Osmdesát dopisů

Krátký dlouhý film o jednom dni v Československu za pomalu už končícího komunismu. Od Kadrnky sem viděl prvně Křižáčka, kde se mi ukázalo, že v tomhle režisérovi něco asi bude. Taky že jo. Tohle překvapivě skoro nenudí. Zhruba polovina záběrů tady vypadá fakt dobře, něco je ale špatně provedené anebo nijaké. A u něčeho mi nedošlo, co tím autor chce naznačit (děda loupající vajíčko). Příběh je banální, ale zajímavě provedený a to, že se zde moc nemluví, je zde k dobru. Taky oproti Křižáčkovi ubylo zdlouhavých záběrů o ničem, pár jich tu sice je, ale i tak - je jich méně. Takový průměrný zajímavý art (v Česku nadprůměrný, vždyť tady sotva někdo zvládne natočit dobrý film!), který hodnotím třemi hvězdičkami. Btw, je to snad jediný český film o komunismu, kde se neposlouchá Svobodná Evropa... (29.04.2018)

Na jednu stranu perfektně ztvárněné čekací scény, které skvěle korespondovaly s realitou (bez ohledu na to, jestli realitu bereme jako tehdy nebo jako časově nezařazenou), na druhou stranu jsem občas přemýšlel, jestli se nedívám jen na pekelně dlouho slideshow většinou ne příliš zajímavých fotek... Každopádně za odvahu vyrukovat s něčím v tomto stylu... (17.11.2011)

Sláva, tak máme nadprůměrný festivalový snímek, který typický český patos nahrazuje kontemplativností a výpravný celek jemným pozorovatelským detailem. Máme snímek, kde slova představují nutný doprovod vizuálního sdělení. Máme snímek, v němž se k husákovské éře nepřistupuje se snahou stylizovat, ale vystihnout její plíživý automatismus a vyprázdněnost. Kadrnka dokázal možné nedostatky účelně přetavit ve výhody. Stísněná kamera, která je často držena při zemi a směřována na rozbité chodníky jednak řeší spartánskou výpravu, ale zároveň funkčně dotváří pocit bezmoci a nemožnosti rozletu. Některé scény jsou vynikající jemným sledem detailů, který navozuje tísnivý pocit petrifikovaného času (např. scéna ve vrátnici). Co mi u Kadrnky ale vysloveně chybí, je schopnost vytáhnout z neherců čisté emoce, jak to dokáže např. podobně smýšlející Semih Kaplanoglu. 80 dopisům schází jemná interakce postav a ona podprahová intenzita nevysloveného, což je dáno tím, že představitelé obou hlavních rolí jsou sice uvěřitelní, ale nejdou až na dřeň. Po opravdu lahůdkové expozici mi tak ve filmu citelně chyběl náboj, něco, co by mě přitáhlo nad rámec pozorného vypravěčství a citlivé kompozice. Přesto musím Kadrnkův odvážný pokus "odjinud" pochválit a jen tiše doufat, že nezůstane osamocený... (19.04.2011)

Jak moc tento film škemrá po zařazení do škatulek „art“ a „výpověď doby“. Z každé jeho beztvaré sekundy toto autorovo primární přání kane bohužel mnohem víc než jakákoli myšlenka. Tvůrce na plátno přenáší ryze subjektivní „existenciální“ krizi, kterou zištně (= za účelem natočení autorského filmu) vydává za hromadný fenomén. Viditelně studentské dílo se pyšní – „kafkovskou ozvěnou“? Ano, ve stylu, kterým zde „kafkovská ozvěna“ zaznívá, jde pan režisér s dobou: tvarování odpadního materiálu do forem velkolepých myšlenek skutečných designérů za účelem prodeje širokým masám je jedním z bezvýhradných atributů doby. Budiž tedy i ve filmu kdysi funkční a sytá forma artu zvučných jmen naplněna percepcí dosud nechápajícího studenta. Když něco chcete poslat dál, musíte tomu v první řadě rozumět. Zdaleka to nestačí, ale je to první krok. Dílo není beznadějné, talent je zřetelný. Ale od toho tu máme studentské festivaly a studentské platformy, aby si zde budoucí tvůrci tříbili um, mezi hotové filmy dílo autora nepatří a ještě asi dlouho patřit nebude. Je mi ovšem samozřejmě velmi líto těch, kteří se cítili dotčeni „drtivou atmosférou“ doby a mají za to, že ta beze zbytku určuje, zda budou nebo nebudou umět prožít svůj život, neboť takovým opravdu není pomoci. Chcete-li „drtivou atmosféru“, pusťte si The Mill 2013 a 2014, UK. PS ke Stegmanově komentáři: vážně byste si po takovém filmu myslel, že tu lidi v šedesátých letech nosili jen béžové a šedivé oblečení? Ten film není výpověď, berte to jako plejádu záměrně užitých výrazových prostředků. (22.08.2015)