Roma

Kupodivu jsem byla unešena i z tohoto podivně dokumentárního filmu o Římu, vlastně se mi zatím zdá nejpřístupnějším dílkem od Felliniho. Je to také dáno občasnými vskutku humornými situacemi (ono totiž vidět přehlídku církevních šatů - to se jen tak nepoštěstí, nebo Felliniho kterak deklamuje, že ti studenti kritizují film, který právě natáčí...). Roma chvílemi však i kritizuje a nostalgizuje - mizející fresky vykutané krtkem v nově stavěném metru, toho jsou jasným příkladem. Jen mě takříkajíc zaskočila šišlavá angličtina ... (nepochopení z mé strany - nebo to byl zase jen vtip???). Film je poctou i kritikou Říma zároveň, je také poctou a kritikou italskému temperamentu, je to vizuálně a audiálně (ruchy velkoměsta hrají velkou roli) úchvatný film, sice bez děje, ale s poselstvím. (23.05.2006)

Žiadna kniha či divadlo nedokáže adekvátny prevod tohto filmu do svojho jazyka. Pretože Fellini sa vyjadruje k Rímu výsostne filmovo. Slobodomyseľnou kolážou obrazov, výjavov, spomienok, situácií z večne živého mesta. Ktoré, ako vidno zo záverečnej scény, neutícha ani v hlbokej noci. V noci, kedy je všetko stíšené a slávne pamiatky ticho kontemplujú. Vtom sa nocou preženie hučiaca partia motorkárov, pre ktorú staré budovy a fontány predstavujú len zaujímavé prekážky na ich divokej jazde Rímom. Mestom, ktoré je večné a preto si v ňom americký spisovateľ Vidal pripíja na zánik ľudstva. Mestom, kde staré existuje popri novom. Takže extra stratu nepredstavuje ani zánik fresiek v podzemí, objavených pri hĺbení metra. Bezchybná je módna prehliadka cirkevných úborov. Spomienky na Mussoliniho éru tiež, ako aj plné nevestince, plné ohavných kreatúr z oboch strán túžby. Hipíci pasívne polihujú, odovzdávajú sa Slnku v meditujúcich pózach. Polícii vadí i pasívny vzdor upadajúcej hippie kultúry. Ich zhluky rozháňa s pomocou armády. Apaticky si užívajúci Rimania na námestí si popri násilí veselo debužírujú. Pozn. Kde sa na Felliniho hrabe Sorrentino? Od Ríma ho delí kvalitatívny kilometer. (19.03.2021)

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu. (06.11.2023)

Film, který jsem osobně shledal jako zcela úchvatný. Fascinuje mě na něm několik věcí, v první řadě ovšem naprostá tvůrčí volnost, kterou Fellini (který se ve filmu dokonce na malou chvíli objeví) disponoval. V tomto filmu téměř naprosto rezignuje na jakýkoli příběh, celý film je jen pospojováním volně spjatých obrazů a scén, které v první řadě vzdávají hold věčnému městu (ostatně celá řada dlouhých scén je zcela beze slov, protože prostě nejsou potřeba, kamera jen neúprosně zabírá vybrané lokace a zprostředkovává vzrušující vizuální zážitek). V tomto smyslu není od věci Felliniho ŘÍM porovnat s filmem Paola Sorrentina Velká nádhera, kdy první jmenovaný nepochybně posloužil svému novějšímu protějšku jako vydatný inspirační zdroj. Celá řada sekvencí z Felliniho snímku je nezapomenutelná: mezi nimi u mě vede prokopání se do podzemních prostor s římskými freskami, které zničí přístup čerstvého vzduchu, fascinující scény z návštěvy bordelu, kde se kurvy nabízejí doslova jako zboží na trhu, a "módní přehlídka" sakrálních oblečků pro papeže - něco tak neuvěřitelného člověk uvidí ve filmu snad jen pákrkrát za život. V tomto ohledu mi přišlo zajímavé, že tento film na člověka působí dojmem, že buď muselo stát strašné prachy to celé natočit, nebo to naopak muselo být strašně levné (bohužel se mi informace o rozpočtu snímku nepodařilo dohledat) - i v tom vidím tu neuvěřitelnou Felliniho svobodu, kdy si prostě mohl dělat co chtěl. Osobně mám sice od Felliniho více v oblibě jiné filmy, a ne vše mi zde sedlo (finální scéna s motorkami mě třeba vyloženě otrávila), ale ve výsledku jsem si pouze utvrdil svůj respekt k tomuto velkému filmaři. Po zhlédnutí tohoto filmu má člověk hned chuť vyrazit si aspoň na víkend do Říma - ale tak strašně moc! (22.06.2015)

Film, který příběhově volně sousedí s Amarcordem, ale opravdu volně "dvakrát podtrženo". Vypravěčsky sevřené příběhy z malého města nahrazuje chaotický svět velkoměsta. Mladý jinoch přijíždí do italské džungle plné života, světel a křiku a společně se změnou prostředí se mění i Felliniho režijní styl. Roma je dílo na pomezí dokumentu a hraného filmu, dovedně pracuje s rychlým střihem, vrstevním dialogů a tříští nejrůznějších scén. V kabinetu kuriozit velkoměsta se prolínají nejen příběhy mnoha lidí, ale i dvě časové roviny – minulost (s Peterem Gonzalem Falconem v roli jinocha, poznávajícího taje Říma) a "současnost", ve které se přímo temazituje natáčení filmu (hlavní roli hraje sám Fellini). Ve změti hlasů a událostí nezaniká Felliniho talent pro vypointovanou situaci (naprosto geniální přehlídka církevní módy, objev zachovalé římské vily v podzemí města). Roma je vskutku mistrovské dílo, které je v jedné rovině plastickým vyobrazením života v matce všech měst, v rovině druhé metaforou civilizace, která na jeho základech povstala. Nevšední film pro nevšední chvíle... :o) (25.01.2004)