Last Conversation
Režie:
Noud HeerkensScénář:
Jacqueline EpskampKamera:
Richard Van OosterhoutHrají:
Johanna ter SteegeObsahy(1)
Noud Heerkens, známý především jako tvůrce videoartu a videoinstalací, vstoupil do oblasti hraného filmu osobitým způsobem: na karoserii Jaguaru XJS rozmístil pětadvacet miniaturních kamer a v nepřetržitém záběru snímal jednu z nejpozoruhodnějších evropských hereček Johannu ter Steegeovou při jejím telefonickém rozhovoru s ženatým milencem, který ji právě odmrštil. Úspěšné právničce Anně zavolá do auta její bývalý milenec Laurens (de Maesschalck, slyšíme pouze jeho tlumený hlas). Rozhovor začíná poměrně chladně a se vzájemnou zdvořilostí, postupně se však prosazují jemně odstíněné tóny hořkosti, jak Anna sklouzává do svých navyklých vzorců chování a následně se nad svými emocemi pokouší získat kontrolu. Heerkensova pečlivá koncepce a úžasně nuancovaný projev ter Steegeové nabízejí svěží a strhující variaci na Cocteaův Lidský hlas a na herecký výkon Anny Magnaniové. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (4)
Kdyby se režisér více soustředil na technickou stránku věci, se kterou si pak více pohrál, bylo by to zajímavější. Mohl například kamery pověsit na kola, do motoru a tak podobně a potěšilo by to i fanoušky automobilů. Takhle nejčastěji sledujeme pohled z kamery na tu blondýnu ve středních letech, jak si kecá s nějakým XY chlapem, jehož ani neslyšíme, čili máme z celého rozhovoru pěkné prd. Když navíc z režiséra vypadlo, že ono velké prd bylo pro něj na filmu to nejdůležitější, klesl u mě film ještě víc. Mohlo se to jmenovat třeba No Conversation, koukal bych na popojíždějící asfalt a byl bych spokojený, takhle jsem se ukousával nudou natolik, že jsem si musel vymýšlet všemožné hry na ukrácení dlouhé chvíle. Hvězda pouze za tu zajímavou ideu, snímek totiž ani nijak pořádně nekončí. ()
Představte si dvacet pět kamer namontovaných na auto, zachycující téměř výhradně jen obličej telefonující ženy. Na prvním celovečerním hraném debutu Nouda Heerkense je hned na první pohled vidět čemu se jeho tvůrce věnoval předtím. Poslední hovor totiž nestaví na příběhu, ale naopak dává na odiv svůj experimentální rozměr, odkazující k předchozím Heerkensovým videoartům. Zážitek z filmu pak záleží především na tom, do jaké míry jste ochotni přistoupit na pravidla hry a hledat ve filmu jiné kvality, které jsme u běžných filmů (tzn. u kterých se do popředí dere příběh) často zvyklí přehlížet. Koneckonců i v reálném životě můžeme být fascinováni detaily, které lze najít i při té nejobyčejnější činnosti každodenního života. To byla myšlenka, se kterou jsem spokojeně vycházel ze šera kinosálu. ()
Jedna žena sama v jedoucím autě. Stačí to na film? I když to vypadá neuvěřitelně, odpověď zní ano. Z jejího rozhovoru slyšíme sice jen tu její polovinu a z ní samotné vidíme pouze velké detaily obličeje, ale kupodivu to ani na okamžik nenudí. Informace o tom, kdo je ona žena a s kým hovoří, si musí divák postupně skládat sám. Jen poslední asi minutu jsem nějak nepochopil. ()
MFF KV 2009 Proboha! Tak zděšeně jsem se v kině asi ještě nikdy necítila! Kladu si otázku, jak jsem tam mohla vydržet celou dobu? Jakto, že jsem ze sálu neodešla? Kolem mě se už po třech minutách zvedali lidi znechuceně ze sedaček a odcházeli, vůbec se jim nedivím, kdybych seděla na kraji, odešla bych tiše už po minutě jedné. Co to mělo znamenat? Žena mluvící do telefonu, která jede v autě. A mluví. A jede. A jede. A mluví. Jenže jejího partnera, se kterým hovoří, ani neslyšíme. A tohle mě má upoutat na 80 minut? Schválně jsem si počkala až do konce, jelikož byl přítomen režisér snímku. A někdo tu otázku, kterou jsem na jazyku měla už od první minuty, vyslovil hbytě za mě: "Můžete nám říci, co jste tímto filmem sledoval?!" Ano, to by mě taky zajímalo, byla jsem neuvěřitelně zvědavá, co režisér odpoví. "Víte, to je těžká otázka, nevím, jak odpovědět..." No, super! Vážně bezva. Neskutečná pitomost. A pokud se ptáte, proč nedám "odpad", tak proto, že tolik emocí ve mně nevyvolal už dlouho žádnej film, tentokrát bohužel z většiny negativních. ()