Džusový román

Mít kluka, dítě, postavit barák a koupit auto. Co víc by mohla od života chtít? Hlavní hrdinka ale nemá tak jasno, jako její kamarádka. Fatalisticky a pasivně se protlouká neutěšenou krajinou zařazení se do pracovního procesu / dospělého života. Tak nějak "osově" se jí do cesty připlete, nejspíš 'ten pravý' kluk. Na auto a barák to ale nevypadá. Happyend se nekoná, spíš hořká dávka realismu. Svým způsobem humorné prvky, jako každodenní dobíhání autobusu, nátlak okolí na hrdinku, aby si už konečně našla kluka a vdala se, hromadný zájezd pracovnic omylem místo operety na kulturistickou soutěž, nesmělá snaha o projevení přízně obézního brílatého nápadníka kontrastují s atmosférou neutěšenosti, zbytečnosti a bezcílnosti. Zvuková stopa výborným způsobem komentuje a ironizuje obraz (všimněte si zejména písniček z rádia, které mají přímý vztah k obrazu). Výborný snímek, který divákovi všechno polopatě nepředkládá, ale vede s ním dialog. Nenudí, ani když je o hrdince, která příliš nemluví a je dost pasivní. Doporučuji (28.11.2009)

Hned na začátku filmu diváka zaujme titulní skladba, která výborně vystihuje celé toto dílo. Poté následuje hodně hořká, místy úsměvná podívaná o dívce, kterou v životě nic nečekalo a jí to (překvapivě) nestačilo. Nejde sice herecky ani dějově zrovna o zázrak, ale lepší 3* si tahle záležitost určitě zaslouží. „Postavíme si barák, koupíme auto, dítě už je zařízený…co víc bych si mohla od života přát?“. (27.12.2012)

Československý film, jenž nahlíží do života dospívající venkovské dívky. Nikterak výjimečný, téměř banální příběh milostného zklamání zaujme především pohledem do života s nalinkovanou budoucností socialistické mládeže. Snímek obsahuje několik scén z klasické lidové zábavy, zejména svatební hostina s velmi mizernou kapelou byla přímo typická ukázka venkovské kultury 80.let. Kromě stěžejní svatební scény se ve filmu odehrává řada komických scén, například místní olympiáda byla poměrně originální. Herecké výkony byly však zklamáním, ač půvabná, tak značně pasivní A. Mihulová a nevýrazné výkony množství neherců diváka nenadchnou. Režijní debut F. Feniče si tak budu spíše pamatovat jako přehlídku bizarních účesů a oděvů. (05.06.2012)

Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit. (09.12.2010)

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)