Příběhy slavných

Ljuba Hermanová byla tak trochu přírodním úkazem, alespoň v té míře, v jaké ji znali a znají diváci a především posluchači televizní zábavy šedesátých až osmdesátých let. Dokument, koncipovaný v tradičně chaotickém a nesoustředěném stylu, se sice pokouší o ucelený portrét této první dámy české operety i šansonu, nohy mu ale podráží nepříliš objektivní informace a poněkud jednotvárná dramaturgická linie. Proto bylo možné ponechat na svém místě omyl Ondřeje Suchého, který bůhví proč zaměnil film V a W Peníze nebo život, v němž Hermanová s Vítovou zpívali slavný evergreen Život je jen náhoda, za Pudr a benzin. A proto se také v dokumentu mohla objevit exilová fotografie Adiny Mandlové vydávaná za podobenku Hermanové. Ne, vážení přátelé, takhle ne. Podvod na divákovi se neodpouští. (28.04.2013)

Životní osud jednoho z nejvýraznějších představitelů naší divadelní, filmové i televizní Thálie si rozhodně zasluhuje rekonstrukci i pro ty, kteří se s jeho uměním setkávají již jen prostřednictvím archivních záznamů. Bohužel prostředky, jaké zvolili autoři tohoto ostravského dokumentu jsou typickým projevem současného povrchního vnímání kulturních odkazů minulosti. Pachuť bulvárního přetřesu pikantních historek z nejintimnějších sfér Peškova života zde zaznívá v až dehonestující míře, již upevňuje i závěrečný mystický sumář Pavla Jirase, plně dbajícího své pověsti užvaněného Neználka. Jen chabé připomenutí nejslavnějších rolí Peškova divadelního piedestalu, tvořeného mistrovskými výkony v inscenacích Lišák Pseudolus a Komik, k vytvoření celistvého portrétu rozhodně nedostačuje. V tom nijak nepomáhají ani bezobsažné výpovědi žijících svědků Peškova nejslavnějšího uměleckého rozmachu let padesátých až sedmdesátých, ani prapodivná režisérova snaha ve výběru formy celého dokumentu. Divák si po skončení ne náhodou připadá jako ve výprodeji levného zboží. Toho se nám želbohu dostalo v míře ne právě malé. (09.09.2011)

Milovník, frakmen, gentleman, svůdník, hypochondr a znalec žen. Svým způsobem unikátní sbírka historek a příměrů převážně soukromého charakteru, vypovídající o Svatopluku Benešovi cokoli mimo rámec hereckého profesionála. Ostatně dokument, který zaštiťuje Lok Art Production Petra Lokaje je pokaždé průser. (01.06.2013)

Osud Miroslava Masopusta v mnohém připomíná jiné talentované herce jeho generace (např. Kláru Jernekovou), kteří v mládí prudce zazářili, aby o něco později definitivně zhasli. I v jeho případě sehrály svou roli stupňující se psychické problémy, následované alkoholem, vyhazovem z Městských divadel pražských, úbytkem rolí v televizi i před rozhlasovým mikrofonem. A také láska k příliš dominantní ženě, která jej stáhla až na úplné dno. Jeho překrásně modulovaný hlas naštěstí zůstává uchován v desítkách rozhlasových her pro děti a mládež, v nichž naplno vynikl jeho smysl pro humor a nadsázku. (28.12.2020)

Otřesné. Jan Pivec byl opravdový gigant českého jeviště, nezapomenutelný herec a svérázný člověk, ale to ještě neznamená, že o něm mohou vznikat podobné zhůvěřilé zkazky. Pivec sem, Pivec tam, ale skutek utek. Hned na úvod je nám představena směsice historek v podání přeživších kolegů a přátel, z nichž se dozvíme toliko, že Jeníček byl divný pavouk, hypochondr, cholerik, náruživý kuřák a že svého času proháněl ženské sukně. Jsou zmíněny Hejnice, kam Pivec často a rád jezdíval, další série klepů, tentokrát na téma manželky a matky. Z divadelních rolí je připomenuta jen slavná role Jaga v Shakespearově Othellovi a prostřednictvím televizního záznamu také postava rytíře Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských. Zazní cosi o nejslavnějším hilarovském období a šlus. Stejně tak film. Mezi tím vším se objevují otravné doplňující záběry z pražských ulic, včetně nejrůznějších detailů Národního divadla a kavárny Slavie. Ta zastává v režisérčině autorské představě zřejmě nějaké zvláštní místo, protože co chvíli se objevuje záběr na zdejšího pianistu, na sklenku s vínem, na hrníček s voňavou kávou... a aby celek působil adekvátně, je sem z pocitu jakéhosi melancholického rozpoložení vřazena náladová hudba, oscilující mezi nejapnou cirkusovou manéží a pohřební panychidou. Zbytečně natočeno, zbytečně shlédnuto. (20.03.2016)

