Na chvíli svobodní

Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru. (30.07.2009)

Silný a autenticky působící film akcentující bolestný fakt, že na světě je ještě mnoho železných opon. Na chvíli svobodní je stylizovaně civilní snímek o íránských emigrantech prchajících před totalitou do (o ne mnoho demokratičtějšího) Turecka coby tranzitní země a na pozadí svého autobiografického příběhu ho natočil taktéž bývalý emigrant. Ten očitý pohled je na filmu znát, Arash T. Riahi ví, o čem vypráví. Podobně jako v magickém filmovém komiksu Persopolis, kde je ale z podstaty věci míra stylizace obrovská, se před západním divákem prezentuje život ne sice úplně mimo naše sféry povědomí, leč ty rozdíly jsou propastné. Evropské a asijské reálie jsou prostě nesouměřitelné. Je ale dobře porovnávat, už jen pro to uvědomění si, jak dobře si tu, v porovnání s ostatním světem, žijeme. Evropa je z pohledu imigranta skutečná tvrz, nedobytná bašta, do které je opravdu těžké proklouznout. Nevím, z čeho mi bylo více smutno, jestli z tragických peripetií hlavních hrdinů či z přístupu západních institucí (o tureckých nemluvě) a unijního byrokratismu. Patrně z obojího. Hlavně při vědomí, že i my jsme tu ve střední Evropě vlastně jen ,,na chvíli svobodní"... (26.11.2009)

Trošku nadhodnocuji, po profesionální stránce to zase tak veliký film není. Zajímavý je námětem - otevíráním světa uprchlíků z Íránu přes Turecko do Evpropy. Chvílemi až dokumentární způsob vedení proplétajících se příběhů podává plastický obraz věcí, o kterých jsem měl jen mlhavé tušení z televizních zpráv. Bylo mi těch lidí neskutečně líto. (08.04.2012)

Téhle kategorii filmů říkám ilustrační. Režisér Riahi se snažil zmapovat po všech stránkách problematiku politické emigrace, kterou zná konec konců z vlastní zkušenosti. Tzn. riskantní útěk z vlasti, ztrátu zázemí, přetrhání rodinných svazků, stres ze života v neznámém prostředí, riziko útoku tajných služeb nebo rasistických bojůvek. Materiální odříkání a věčný strach z budoucnosti. Na celé řadě postav ilustruje všechny možné okolnosti, které můžou emigranta potkat na jeho cestě za štěstím, jenže problém spočívá v tom, že tam nevnímám nějakou přidanou uměleckou hodnotu. Hodnocení uživatelů zkrátka odpovídá tomu, jaký vztah k danému problému mají, a nikoliv tomu, jak kvalitně je ten kousek natočený a jak působivé jsou filmařské prostředky, které používá. Riahi nemá ani zkušenosti, ani výrazný talent na to, aby natočil opravdu velký film, a tak to celé spíš připomíná oblíbený žánr hraných dokumentů, které rezignují na silnou uměleckou výpověď a snaží se prostě jen zachytit určitý problém. Z filmu je jinak cítit nadšení zúčastněných a to, že mají osobní zkušenost s emigrací, takže snímek působí značně autenticky, ale přesto na víc než 3* nepůjdu. Celkový dojem: 60 %. Kdyby Riahi natočil klasický dokument, možná bych neváhal jít i na 5*. Mimochodem, ten nedostatek umělecké kvality v jinak tématicky silných filmech v případě Středního východu je podle mě typický. (29.04.2012)

Arash T. Riahi, původem íránský režisér, se chopil složitého tématu ilegálních emigrantů / imigrantů, kteří se v Turecku snaží získat oficiální statut uprchlíka a dostat se tak do Evropy. Sám režisér byl 'obětí' této složité politické mašinérie a film je tudíž trochu autobiografický. Můžu říct, že se mi snímek líbil, vše poměrně fungovalo tak, jak mělo. Na druhou stranu byl velmi podbízivý a citově vyděračský (směrem k divákovi) - navíc místy přecházel do kýče (záběr padajícího peří byl sice hezký, ale v obecném konceptu filmu příšerný). Šťastný konec pro - troufnu si říct ústřední - čtveřici (dvě děti a dva kluci) je pak sice nadějí, kterou nám Riahi nabízí, ale je spíš neuvěřitelná a třeba Folmanově surovému snímku Vals im Bashir nesahá uvěřitelnosti ani po kotníky. (20.11.2009)