Intervista
Interview
Režie:
Federico FelliniScénář:
Federico FelliniKamera:
Tonino Delli ColliHrají:
Sergio Rubini, Antonella Ponziani, Lara Wendel, Anita Ekberg, Marcello Mastroianni, Federico Fellini, Christian Borromeo, Antonio Cantafora (více)Obsahy(1)
Virtuózna poetická variácia na tému filmových ateliérov Cinecittá je vyznaním lásky veľkého režiséra k svojej profesii a ľuďom okolo nej, plným pochopenia, lásky a súcitu. Fellinimu sa tu podarilo zachytiť zvláštnu a trocha záludnú všeobecnú podstatu filmu v"bec - jeho schopnosť zastaviť čas; zachytiť okamih a hoci po mnohých rokoch ho znova vzkriesiť a konfrontovať tak minulosť s prítomnosťou (Mastroianni tu mávnutím paličkou "vykúzli" epizódu z filmu SLADKÝ ŽIVOT - scénu vo fontáne s Anitou Ekbergovou). Evokuje spomienky na prvý príchod do Cinecittá, s neodolateľnou iróniou necháva nazrieť do dobovej filmovej kuchyne; potom sledujeme sp"sob jeho súčasnej práce. Nezabudnuteľná je scéna, v ktorej na komparzistov, schovaných cez noc pred dažďom pod igelitovou plachtou, zaútočia na úsvite Indiáni na koňoch s hrozivými televíznymi anténami-symbolom súčasného Ríma. Z filmu vanie clivota po dobách mladosti, ako aj po časoch, keď sa divák rád nechal unášať tieňmi filmového plátna do ríše snov. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $138,608 ║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Není to poprvé, co Fellini nevěděl co točit, tak prostě točil. V první polovině jsem si říkal, že se mu to sakra povedlo. Upadání hlouběji a hlouběji do filmového světa mě hodně zaujalo. Druhá půlka se ale zcela rozpadá do chrchle spíš nezajímavých epizod. Bohužel. Scéna, kdy se Mastroianni a Ekberg koukají na La Dolce Vita, ale v paměti určitě zůstane. ()
Nechci činit ukvapené závěry, ale tenhle Fellini mě asi zatím bavil nejvíc ze všech. Ale v tomhle případě je to tak, že k tomu pocitu musí člověk vidět všechny předchozí filmy, jinak by to nefungovalo. ()
Pro Felliniho typická kolážovitá mozaika děje a pohledů pod povrch římských ateliérů i filmového umění a řemesla vůbec je standardně invenční a opět felliniovsky opojná. Stejně tak jako v doprovodném dokumentu je Fellini až překvapivě otevřený, aniž by ztratil cokoliv ze své tajemnosti. Film je pro něj základní vyjadřovací schopností právě pro svou schopnost komunikovat obrazem. Provází ho od prvních kroků dospělého života a v tomto filmu navíc jakoby Fellini svým poznávacím poselstvím současně dále dotvářel svou filmovou poetiku i v závěrečném období své umělecké dráhy. Strukturou tohoto svého poselství tento geniální velekněz světového hraného filmu připomíná silně ROMU. Řím je také město, které je - jak Fellini sám zdůrazňuje - teatrem mundi všeho podstatného z jeho života. To, co je Felliniho silou - neobvyklé vyzařování - je současně i Felliniho konstatovatelnou slabinou: osloví a oblaží jen toho, kdo je naladěn na shodnou vlnovou délku lásky, krásy a hrdé pokory. Zdá se, že těch oslovených je stále víc než dost. ()
90 % - V kombinaci s knihou rozhovorů s Fellinim si tuto sondu do jeho světa filmu a filmařiny s autobiografickými prvky užijete mnohem víc. Nostalgické, úsměvné, klukovské, klaunské... prostě typické. ()
