Darmošlapové

Oscar 1 nominace: Scénář. . . Zlatý Lev - výběr (26.03.2004)

Nejtěžší je asi zachytit život člověka, který v podstatě žádný život nemá. Popis charakterů několika přátel (každý z nich má ve filmu svou "psychologickou" scénu) je i přes černobílý materiál velmi pestrý. A i když se konec dá podle nejrůznějších náznaků uhodnout, stejně vás (emocemi i způsobem natočení) strhne. Takže...pane Fellini, co dál? Uvidíme! :-) (29.05.2006)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $116,428║Tržby Celosvetovo $124,428║ Tak prvá polovica filmu je nesúrodí mišmaš, žiadna celistvosť alebo pútavosť príbehu nehrozí, až v tej druhej polovici sa to začne do niečoho dramatického formovať ale nezáživnú prvú polovicu to už nezachráni a aj preto po pretrpení tohto filmu dávam podpriemerné hodnotenie. Od známeho mena ako Federico Fellini by som určite čakal omnoho viac, postavám tu chýba väčšie rozvitie, lebo takto to je postavené len na takej hromádke postáv pobehujúcej z miesta na miesto a poriadne vysvetlenie ich konania tu proste neexistuje, postupom času začneme chápať konania a záľuby v dievčatách jednej postavy ale vyrysovanie charakterov iných tu dosť chýba. Pre mňa je tento film určite sklamanie. /40%/ (16.01.2009)

Asi jsem tomu Fellinimu konečně přišel na chuť. "Darmošlapové" jsou zatím asi nejdějovější film co jsem od něj viděl a ten happyend tomu taky dost pomohl. Ten příběh se mi líbil, je jednoduchý, ale chytlavý, každý ví o co jde a mě to prostě nějak zasáhlo. Navíc závěrečná scéna, když Moraldo opouští svůj dosavadní život je opravdu mistrovskou ukázkou filmové režie. (08.05.2006)

Tenhle raný Fellini mi nepřijde o nic slabší než mistrova nejslavnější díla a navíc je mnohem srozumitelnější a svižnější. Skrz partu (ne)mladíků je nám předkládána kritika provincialismu, nezralosti a nezodpovědnosti k vlastnímu životu. Mně osobně je tento Fellini zatím nejbližší. (07.03.2006)

Po prvním zhlédnutí vyhlašuju kapitulaci. Nedokázal jsem se v tom filmu pořádně zorientovat, velké množství postav a jejich příběhů mi nedovolilo do filmu proniknout. Ty tři hvězdy jsou tak spíš moje chyba než Felliniho a musím se k tomu někdy vrátit. (04.11.2012)

Federico Fellini měl dar. Dokázal vyprávět o lidech způsobem natolik samozřejmým, laskavým, nevulgarizujícím, obyčejným a přitom poutavým a fascinujícím, každá jeho Picollo Creatura je skutečná, a člocěk si ji prostě musí zamilovat. V Darmošlapech předvedl svoji schopnost pracovat s obrazem, byť černobílým, což dokazuje především ve všech scénách na pláži, i úžasný cit pro zobrazení drobných radostí, spontánní lidské potřeby bavit se a užívat si života i vyrovávání se se strastmi s tímto způsobem bytí spojenými. Moc hezké. (08.05.2006)

Snad první film počínající zralé fáze Felliniho tvorby vybočuje z dobového zaměření na strádání tzv. lidových vrstev a zaměřuje svou pozornost na sociální parazity. Mělkost a prázdnota jejich existence, ta myšlenková i ji doplňující mravní, je zřejmá. Manželský pár středních let, lnoucí k sobě pevnou a nepřestajnou láskou, je přesvědčivý v nenásilné demonstraci svého samozřejmě a nenápadně žitého lidství v pozitivnosti své varianty vůči výchozímu modelu. Je zvláštní, že nikdo si tu nepovšimnul hereckého projevu jedné z nejlepších českých hereček vůbec - tragické i marnotratné Lídy Baarové-Babkové. Felliniho suverénní kresba italského maloměsta, vyznívající nadčasově, se od českých poměrů (HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU) příliš neliší. Lidé jsou tady i tam až příliš lidští ve svém ne-lidství. Půlstoletí starý film italského mistra si uchovává svou svěžest. Divák tu má stále jistotu, že v této oáze ducha bude vždy náležitě napojen i zasycen. (26.08.2007)

Na tomhle filmu je nádherně odhalena idiokracie českého DVD trhu. Z nouze cnost je použití jména a nyní i tváře Lídy Baarové (po reedici, ale stále v LK) jako hlavního tahounu. Ano, skutečně zde hraje, ale jen blázen by si nevšiml, že jen druhé housle a že tento film má zcela jiné devízy. Je to celková blamáž a zbytečné potlačení skutečnosti, že na filmy, ve kterých Lída hrála hlavní nebo velké role, je stále uvaleno embargo. A je jedno, jestli se jedná o předválečné, válečné nebo pozdější filmy. Německé, rakouské, italské nebo španělské... (14.02.2009)

