Ti, co mě mají rádi, pojedou vlakem
Ceux qui m'aiment prendront le train
Those Who Love Me Can Take the Train
Režie:
Patrice ChéreauKamera:
Eric GautierHrají:
Pascal Greggory, Valeria Bruni Tedeschi, Charles Berling, Jean-Louis Trintignant, Bruno Todeschini, Sylvain Jacques, Vincent Perez, Roschdy Zem (více)Obsahy(1)
Skutečným autorem mnohoznačného prohlášení byl sice krátce před smrtí francouzský režisér François Reichenbach, jeho přítelkyně, scenáristka Danièle Thompsonová, si ho ovšem vypůjčila nejen pro název snímku, jehož je spoluautorkou, ale i jako klíč k němu. Vložila ho do úst malíře Jeana-Baptista Emmericha, který svými posledními slovy vyzval blízké, příbuzné a přátele, aby ho tímto neobvyklým způsobem doprovodili na cestě do Limoges, kde si přál být pohřben. Ale snad ještě dřív, než vlak vyjede ze Slavkovského nádraží, začíná být zřejmé, že charizmatický Jean-Baptist byl zaživa patrně také neobyčejně zlomyslný, manipulativní a snad i krutý. Podařilo se totiž shromáždit na jednom místě lidi, které miloval, jimiž se milovat nechával a jejichž rivalitu o svou přízeň s chutí rozdmýchával. Nastupuje historik umění a jeho milenec, stárnoucí žena, přesvědčená, že byla nebožtíkovou jedinou láskou, synovec s odcizenou manželkou, bývalí milenci, přátelé... Takřka tucet postav, které se v omezeném prostoru, roztřeseném jako jejich pocity, vydávají na cestu, se tak stává obětí posledního žertu muže, jenž cestuje v zapečetěné rakvi – autem. Cesta vlakem, pohřeb na „největším hřbitově na světě“ a konečně „svačina“ v rozlehlém rodinném domě. To jsou tři dějství, do nichž scenáristé Chéreau a Thompsonová rozdělili výtečně rozehrané (a na Césara zrežírované) melodrama, v němž se smuteční slavnost stává nejen katalyzátorem vztahu k nebožtíkovi, ale i tavicím kotlem osobních a vztahových problémů všech zúčastněných. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (16)
Jean-Baptiste rád rozeštvával lidi a tak si na svůj vlastní pohřeb připravil mistrovský kousek. Kolik kostlivců se dá vytáhnout ze skříní za dvě hodiny? Drama s výborným scénářem a skvělými herci, které sice nemá třeba na Vinterbergovu Rodinnou oslavu, ale rozhodně se v Chéreauově filmografii neztratí. Za zmínku stojí i s ohledem na žánr nečekaně nadupaný soundtrack (Massive Attack, Portishead, P.J. Harvey, Björk, The Doors, Charles Aznavour, Nina Simone, James Brown, ale i Gustav Mahler). ()
KVIFF 2009 Rozhodně jeden z nejhorších filmů, co jsem kdy viděl. Neříkám, že někoho tato úchylárna nezasáhne, ale můj šálek čaje to rozhodně nebyl. Ty dvě hodiny jsem protrpěl a ač jsem si myslel, že děj to nemá hlavně proto, že jsme během filmu třikrát usnul, kamarád mě utvrdil, že ač byl celou dobu vzhůru, pocity měl naprosto stejné. Poslední scéna skvěle charakterizovala moje pocity z celého snímku - transka s hormony nahoněnými prsy vylézá z vany, když v tu ránu na vás vybafne její penis - něco, co si opravdu nepřejete nikdy spatřit :-). ()
