Juice Novel
Režie:
Fero FeničScénář:
Fero FeničKamera:
Jaroslav BrabecHudba:
Miki JelínekHrají:
Alena Mihulová, Josef Vaidiš, Pavel Melounek, Vladimír Švabík, Tomáš Kuchta, Laura Kurovská, Ladislav Balous, Pavel KlůsVOD (3)
Obsahy(1)
Celovečerní hraný debut a autorský film F. Feniče byl natočen v roce 1984, ale do distribuce byl po zákazu uveden až v roce 1989. Vypráví jednoduchý příběh obyčejné venkovské dívky, vstupující do života jen s velmi mlhavou představou o své budoucnosti. Nespokojena s jednotvárnou prací na vesnici dojíždí každé ráno do města, kde si našla zaměstnání stejně stereotypní a ubíjející. Rýsuje se jí pouze jediný prostý cíl: mít kluka, pak se vdát a založit rodinu. Na osudu své průbojnější kamarádky ale vidí, že i splnění tohoto cíle ma své stinné stránky. Sama prožije první milostné zklamání a první drsnou životní zkušenost... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (84)
Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. ()
Mladá Alena Mihulová měla takový věčně zasněný pohled což se do Džusovýho románu docela hodilo. Problém byl jen v tom, že události, který Ála ve filmu prožívá by ze snění probrali i čerstvě zamilovanou želvu. Režisérsky to Ferko dal výbornou. Nuda, šeď, životní stereotyp a budoucnost, která se svým optimismem vyrovnávala té Casterově, když dorazil k Little Big Hornu. ()
Já osobně teda nehýkám nadšenim ani z Formanovy ranný filmový tvorby a tim pádem mě tahle Feničova kopie nebavila skoro vůbec. Alena Mihulová se plácá od ničeho k ničemu a kolem se motaj různý bizarní postavičky. Neherci jsou tady úplně nulový. Místo nich tam klidně mohli dát voskový figuríny. Žádnej skrytej talent, jako byl třeba Šebánek nebo Vostrčil, tady fakt nenajdete. A samotná Mihulová nemůže celej film utáhnout. Že ukáže kozy, tim to taky nezachrání. Pozitivně hodnotim pouze fakt, že se Feničovi povedlo celkem dobře vystihnout ten šedivej, stereotypní život pracantů ve fabrice. 40% ()
Nepřesvědčivý pokus o návrat k filmové estetice 60. let a české nové vlny, kdy rozdíl mezi scénáristickou dovedností a filmařským umem Fero Feniče a jeho o generaci starších vzorů, především pak Miloše Formana, je až bolestný. Celkový dojem: 35 %. ()
Hned na začátku filmu diváka zaujme titulní skladba, která výborně vystihuje celé toto dílo. Poté následuje hodně hořká, místy úsměvná podívaná o dívce, kterou v životě nic nečekalo a jí to (překvapivě) nestačilo. Nejde sice herecky ani dějově zrovna o zázrak, ale lepší 3* si tahle záležitost určitě zaslouží. „Postavíme si barák, koupíme auto, dítě už je zařízený…co víc bych si mohla od života přát?“. ()
"Pomilujte, pošpásujte, ale lásku neslibujte..." ()
Proč ne.. ()
,,Tady nikdo v mimopracovní době spát nebude! '' ---- Možná někomu může připadat, že Fenič kopíroval Formana, já ale říkám i kdyby tak co . Super! Proč? Jestli Forman jsou skvělá konzerva šedesátek, tak Fenič to samé udělal s osmdesátkami. Ne že by se člověk zajíkal blahem, že v tom žil. Na lecčemž už bylo poznat, že režim mele z posledního. A v tom je právě kouzlo tohoto filmu krom samozřejmě problému do kterého se dostane mladá hrdinka. Někdy prostě vznikne film jako jakási časová konzerva, jako jakýsi časový otisk zcela mimoděk aniž by si to autor přál a usiloval o to. V případě Feniče si myslím, že už v té době právě díky důrazu na sebemenší detaily tušil co dělá a že některé věci schválně takto zachycoval. Mihulová hrála skvěle a tyhle role mladých dívek jí šly velmi dobře. Možná ta její naivita bude v dnešní době 54 pohlaví a duhové revoluce připadat absurdní a neuvěřitelná, ale v osmdesátých letech měly dívky k dispozici maximálně tak knihu Děvčátko na slovíčko, případně informace od matek či zkušenějších kamarádek. Leckdo se o svatební noci skutečně divil, takže takové mladé poblouzněné tele kulturistou bylo zcela jasnou a lehkou obětí. Jen se divím, že to hrdinka řešila tak radikálně. Film bych rozdělil na dvě poloviny. Zatímco první půlka až do oné svatby je docela slušné retro, druhá je pak osobním dramatem mladé ženy. Dávám za tři džusy. * * * ()
