebou? Už dvě hodiny si tu něco mumláš, sténáš. Co je ti?“ A opět se paradoxně ptá Fellini sám sebe, skrz své alter ego a ústa ženy, jejíž pravé vlastnosti ve filmu nikdy nepoznáme. Z feministického pohledu 3*, z pohledu milovnice Felliniho 4*. () (méně) (více)