Bez stálej práce, ale stále s plným žalúdkom, teplou večerou a postieľkou po krčmovo pouličných pestvách noci. Tak si žije partia mladých mužov okolo tridsiatky v malom prímorskom meste povojnového Talianska. Rodina sa postará o nocľah a živobytie, dotyk s veľkým svetom zabezpečia karnevaly a občasné kultúrne predstavenia umelcov zavítajúcich z veľkých miest (rozjarený tancujúci sprievod, farebné papierové flitre, girlandy sú typickými znakmi i pre neskoršie Felliniho filmy) a nejaký ten peniaz na pohárik čohosi silnejšieho sa vždy niekde splaší. Flákačský život bez práce je pohodovou alternatívou sveta živnostníkov večne pracujúcich pre svoj krámik, či sveta ťažko pracujúcich robotníkov (o čom sa presvedčia i vysmievajúci sa hrdinovia v následnej konfrontácii s päsťami nahnevaných cestárov). Pocity nenaplnenia a nezodpovednosti k vlastným skutkom spôsobujú tienisté stránky života darmošľapov. Sny o úniku do veľkých miest, na svetové divadelné scény, sny o neodolateľnom zvodcovskom šarme, ktorému podľahne každá, ale narážajú na tvrdú realitu. V tomto Felliniho filme dominuje nenáročná mikropríbehová linka opakujúceho sa malomestského prežívania s jemne načrtnutým sociálnym podtextom. (18.08.2005)

Říkal jsem si, že tentokrát se na film Federica Felliniho budu stoprocentně soustředit. Díky tomu a i díky pravděpobodně mnohem jednoduššímu obsahu než má Sladký život (a co si budeme namlouvat, kdyby měli Darmošlapové minutáž stejnou jako La Dolce vita, trpět budu zrovna tak) jsem snímek byl schopen vnímat a pochopil jsem snad úplně všechno. A tak tedy mohu s klidným svědomím a naprosto zodpovědně říct, že Fellini mi nesedí. Moji oblíbení režiséři, když se pustí do filmu, musí mít nápad. Samozřejmě, že Darmošlapové ten nápad také mají, nevím, jak na rok 1953, ale snad už tehdy byl dostatečně plytký a nijak inovativní a mě, jakožto fanouška především science fiction, příběh o ne úplně šťastném manželství a partě lidí, jejichž existenci by tento svět byl schopen oželet, opravdu nenadchne. Zpracování je však precizní s kvalitní hudbou a také s nepříliš pestrým hereckým genofondem, na to si ale asi budu muset u Italů zvyknout :-). (08.05.2006)

89% - Raný snímek Federica Felliniho Darmošlapové je tak trochu tematicky předehrou k jeho pozdějšímu mistrovskému dílu La Dolce Vita. Zde je děj zasazen do jiných společenských kruhů, a má nádech "neorealistického existencionalismu". Hlavní hrdinové, darmošlapové, jsou závislí na okolí, žijí bohémským životem, a vysmívají se pracující třídě (toto téma později mistrně zpracoval Pasolini ve své prvotině Accattone). Postupně ale odhalují, že se za jejich pýchou skrývá bezprizornost a mizivé vyhlídky na lepší, nezávislý a perspektivní život. Psychologicky velmi působivý film se skvělou hudbou Nina Roty patří mezi Felliniho nejlépe stravitelné filmy nejen díky své minutáži, ale i díky celkové přímočarosti a srozumitelnosti jeho obsahu. Viva Federico Fellini! (13.01.2006)

I flákačství se dá podat s určitou grácií jako nám ukázali mnohem později bratři Coenové nebo Charles Bukowski. To Fellini to chytil z jiného konce. Ukázal nám partičku budižkničemů, příživníků a parazitů bez ambicí, kteří se jen tak proflakují životem a žádnou grácii nemají. Je to taková ta skupina lidí, kterou vysoce pohrdám. Sice jsou schopni sem tam kouknout kritickým okem na svůj dosavadní život, ale to jen ve stavu opilosti (Alberto) nebo ve stavu prozření (Moraldo). A jen jediný je schopen se svému životu postavit. (08.11.2006)

Film je radost sledovat, ale teprve posledních 10 minut mu dodá ten správný rozměr. Rád se na něj podívám znovu, abych si ucelil své pocity z bravurního konce. Možná potom dodám i smysluplnější komentář. (10.11.2005)

Už dávnejšie som konštatoval, že nadšenie, ktoré som pociťoval ako dvadsaťročný pri sledovaní Felliniho filmov vo filmovom klube už dávno vyprchalo. Obzvlášť výrazne som to pocítil pri dnešnom sledovaní Darmošľapov, kde mojim dominantným pocitom bol mix nudy a podráždenosti. Som alergický na prehnané gestá, vykrikovanie namiesto rozprávania, teatrálnosť v každom konaní, skrátka to, čo sa milosrdne nazýva talianskym temperamentom. Okrem toho ma pramálo zaujímali osudy postáv filmu, čo presne vyjadril jeden z užívateľov slovami, že sa nedá nakrútiť zaujímavý film o nezaujímavých ľuďoch. Čakal som sklamanie a dostalo sa mi ho v plnej miere. (05.04.2023)