Osmdesátkový Fenič napodobuje šedesátkovou novou vlnu (co mi to ta svatba jen připomínala“?“). Ubylo amatérů, přibyl amatérismus. Svou občasnou nudností možná vystihuje dobu 80. let v Československu, ale mnou zůstal asi nepochopen. Jako určitá dobová výpověď Džusový román obstojí, ale jinak…? ()
Multigenerační muzikál aneb kam až to dotáhl reálný socialismus. Podivuhodně konzistentní film o zoufalém a blbém životě drůbeže (obojího pohlaví). Je projevem Feničovy průměrnosti nebo geniality, že nalezl přesně adekvátní formu? Nevím. Vidím nicméně zřetelně, že spojuje někdejší formanovský postup (šedesátková formanovština v osumdesátkovém odění je velmi depresivní zážitek) s typickou dobovou formou filmů na téma „mládí, život, zaměstnání“; místy se od nich takřka neliší, až na to, že zcela převrací jejich (ne)smysl. Všechno to dokonale tmelí nekonečným programem svatbové kapely. (Ne)herci jsou zde opravdu marní - stejně marní jako ti, koho hrají. Film trpí (podobně jako Zvláštní bytosti, ovšem silněji) urputnou doslovností svých „vizte a slyšte!“. Ale i tuto vadu je nutno hodnotit kladně; stačí si představit diváky vycházející roku 1984 z kina; tento film v trezoru nemohl neskončit, protože brutálně popírá „krásný život v socialistické vlasti“ - ne nějakou kritikou režimu, poukazováním na zlořády, nýbrž prostou typickou (byť stylizovanou) banální ukázkou ze života lidu: lidu, který s režimem nemůže ani souhlasit ani polemizovat, protože žije a myslí a jedná a vypadá jako drůbež. A tak i dožije. Úvodní titulková píseň provokativně naznačuje obvyklý úsměvný jakože zdravě vzdorovitý polooptimismus "filmů pro mladé", následuje však všední psycho. Slovo k hlavní hrdince: ačkoli je sice také drůbeží, díky snivému půvabu její představitelky a také díky tomu, že přichází do života jako melancholická tabula rasa, vidím v ní bytost nevčleněnou, bytost existující v napětí vůči celku poblitého existenčního prostoru. Její nahota, tuctová a pro film zdánlivě samoúčelná, je jediným zjevením krásy v okolním hnusu. /// Trochu politiky: Když Alenka nakládá Frantu na káru, slyšíme zprávy v rádiu: „Stanice Hvězda: Švýcarsko: Komise Organizace spojených národů pro lidská práva schválila rezoluci konstatující, že granadský lid má nezadatelné právo rozhodnout sám o svém budoucím osudu a žádný jiný stát se nesmí vměšovat do jeho vnitřních záležitostí...“ Česosl. divákovi stačilo nahradit slovo "granadský" tím svým. Následuje něco o stávkách v Západním Německu; český pracující však nestávkuje, místo toho je posléze ve fabrice zván „na dobrovolnou mimopracovní směnu“. /// Kulturologická kuriozita: I zde (stejně jako v Básnících i v reálném životě) slyším „ale láskuy neslibujte“. Láskuy! /// Komentáře doporučuji přečíst všechny, vcelku tvoří pozoruhodnou komplexitu. Zvlášť upozorňuji na Lavran, fuckme, slunicko2, k nimž se přidávám. ()
Rád by som dal za 'výborné' štyri, ale tie buranské dialógy a prejavy zúčastnených štatistov sa nedali vystáť! Rovnako i dobový saundtrek. Veď v 84tom dychovka nevyhrávala nonstop z každej riti. No na porazenie! ()
Vydarený Feničov debut, pri ktorom si spomeniete na českú novú vlnu, ale presa len absencia humoru pri podobnom príbehu prezrádza slovenského režiséra. Ten sa viac ako na príbeh sústredil na prostredie a tzv estetiku škaredosti. Možno je to trochu škoda, hlavná postava totiž takmer nič nepovie a stále iba niekam "blbo" pozerá. Ale áno, submisívni, citliví ľudia to majú v živote ťažšie, na druhú stranu každá negatívna životná skúsenosť nás všetkých dostáva niekam ďalej, i keď to ďalej znamená vytriezvenie. ()