Čo môže byť magickejšie než "konkrétna iracionalita" filmových štúdií, kde v reálnom priestore vznikajú ireálne prostredia, ktoré drvivá väčšina zainteresovaných vníma ako miesto každodenného stresu a rutiny a zvyšok vyvolených ako božie kráľovstvo na zemi? Ak asistentka réžie pripomenie absenciu istého herca hysterickým vyvolávaním "Chýba fašista! Chýba fašista!", je o mágiu postarané. Ak sa japonskí kinofili pri príprave absurdne pôsobiacej reklamy pýtajú, čo za film sa tu nakrúca, je to nielen zábavné a magické, ale i znepokojujúce a deviantne veľkolepé, pretože pomyselná fúzia filmu a reklamy otvára vo svete fantázie, slobody a umenia Pandorinu skrinku propagandy. Ak sa Anite Ekberg a Marcellovi Mastroiannimu premietnu po 27 rokoch scény zo "Sladkého života" a kamera sníma ich skutočné emócie, razantný vpád dokumentu do hraného filmu vnáša do celej tejto mágie punc skutočného života a tým i opodstatňuje zmysluplnosť existencie kinematografie ako takej. Jeden z najlepších filmov o filme. ()
Čo sa teda konkrétne týkalo zrovna tohto titulného Intervistu, tak na ňom som jednak spoznal „biografický pôdorys”, bez ktorého by sa to mimochodom zrejme vôbec nezaobišlo, a rovnako tiež i akýsi „nostalgický nádych”, ktorý mal až kultový status. • Čochvíľa budú legendárne filmové ateliéry Cinecittà, praskať vo švíkoch, keďže sem znovu prichádza FEDERICO Fellini, nakrúcať nový film, a tak tým pádom sa vytvára naprosto (ne)štandardný postup v podobe »filmu vo filme« , ktorý je totiž súčasne ozvláštnený i o účasť japonskej televízie, ktorá o tom nakrúca reportáž. V podstate režisér stelesňoval sám seba, ako aj ostatní členovia štábu, či herecké obsadenie bolo na tom úplne podobne. • Autor sa vrátil v čase, keď začínal ako žurnalista, pohybujúci sa v Cinecitte, čomu sa následne venovala i retrospektíva, ako priam vystrihnutá zo súčasnosti. Skrátka, mal som taký zvláštny pocit, že sa vskutku nejednalo iba čisto o film vo filme, ale o «Film vo filme vo Filme» , to jest „FILM na tretiu”, ak to mám napokon správne definovať, kedy tomu chýbal už len Marcello, ktorý možno konečne dorazí...? • Titul mal mimoriadne frenetický rytmus, neustále v pohybe, množstvo ľudí, vrátane mnohých dialógov, že si divák proste nemal čas ani kedy poriadne oddýchnuť, pričom medzitým pridaná vsuvka v podobe Sladkého života, nabrala takú neuveriteľnú gradáciu, že to si mohol dovoliť urobiť jedine iba FELLINI, čo divák ihneď pochopí, akonáhle to na vlastné oči uvidí. • Pre fanúšikov kinematografie sa jedná o akúsi povinnú jazdu, ktorú som si určite veľmi užil. PS: „Na staré kolená ma zvlášť prekvapil, keďže som už akosi ani extra neočakával, že by ma potom ešte prekvapiť čímsi mohol.” ()
Priznám sa, Felliniho filmy nie sú moja šálka kávy...Interview je vcelku zaujímavým "kvázi-dokumentárnym" panoptikom z pozadia príprav filmov...Scéna keď Mastroianni a Anita Ekberg spomínajú na spoločné nakrúcanie La Dolce Vita je skutočne nádherná! ()
Federico Fellini vzpomíná..... Scénář : Federico Fellini a Gianfranco Angelucci. Kamera : Tonino Delli Colli. Hudba : Nicola Piovani .......Ve skutečnosti je film autobiografií režiséra. ()
Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku. ()
ocenenia : MFF Cannes 1987 - nesúťažný výber ◘◘◘◘ MFF Moskva 1987 - 1. cena ()
Felliniho Americká noc, která sice své kouzlo má, úsměv na tváři vytvoří a celkově po ní má člověk příjemný pocit, ale jinak si nemůžu pomoct, moc mě to nedostalo. Respektive mě to docela nudilo a chyběla tomu nějaká podmanivost. Přitom mnoho prvků je zde povedených, ale prostě tomu chybělo všechno to, čím je Americká noc tak okouzlující. Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl, ale špatný rozhodně není, jen o něco slabší. 3* ()