I Vitelloni (slang v romagnolskom dialekte, čo by sa dal do slovenčiny voľne preložiť, ako "Býci"), je obzvlášť hodnotnou drámou od začínajúceho talianskeho režiséra Federica Felliniho, ktorú v podstate nakrúcajú už oveľa skúsenejší režiséri, než bol vtedy on sám (zrejme sa vypracoval popri scenáristických zákazkách u svojho mentora Roberta Rosselliniho), a zároveň ktorú som si skrátka potreboval znovu pripomenúť, keďže naposledy som túto partiu „piatich nešťastníkov”, videl pred takmer až ôsmimi rokmi, a tak som možno práve i kvôli tomu trochu pozabudol, kadiaľ vlastne viedli, ako to tak taktne povedať, ich značne nikam nevedúce životy?! / Pomerne rýchlo som sa našťastie rozpamätal, akonáhle som opäť naďabil na týchto 5 kľúčových postáv, ktoré sa na samý úvod najprv zišli pri príležitosti voľby Miss Sirény roku 1953, kde mimochodom zvíťazila istá slečna, v priamom príbuzenskom vzťahu jednej z postáv. \ Fausto, Moraldo, Alberto, Leopoldo a Riccardo, sú mená najlepších kamarátov, ktorí sa iba tak bezcieľne motajú naprieč svojimi holými existenciami, a to konkrétne s nulovou predstavou o budúcnosti, a predsa podotknem, že jeden z nich by sa mohol dokonca i „ovrabčiť”, a k tomu sa aj zamestnať, nakoľko väčšina z nich sú len nezamestnanými povaľačmi. / V roku 2014, keď som videl Darmošľapov vôbec po prvýkrát, tak som očividne dosť spoileroval, čiže tentoraz sa tomu pre istotu „úplne” vyhnem, ale ak predsa môžem niečo načrtnúť, tak režisérov rovesník Alberto Sordi, to nie je, čo sa teda týka toho, vskutku, priam - najzaujímavejšieho hereckého stvárnenia danej postavy, i keď je jednoznačne najznámejším hercom z celého obsadenia! Pravdepodobne to najskôr bude niekto z tejto dvojice: Franco Interlenghi alebo Franco Fabrizi. \ Pre malú zaujímavosť by som ešte doplnil i to, že zrovna tento nadpriemerný film patril/stále patrí k obľúbeným - trebárs Stanleyho Kubricka či Francisa Forda Coppolu, a to je už čo povedať, čoho sa musím hneď a zaraz chytiť, ak chcem prísť na to, prečo je to tak? A síce nechcem zbytočne zachádzať do detailov, aby som náhodou neprezradil hlavnú zápletku, ale minimálne som tam videl niekoľko „styčných bodov”, ktoré mi napríklad pripomenuli Barryho Lyndona, či povedzme i Lolitu, ak dobre nad tým celým uvažujem? / Ak by som mal nakoniec svojej recenzie pridať čosi i za seba, tak snímok obsahuje výborne napísané dialógy postáv s celkovo kvalitne vyváženou réžiou, ktorá (u)drží diváka v šachu až do samého konca. Pre Felliniho sa súčasne jednalo i o „zlomový počin”, znamenajúci ďalší potrebný vývoj jeho režisérskej tvorby, pričom svojim „debutom”, nastavil latku hodne vysoko, až sa miestami čudujem, ako neustále dokázal napredovať čoraz ďalej, nad čím mi koľkokrát normálne ostáva rozum stáť, no nič netrvá večne...  (18.10.2022)

Jeden z Felliniho prvních čistě režijních filmů. Darmošlapové. Lidé bez cíle, s ironickým úsměvem na tváři, vysmívající se nejen okolí (a hlavně pracujícím...), ale možná i sami sobě. Nemají cíle, spíše bloudí před. ve víru nočního života. Více či méně důležitých motivů Fellini vystavěl spoustu (a k mnohým se v budoucnu ještě vrátil): ženy, rodina, nespoutaný život, cirkusáctví/kabaret, chtěné útěky do jiných prostředí/měst a nejasnost v bloudění i nitru hrdinů. Dá se nalézt několik vynikajících scén (Alberto po plese, Moraldův odjezd nebo intelektuálův útěk ze "spárů" slavnějšího herce...), hudba Nina Roty je ve filmu bezchybná, ale přesto postrádám nějakou konečnou výjimečnost, která by film povýšila. Možná absenci vykoupení/morality, jaká "osladila" konec Sladkého života... 70% (06.12.2006)

Darmošlapové mě příliš neoslovili, jako příběh jsou v celku zmatení a neucelení, ale zase se na celý film dívá poměrně příjemně. Hodně slušná práce je tu ze strany herců, ale ten příběh pro mě strádal a dost značně mě nudil. (09.03.2016)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)

Trochu mi ti frajeři pripomínali moje kamarády - prostě bohémský život kde usazení a oženění je bráno jako handicap. Je to parádní ukázka znuděných mamánků, co odmítají pracovat a zadlužují se všude možně a myslí si bůhvíco! (20.11.2008)