Psycho. Ještě větší psycho než 1984 ze stejného roku. A Mihulová už podruhé na plátně přichází o panenství, i když za dosti odlišných okolností než v Sestřičkách. Smekám před ní, to, co předvádí zde, zaslouží respekt. ()
Slepice a husy jsou stejné v každé době a tedy i za každého režimu. Ale i slepice a husy chtějí žít, když už se jednou narodily. A to jak na vesnici tak i ve městě. ***(5.10-2010) ()
Dvacet let po nové vlně přišel Fero Fenič s přímým následovníkem, jenže už to nějak není ono. Alena Mihulová předvádí dobrý herecký výkon, často to dokonce vypadalo, že byla jedinou herečkou na place. ()
Fenič se nechal asi inspirovat zlatým fondem z 60. let. Některé scény mi připomněly Formanovy snímky. I když se jedná o celkem všední příběh, tak jsem si film užil díky promyšlené charakteristice postav a umnému vedení herců (nebo spíš neherců). Prostředí drůbežárny (včetně pracovnic) vykresleno tak, jak znám. "Jsou to jenom slepice, ty huso. ()
Československo, to veliké podivné sanatorium. Naprosto skvělá kamera a použití hudby! Už od samého začátku mi bylo fyzicky nevolno, to se někomu jen tak nepodaří. Ale to nevadí, malou opičku mám... a ten (prý) skoro třináctiminutový záběr ze svatební hostiny, ááá vrchol blaha, Tarr bledne závistí... ()
Zivot na vesnici v 80. letech by šel zobrazit i min amatérsky než takhle. Jakkoli tam část postřehů sedí, tak výsledek stojí dost za hovno a rad se schovává za laciné kombinace hudba+obraz. Fénič proste nikdy nebyl moc dobrý režisér. ()
Najlepší Feničov hraný film, kde sa dá odpustiť istá topornosť vlastná režisérom, ktorí prešli do hraného filmu z dokumentárneho. Spôsob akým film zachytáva realitu osemdesiatych rokov hraničí s poetikou orwellovského románu. Tento film je pre mňa doteraz neprekonaná reflexia totalitného režimu od tvorcu narodeného na Slovensku. Kadencia a kvantita jednotlivých obrazov vykresľujúcich život mladej dievčiny, ktorá nastupuje do fabriky, budujú podobu zlého sna. Neexistencia súkromia nie cez Veľkého brata ale cez slizkého vedúceho vo fabrike a celý komunistický tábor plný kreatúr, ktoré vám nedovolili budovať si vlastnú individualitu. Všetky spartakiádne cirkusy. Utekanie na autobus. Sex na vreci zemiakov.........Je to smiech cez slzy. Fero sa po tomto filme stal mojim osobným hrdinom. Tento film mal vzniknúť o pár rokov skôr na Kolibe, kde ho Fenič pripravoval. Námet si však privlastnil Uher a urobil z neho film Pásla kone na betóne. Keď sa Fenič dozvedel, že mu zobrali jeho námet, prišiel za Uherom a povedal mu, že či sa nehanbí, že mu ukradol námet. Uher mu povedal: "Ja keď som bol vo vašom veku, tiež mi kradli a vy keď budete v mojom, tak si tiež nakradnete!" Fero sa nasral a natočil to na Barrandove. A o dosť lepšie. Ferov život je príkladný exodus Slovákov, ktorých už omrzel život uprostred našinskej obmedzenosti. Na Džúsovom románe je to cítiť. ()
LFŠ 2011 ... Jedna hvězda za Mihulový kozy, druhá za prdel. Kdyby ukázala i švába, možná by to bylo za tři. Nicméně, ve vší vážnosti, Džusový román nenabízí v podstatě po celou délku filmu nic, co bychom už neviděli jinde ve stovkách podob. Film dává po celou dobu tak nějak divákovi hádat co se asi děje v psychice hlavní hrdinky, ale je to celé tak vágně zabalené, že to téměř nestojí za řeč. Jakousi sílu v sobě má akorát poslední čtvrthodina (scéna z nemocnice, fuj) a již zmíněné Alenčiny vnady. :) Mimochodem, výkon ostatních (ne)herců byl na hranici komična, nevím zda šlo o zrovna nejšťastnější volbu. To, jak Alenu balil na stráni její nápadník, snad nemůže Fenič myslet vážně... ()