"Nadělali jsme mnoho chyb, ale alespoň jsme si nenalhávali, že se milujeme...". To je tak vše co mi utkvělo v paměti z tohoto potrhlého většinou konverzačního filmového "dráma". Někdo má zvrácený smysl pro humor a dokonce ani po své smrti se neubrání menší legrácce dát dohromady všechny ty rozporuplné postavy ze svého života a ať se s tím sami popasují. Dost možná stál Jean-Baptiste někde bokem a smál se všem - nejen na podivném pohřbívacím ceremoniálu. Je to tak, že francouzská tvorba mě NIKDY nepřestane udivovat...existují filmy co jsou naprostou delikatesou kinematografické "gastronomie" třeba taková Amelie z Montmarteru nebo Delicacy...pak jsou podivné psycho filmy co nemají hlavu ani patu a staví své úspěchy na úchylnostech jako je Pianistka, hudební lahůdky a nebo komediální etydy - Slavíci v kleci, Mikulášovy patálie...akorát si tuhle věc nedokážu zařadit nikam a dokonce i taková Pianistka má nějákou svoji kolonku...zjevně je to road-movie,romantika???? či drama? nikoliv...122 minut bezduchého plácání o mrtvole. Ale musím uznat, že jsem u toho neusnula to přidává filmu menší plus. Dalším plusem filmu je podle mě málo propíraná gayská "menšina" ve Francii, která se mi prezentovala pouze minimálně a to ve filmu C.R.A.Z.Y ale tady je to trochu lépe zobrazené ale stejně dosti minimálně. Vážně uvažuji nad tím, že nemám absolutně žádné predpoklady k tomu pochopit jakoukoliv francouzskou tvorbu. ()
Konverzační >chemin fer - route movie< a společensko funerální seance jako provokativní rodinná terapie s vsunutými zasutými tenzemi napětími tlaky a jinými významnými významy... Jinak mimo jiné i film vypovídající mnohé o francouzské kultuře cestování a železnici vůbec... ;-) . . . Drama tedy spíše obsahem, než formou, ale já osobně jsem ocenil právě onu civilnost vyprávění, v daných situacích vcelku smysluplné herecké kreace a nežvanivé dialogy či křičení k věci, včetně nepokryteckého uměřeného přístupu tvůrců ke >všelijakým< těm (i méněprocentním) věcem lidským, že... . . . Ideální (mně osobně evokující kousky hnutí "Dogme") film pro sledování cizích strázní v jakoukoli pozdní pondělní televizní noc - ovšem s pochopením sobě vlastním musím uznat, že ve vydýchaném festivalovém kinosále to musel být i svou délkou těžce rozdýchatelný zážitek... °-] . . . Sakryš, přetěžko se mi zase jednou hodnotí! S nadhledem tedy třiapůl hvězdičky za neotřelou, lehce artistní pikantní melánž formy a obsahu po Francouzsku, z nutnosti pak zaokrouhleno nahoru i za d.m.s.n. vcelku zdařilý mix hudby od G.M. po M.A. ( http://www.imdb.com/title/tt0118834/soundtrack ) a fór s výčtem skladeb v závěrečných titulcích - a tu jednu pátou jen tak - jako protiváhu zdejším nesmyslným jedno a dvou hvězdičkovým >nepochopením< - jó chápu, >hřebejkoffský< cajdák to holt není... - - - P.S. A neříkejte, že všelijaké >ty věci< se nestávají i v lepších (natož vašich) rodinách, že... - - - - - - (Poprvé viděno 23.5.2011 na >rodinném prostoru< , hodnocení 84, komentář s lehkou nadsázkou zde jako devátý - 24.5.2011) ()
Je to postavené na podobném principu jako Desplechinův Vánoční příběh (omezený prostor a čas, tuny postav mluvících přes sebe, vyjevování rodinných vztahů a starých křivd, typicky francouzské zcizování zdánlivě neprostupným intelektualismem), ale mnohem lepší, přestože o nic méně náročné na sledování. Unikátní práce s kamerou a výtečný "dolanovský" 90s soundtrack (tedy, až na pekelnou Bjork...). Závěr je jak z raného Tykwera nebo Medema. ()
Reklama