Přepsáno v září 2019. Interview je nejvřelejším filmovým dílem a nejintimnější zpovědí Federica Felliniho. Básník niterných pocitů a karnevalové vášně života se vyznává ze své lásky k filmařskému řemeslu i umělecké tvořivosti, skládá poklonu a upřímné poděkování svým dlouholetým spolupracovníkům. Fellini si pohrává se stavbou i výrazem formy, lyricky barevným zasněním, vzletně sarkastickým popichováním, autoreflexí a náladou vnitřních světů. Zkušenost je okouzlena představou, přítomnost nemá pevné vymezení, čas bezstarostně usnul uprostřed nedokončené věty a přenáší do stavu reality jemnou vůni meditativních vzpomínek na vzdalující se snění. Římská filmová studia Cinecittà jsou mateřským přístavem oživlých italských snu a nejhřejivější domovskou náručí samotného Federica. Interview je básní a touhou po životě. láska se vrství do komínků a živelně tančí za zvuků rytmické hudby vytrvalých kapek deště. Vyznání si uvědomuje rozsah romantických ideálů, jízlivě píchá do zvětšujícího se vosího hnízda televizní kultury a plane láskou k životu. Mollová melodie zachytává drobky nesmrtelné krásy vesmíru a za rukojmí si vybírá Kafkovu Ameriku. Hlavním centrem zájmu je samozřejmě Federico Fellini (ve vzpomínce mládí a první návštěvy Cinecittà sympatický Sergio Rubini), jeho niterné pocity, lyrická poezie a tvůrčí hravost. Zvláštní postavení v osobní zpovědi zaujímá Felliniho alter ego Marcello Mastroianni, mýtus Sladkého života Anita Ekberg a věčně svítící město Řím. Důležitou postavou je Maurizio Mein, věrný Felliniho režijní asistent v pracovní rutině a stereotypu nezbytných úkonů. Z dalších rolí: kouzlo platonické lásky mládí ze staré modré tramvaje (Antonella Ponziani), slavná herecká hvězda v nutném stavu rozmaru Katja neboli Greta Gonda (Paola Liguori s hlasem Noemi Gifuni), herečka v roli romantické nevěsty (Lara Wendel), herec v roli zamilovaného ženicha (Antonio Cantafora), patronka archivu římských filmových studií a vestálka (Nadia Ottaviani), Kafkova Brunelda (Maria Teresa Battaglia), vedoucí architekt studiové stavby (Ettore Geri), začínající ctižádostivá herečka (Eva Grimaldi), sekretářka tvůrčího týmu (Francesca Reggiani), vztekající se slavný režisér času minulosti (Armando Marra), japonský reportér (Mario Miyakawa), kameraman filmu (Tonino Delli Colli), klíčový vedoucí výroby (Gino Millozza), či vedoucí výroby a fašistický pohlavár (Pietro Notarianni). Interview je milostnou písní Federica Felliniho, vyznává lásku lidem, městu, filmovému domovu i procesu tvůrčí práce. Báseň je prozářená svitem slunečních paprsků, rozechvělým mihotavým mámením představ a skutečností i vitální radostí ze života. Příjemně hřejivé, hravé, niterné, básnivé a jemně škádlivé. Práce je posláním a podstatou samotného bytí, co více si od života přát? ()
Nemyslím si, že by tento Felliniho film byl nějak výrazně špatný, nicméně tento film podkopává pomyslná noha hned dvakrát. ___ Za prvé - Americká noc. Pokud jste o čtrnáct let starší francouzský snímek viděli, tak vám určitě neušlo, že Interview využívá prakticky stejné dějové linie - tj. "making of" fiktivního filmu (mimochodem zdejší výběr mě mile potěšil, jelikož zpracování Kafkovy Ameriky z rukou FF by byl potencionální majstrštyk), kde ale všechny režisérské postupy jsou plně založeny na skutečnosti. Problémem je, že zatímco Truffaut plnohodnotně propracoval charaktery jednotlivých členů štábu (např. maskérů, kameramanů, klapky, příbuzných od herců apod.) natolik, že jsem si při sledování LNA uvědomoval důležitost těchto funkcí, zde nás