Milena Dvorská, neobyčejně krásná žena a herečka velkých výbojných, vzdorných poloh, zůstává nedoceněnou osobností, umělkyní, která byla spíše přehlížena, než vzývána. Neshody s nejbližšími rodinnými příslušníky, frustrace, nejistota, ztráta divadelního jeviště, přicházející stáří... I proto nebyl její předčasný odchod pro veřejnost tak překvapivý. Byl bych ovšem rád, aby v toku řečeného nezanikl jeden důležitý detail – Milena Dvorská jako jedna z mála neváhala, vědoma si všech možných sankcí, podepsat v lednu 1989 petici za propuštění Václava Havla z vězení. Statečná, silná žena. (21.08.2019)

Zdeněk Dítě – herec, kterého nebylo možné přehlédnout. Ostravský dokumentární portrét zaznamenává úplné herecké začátky před filmovou kamerou i jeho pozdější působení na prknech smíchovského Realistického divadla (relevantní komentáře Jaromíra Kazdy); zároveň nahlíží i do soukromí tohoto velkého herce malých rolí, který s přibývajícím věkem zápasil se špatnou pamětí. Závěr jeho života je, bohužel, poznamenán neočekávanou smrtí jeho manželky, s níž ho pojilo velmi silné pouto, a postupným uzavíráním se do sebe. Doufejme, že herecké umění Zdeňka Dítěte zůstává trvalou hodnotou i pro následující generace vděčných diváků. (04.08.2020)

Samoúčelná bulvární recyklace autobiografických vzpomínek Adiny Mandlové. Volně přeloženo: o jejím soukromém a intimním životě se divák dozví naprosté detaily, zatímco o filmových rolích a umělecké dráze jen to, co autoři uznali za vhodné. Vyznavače absurdních glosářů a náhodných historek ze zákulisí pražské bohémy ani tentokrát nezklame výběr pozvaných účinkujících. A mezi tím vším se vznáší prapodivné hudební motivy, chvíli připomínající melancholické žalozpěvy a chvíli zas cirkusové šapitó. Dneska už se tomu směju. (17.01.2013)

Lída Baarová (opět) nepochopená. V popředí stojí, bohužel, chorobná nenávist filmového historika Pavla Taussiga, podněcována zřejmě jakousi žalostnou osobní frustrací jmenovaného, dosahující v tomto ohledu netušených rozměrů. Obecným problémem těchto ledabylých televizních portrétů je pak jejich celková nesoustředěnost a subjektivistická blahosklonnost, která poskytuje takřka neomezený prostor různým dezinformacím a (ne)záměrným fabulacím. (31.08.2014)

Bezprecedentní paskvil, za který by se měly pod vedením dramaturgické skupiny veřejnoprávní televize třást židle. Výsměchem je sám o sobě fakt, že autorka a režisérka v jedné osobě působí jako pedagožka, ale sama filmovému řemeslu rozumí jako koza petrželi. Jak jinak si vysvětlit tu přehršel nepochopitelných absurdit a bezvýznamných anekdot na téma Raoul Schránil? (Kettner: To byl teda nóbl pán. A von vypadal jako anglickej pilot. Vždycky s šátečkem u krku. – Němcová: Já myslím, že to byl ten typ herce, že když přišly dámy, ale taky ty služky a řeznice do kina, a viděly ho tam, tak plakaly. Von se jim strašně líbil. – Motl: On už byl od dětství veden k samostatnosti, to nebyl, jak se dnes říká, žádný mamánek. – Skořepová: Já jsem byla strašně stydlavá. – Vorlíček: Režiséři po něm rádi sahali, poněvadž se točily takové filmy, takové limonády jako Srdce v oblacích, Děvče za výkladem nebo Tvoje srdce inkognito.) (30.09.2013)

Další užvaněná svěřovačka, ve které se nedozvíme nic nového či objektivního. Nejslavnější jevištní role Františka Smolíka jsou spíše přehlédnuty, o ostatním lze v lepším případě pochybovat. Nestojí ani za pozornost. (20.03.2016)

Blábolivá vyprávěnka, která prostřednictvím irelevantních komentářů vytváří poněkud schematický náhled na jednu z nejslavnějších prvorepublikových filmových hvězd. Osobnost Hany Vítové by si zasloužila mnohem fundovanější a hlubší reflexi. (24.01.2019)

Blábolivá vyprávěnka prošpikovaná nejrůznějšími legendami, vzpomínkami a domněnkami, namnoze ryze subjektivními a bezcennými. Opakovaného je tu přespříliš, nového nebo zajímavého naopak minimum. Ovšem jak se zdá, pořad, kterému dominuje Jirasův slovní průjem, zřejmě lahodí nenáročné mentalitě (pod)průměrného českého diváka. (27.07.2015)

Chaos formou i obsahem. Zájem režiséra je zaměřen, jak jinak, především na bulvární klípky ze soukromí a Haasovy jevištní i filmové výkony jsou, bohužel, zcela upozaděny. Ztráta času. (04.12.2013)