Osmdesát dopisů

Tak jsem se tu dozvěděl, že to je kvalitní film o pocitech... Jde se po chodbě, matka čumí, syn čumí, stále se jde po chodbě, sedí se v čekárně, záběr na dveře, dědek loupe vajíčko, záběr na dveře, syn čumí, záběr na dveře. Dalších pět důležitých záběrů pro vývoj děje, včetně detailní prohlížení fotky. Tejbl. Vindou. Matka koupí lovečák. Syn čumí, matka čumí. NEVĚŘIL JSEM. Ale na druhou stranu to bylo tak blbé, až mě to bavilo. Těm záběrům o ho*ně se totiž nešlo nesmát, svým způsobem na ten film nezapomenu. Ale příště se tedy už asi nechci dívat na "artový" film o pocitech, děkuji... Ket! (22.08.2014)

příjemný a zajímavý...nechci to nějak glorifikovat...na to je ten film moc komorní a ztišenej...ale v českym kontextu jsem nic podobnýho neviděl...částečně je to daný tim, že nemam nakoukáno...ale spíš se tam promítá fakt, že se to orientuje na starší evropský kontext - Bressona, částečněTarkovskýho... bressonovský mi to přijde v té vizuální ukázněnosti, práci s napětím, minimem hudby...voyeristickým přístupem k situacím a fetišizaci předmětů a úkonů...Tarkovskýho mi to zas evokuje tou vizuální a situační zástupností ( nebo jak to nazvat) s ohledem na minulost a vzpomínky, které ji křiví a definují - dílčí záběry definují a zastupují prostředí, (schody u domova), úkony zastupují období života( vystřihávání z časopisu a nalepování do sešitu) atd....s odstupem to působí až trochu snově... líbí se mi, jak je tu zacházeno s dobou...zároveň je i není přítomná...takové nakládání s výpravou už jsem dlouho neviděl... namísto dokumentarismu jemná stylizace...obecně jemnost a nenápadnost jsou pojmy, které ten film postihují na různých úrovních...jeho hravost, depresivitu, absurdnost, dokonce erotičnost ( ta je až titěrná)...ale dík tomu vizuálnímu a narativnímu minimalismu to hrozně vynikne... ...ono se to zdá, jaká pohoda to musela být po formální stránce...pár záběrů a sbohem...chybalávky...ten film je dobře natočenej...dobře se tu pracuje s architekturou mizanscény a hlavně s rytmem...jak z hlediska střihový skladby, tak nasazováním zvuku nebo pohybu herců... ten film mě potěšil...něřikam, že takhle má vypadat všechno a za všech okolností...ale jednak mi to sedlo jako odskok od žánrovek, kterejma se napájim dnes a denně...a pak jsem měl radost z toho, že česká věc nemusí být podbízivá, řachavá, hlučná a doslovná... (01.10.2011)

Sláva, tak máme nadprůměrný festivalový snímek, který typický český patos nahrazuje kontemplativností a výpravný celek jemným pozorovatelským detailem. Máme snímek, kde slova představují nutný doprovod vizuálního sdělení. Máme snímek, v němž se k husákovské éře nepřistupuje se snahou stylizovat, ale vystihnout její plíživý automatismus a vyprázdněnost. Kadrnka dokázal možné nedostatky účelně přetavit ve výhody. Stísněná kamera, která je často držena při zemi a směřována na rozbité chodníky jednak řeší spartánskou výpravu, ale zároveň funkčně dotváří pocit bezmoci a nemožnosti rozletu. Některé scény jsou vynikající jemným sledem detailů, který navozuje tísnivý pocit petrifikovaného času (např. scéna ve vrátnici). Co mi u Kadrnky ale vysloveně chybí, je schopnost vytáhnout z neherců čisté emoce, jak to dokáže např. podobně smýšlející Semih Kaplanoglu. 80 dopisům schází jemná interakce postav a ona podprahová intenzita nevysloveného, což je dáno tím, že představitelé obou hlavních rolí jsou sice uvěřitelní, ale nejdou až na dřeň. Po opravdu lahůdkové expozici mi tak ve filmu citelně chyběl náboj, něco, co by mě přitáhlo nad rámec pozorného vypravěčství a citlivé kompozice. Přesto musím Kadrnkův odvážný pokus "odjinud" pochválit a jen tiše doufat, že nezůstane osamocený... (19.04.2011)

Kafkovská ozvěna husákovského socialismu. Bez nánosů symbolů, politické ideologie, prakticky beze slov. Kadrnka pracuje čistě a úsporně, výjimečným způsobem využívá zvuky a ruchy. Koncentrovaná paměť jednoho dne v byrokratické zemi zavřených dveří a formulářů je o to působivejší, že díky nehercům v hlavních rolích to působí jako docudrama. Pomalé, ale přesto podivně napínavé a intenzivní, i díky neortodoxní práci s časem a rytmem. Autobiografičnost zjevně nemusí být jen hystericky emotivní, ale dokáže být promyšlená, atmosférická a hravá. Nejpřekvapivější rys Kadrnkova filmu je rozhodně zakutaný humor kořenící z absurdity některých situací. A to jsem si říkala, že jsem z českých artů dávno vyrostla:) Škoda jen zbytečně použité hudby, místy až fyzicky bolí. Více viz recenze na filmserveru. (25.03.2011)

Pomalu se vlekoucí skorodokument. Ocenila jsem vyhledání lokalit, které působili dojmem předrevolučním. Způsob vyprávění není špatný, je dokonce originální. Málo slov, hodně obrazu. Jenže to musí fungovat. Divák musí být i tak vtažen do děje, ne se nudit. Tohle bylo osobní splnění snu, natočení části života, která nemusí být sdílná pro diváky. (23.08.2014)