Recenze (5)
Po předchozích Pokoj a zvláště Pět měsíců a tři dny, jenž byl dosavadním vrcholem autorovy tvorby, nastává s Josefem Chvílama zřetelný pokles, vysvětlitelný možná tím, že tento film je výrazným odklonem od dosavadní tvorby, autor zkouší něco zcela jiného. V dosavadních jeho filmech, citlivých to minimalistických studiích mezně lidských, mluvilo se pokud možno co nejméně nebo vůbec ne, tento kousek je pak absurdistickou hříčkou běžící cele na dialozích. Pohříchu však právě dialogy a konkrétní výstavba děje jsou jeho největší slabinou. Celkové vyznění je velmi dobré a je zde několik silných míst, ale taky to není zas až taková originálnost, aby se dala omluvit chabější výstavba. Problém možná tkví v tom, že těch 10 minut je příliš málo na to, co se do nich chce vecpat cestou dialogů, které pak (zvl. v první půli) vyznívají dosti nevěrohodně, absurdita neabsurdita. Kritika výstavby děje ovšem platí převážně pro první zhlédnutí, kdy jsem se tu pro dnešní makléřskou realitu modifikovanou kvazikafkárnu snažil brát co nejvážněji. Napodruhé (s delším odstupem) jsem se překvapivě mnohem víc bavil (zvl. od nástupu druhého advokáta), pročež jsem také dokázal vážně ocenit závěr, o němž jsem si napoprvé ani nevšiml, že nějaký byl. Trvá však moje výtka k úvodu: Ten je celý sestaven z pěkných obrazů, které ale vůbec nejdou k sobě a také vtrhnutím prvního advokáta jakoby začínal úplně jiný film. Mluvím-li však o „obrazech“, přecházím k chválení: Jednoznačně nejsilnější složkou tohoto filmu je prostor a jeho nálada. Dále náležitosti s ním související: choreografie (či prostě rozmístění a pohyb postav) a kvalita kamery. Rovněž střihač odvedl dobrou práci. Zdá se mi, že tyto dvě základní filmové řemeslnosti mají značný podíl na výsledném celkově dobrém dojmu z postav, jakkoliv už samotný projev všech zůčastněných je velmi sympatický a patřičný a nad jejich herectvím tudíž rádi přimhouříme oko (zvl. nad slabším představitelem titulní role, jehož přesvědčivost je přímo úměrná míře zatlačenosti a defenzivnosti postavy, kdežto se suverénnějšími projevy klesá; naopak epesní představitel prvního advokáta by rolemi v seriálech jistě uživil rodinu). Suma: Z původně zamýšlených tří zvedám na čtyři. „Nebudem si kazit takový hezký den, ne?“ ()
Chvílama to vypadalo na supr kraťas.:-) Inspirace absurdním dramatem? 10 min. je asi na pořádný mindfuck málo. ()
Nevydařený pokus o absurditu, který zabíjí toporné dialogy a toporné herectví, především v podání hlavní postavy působí tahle kombinace hrozně, nesmyslně agresivní a vulgární mluva jednoho z právníků nebyla vtipná snad ani v jednom z momentů a místo kýženého (alespoň doufám) nádechu absurdity se dostavilo jen pár vtípků v něčem, co je v konečném důsledku nedobře zahráno, občas se to blbě poslouchá, technicky to taky žádný zázrak není (což ale u studentského kraťasu moc nevadí) a nespasí to ani jediná funkční postava - zmařená šance s dobrým námětem. ()
(komentář zároveň i k filmu Pozvánky, ze stejného roku) Velmi podobné téma, velmi podobný interiér, skoro totožné herecké obsazení (pánové za dveřmi prominou, ale je za herce považovat nebudu; dovolím si také reklamovat chybějícího V.H. v údajích o hereckém obsazení na čsfd, a to prosím u obou kousků). Zde ale spíše jednoduchá hříčka pro pobavení, jejíž směřování je až příliš brzy příliš jasné a nic moc jiného už nám cestou ke konci nabídnuto není. U Pozvánek je směřování aspoň chvilku podstatně mrazivější a nejistější - navíc tak trochu Kafka a tak trochu divadlo (a taky mile archaický zvuk psacího stroje) - i proto mají u mne o hvězdičku víc. ()
Bobánci a akvarista z Třebíče, no to mě podrž, je sice trochu familierní, má holou hlavu a prodal mi olezlého šneka, ale jinak si na něj nemůžu stěžovat. ()
Galerie (3)
Reklama