nic takového nečeká, vlastně jen v případě pomocného režiséra se dá vzbudit zájem diváka. ___ Film ale není dokonalou autoreflexí sám o sobě, jelikož například úvodní expozice je dle mého názoru trochu rozmáchlá, než se dostaneme do Cinecitty, uběhne cca půl hodiny. Nemluvě o tom, že vše podstatné k vztahu k filmu mě Fellini vlastně již řekl u 8 1/2. ___ Jinak mě ale skoro dvě hodiny strávené s Federicovým štábem přišly fajn, za nejlepší osobně považuji sekvence s castingem, nemluvě o příjemném cameu Marcela Mastroianniho a Anity Ekberg. Právě i díky tomuto potěšení mohu dát čtyři hvězdičky bez jakýchkoli ústupků, byť nezastírám s ohledem na slabost k tématu, kterým se snímek zabývá, mírné zklamání. ()
Fellini se logicky posouvá od vytváření iluze reality (což nikdy neskrýval - viz třeba igelitové moře v A loď pluje) k vytvoření iluze o iluzi - iluze tvorby filmu. Používá k tomu japonský štáb, kterému se dostane všechna ta falešná mytologie filmové tvorby. Namátkou: umění je růže na kupě hnoje, a tak režisér kleje, hvězda je vulgárně smyslná, MM a AE nostalgicky sledují své nesmrtelné mládí; Fellini ukazuje zkaženost doby, ve které se točí jen reklamy pro TV... Je to přes svou lehkost precizně propracovaný film, jen mně tu chybí zcizování, pohled zpoza iluze - Japonci i divák dostanou přesně, co chtějí, tj. lehoulinkou nostalgii a rozvernost. Jen v jedné chvíli se Fellini dotkne něčeho skutečného - když během jízdy tramvají všichni ti usměvaví Italové hailují a vzývají Duceho jako o život. ()
Pan režisér nám v typické tříšti volně (ale formálně dokonale) pospojovaných emotivních obrazů dává ochutnat atmosféru vzniku filmu, přesněji řečeno (podobně jako Truffaut v Americké noci) jen té nejatraktivnější fáze – natáčení. Do takto připraveného těsta zamačkává rozinky svých pocitů vůči milovaným ateliérům, oblíbeným hercům, filmu jako médiu. Pro diváka, kterému Felliniho pozdní bezpříběhový asociačně-subjektivní styl vyhovuje, je to milé nostalgické pokoukání, možná až moc bezkonfliktní... Kolem a kolem za mě trochu slabší ****. ()
Milovníky mistra film neskutečně potěší. Kdo byl dřív? Romulus, Remus, Řím nebo Fellini. Fellini tam neříká na plnou hubu "Mám rád Řím, jsem jeho součástí i tvůrcem", divák to cítí i bez dojemných tlachů. Navštívíme Anitu Egberg-holka je to tedy odrostlejší, tlustší ale sympaťačka, poklábosíme s Marcellem. Vše příjemně ubíhá a nečekejte smrt známé celebrity, šokující zvrat nebo sex. Jak se točí film o filmu, toto bych nazval film o dokumentu. A přece ke zvratu dojde. Na závěr. Indiáni přepadnou štáb. Film nejlépe charakterizuje jedna ze závěrečných vět: "Dotočeno? Jó dotočeno! A jak to vypadá? Co já vím, dotočeno!" ()
Tohle byl pro mě jeden z těch lepších Felliniho kousků. Nezapomenutelná je především scéna Mastroianniho a Ekberg, jak koukají na "Sladký život". To je vrchol emocí. Zbytek filmu už trochu pokulhává, i přesto to ale stačí na lepší tři hvězdy. ()
F ako Fellini, F ako Film. ()
V době, kdy už velký Federico Fellini nemusel nikomu nic dokazovat a mohl si točit, co se mu zamanulo, dále pronikal do vod post-post-moderny. Intervista je filmem o něm, o jeho práci, o jeho milovaných ateliérech Cinecittà a práci v nich. Film ve filmu ve filmu o Fellinim, o Marcelu Mastroiannim i Anitě Ekberg... v hlavních rolích, jež všechny neúprosně uhání štáb japonských reportérů. Intervista je film-koláž, z něhož je cítit hrozná Felliniho radost z točení. A ta sekvence u Anity doma... krásné a vkusné. ()