Zlatokopové z roku 1933

Keď si pustíte za sebou napríklad dva filmy Mervyna LeRoya, zistíte, akým bol všestranným režisérom. Dokázal gangsterku, väzeňský film a prekvapivo dokonale aj komediálny muzikál. Na ňom zaujmú najmä vynikajúce choreografie divadelných muzikálových vystúpení, na ktorých atraktivite čas nič neubral, naopak, ich zastaralosť pridáva na vtipnosti (kolieskové korčule) a skladatelia pri nich nezabudli ani na silné melódie. Za druhé sa do veci skutočne vložili všetci herci, ktorí hrajú a hláškujú ako o život, také doberanie si starého pána nemá chybu (Prečo chceš to malé monštrum? Bude mi ťa pripomínať!...Ty moje jahniatko!...atď). Staré hollywoodske muzikály nemám príliš napozerané, takže som rád, že jedna z prvých vzoriek je takmer dokonalá. Menšej pozornosti sa dostalo tretiemu páru, ktorý sa zdal byť po úvode v popredí deja, za chybu to ale nepovažujem. (14.04.2013)

Zlatokopové (či lépe řečeno Zlatokopky, o žádnou zlatou horečku na Klondiku tu opravdu nejde, termín "gold digger" jen asi tehdy nebyl v Čechách znám) jsou příjemně rozpustilým muzikálem. Rozhodně jedním z těch lepších hollywoodských klasických kousků, protože tu máme aspoň jakýs takýs příběh, hlášky jsou místy pěkně ironické, kousavé i dvojsmyslné (žertování o tom, že budu mít dvě "fenky" apod.). Vůbec celý výchozí příběh - na Broadwayi vládne hospodářská krize a herečky musí sbalit pracháče, aby jim show zafinancovali - je takový hezky nemravný, stejně jako úvodní muzikálové číslo o síle peněz. Na úroveň mistrovského díla ale film jednoznačně posunují choreografie Busbyho Berkeleyho, které úplně narušují stereotypy muzikálových choreografií a využívají plně filmu jako nového média. Kamera se tak dostává nad tanečníky i pod ně, využívá kontrastů bílé a černé, pracuje s lidmi jako s hýbajícími se geometrickými obrazci... A konec, kdy "forgotten men" mašírují vstříc válečným jatkám je velmi odvážný jak politicky, tak dramaturgicky - jak píše Ilicka, jde o facku tradičnímu muzikálovému happy endu. A dost možná vás po hodině a půl té poněkud povrchní zábavy zanechá s pustou otevřenou. (24.08.2018)

"I hate starving in bed." "Name me a better place to starve."     Klasický muzikál, ktorý sa dostal aj do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Príbeh je taký jednoduchší (aj s jednoduchším humorom) a značne schematický, ale inak celkom milý. Nadobúdam pocit, že sa tie scenáre ku klasickým muzikálom vyrábali cez kopirák: pripravuje sa veľká muzikálová šou, ktorá naráža na problémy (tentokrát je to z obdobia veľkej hospodárskej krízy, takže ide o problémy finančné), ale všetko nakoniec dobre dopadne a popri tom sa stihnú hlavní protagonisti do seba zaľúbiť. Celý ten príbeh je vlastne len takou omáčkou k veľkolepo pojatým muzikálovým čislam, ktoré sú ako z iného filmu, vlastne sú takým filmom vo filme. A pokiaľ za príbeh body strhávam, za výborné muzikálové čísla (najmä druhé "Pettin' in the Park" a tretie "Shadow Waltz") s výbornou hudbou musím zase body pridať. Dve postavy mi tam vyslovene prekážali: trápny bacuľatý Fanny (Guy Kibbee, ktorý tuším celú kariéru hral rovnakú nahlúplu a škľabiacu sa postavu) a papuľnatá škaredá Trixie (Aline MacMahon), ktorá mala byť akože za vtipnú ("I'm the comedian here."), ale bola skôr otravná. Inak je to herecky výborné, Dick Powell má šarm i pekne spieva, Ginger Rogers má ohromnú iskru, škoda len, že nemá viac priestoru.     "I was drunk the last tíme. I'm not now. I mean it. I love you, Polly." "My name's not Polly." "Whatever your name is." "Carol, that's my name. Cheap and vulgar Carol." (12.01.2023)

Že si nejmilejší vzpomínku na letošní Hradiště odnesu zrovna z 85 let starého amerického muzikálu, to jsem věru nečekal; může za to zcela současný nadhled nad příběhovými i žánrovými klišé, břitký, lehce feministický předkodexový humor, Berkeleyho sborové, místy až abstraktní choreografie (to, co naznačil v závěrečné scéně 42. ulice, v tomhle bezprostředně následujícím kousku rozvinul do neskutečných orgií nápadů, fantazie a vtipu), chytlavé, nikoli však vlezlé hudební motivy a nejvíc ze všeho možná unikátní ohlasy hospodářské krize, naplno propuknuvší ve zvážnělém finálovém pochodovém blues Forgotten Man (jestlipak ho znali V+W, když s Fričem točili Strejčka Hlada do Hej-rup!?). Co bych zapíral, šel jsem na to dvakrát, a nebýt trochu rozpačitějšího rozjezdu hlavní zlatokopecké zápletky uprostřed filmu, z kterého na člověka přece jen trochu dýchne stáří, dal bych plný počet. (02.09.2018)

Niekedy sa točili naozaj krásne filmy. Plné radosti, ale aj strastí avšak okorenené príjemným humorom. Naozaj špičkové dialógy v síce klišovitom, ale pôsobivom príbehu, ktorý trošku pokryvkáva v závere, ale odpustenie mu patrí za predošlé dokonalé pobavenie. Tu malo padnúť viacero nominácií na Oscara. (13.08.2014)