Závěť profesora Dowella

Od rozhlasové hry s Ivanem Trojanem jsem se dostal ke knize a od knihy k filmu, přičemž celá cesta zabrala zhruba měsíc. Na jejím konci stál film, který se vynikající knize s výtečným námětem (nechápu, že jsem neznal) nemůže ani zdaleka rovnat. Na rozdíl od předlohy je totiž tahle filmová adaptace zbavena veškeré atmosféry, předlohou se inspiruje skutečně velmi volně, víceméně vlastně jen postavami a výchozí zápletkou, zbytek je úplně jinak a bohužel ne moc dobře, protože ačkoliv film trvá hodinu a půl, já jsem se většinou stopáže pronudil, závěrečná tiskovka je sice fajn, herec, který hraje profesora Dowella je super, ale to bohužel nic nezachrání. Navíc dr. Corn (Kern) v tomhle filmu není ani trochu ďábelský. Škoda, mohlo to být mnohem lepší. Těžký průměr, který ničím nezaujme. Ale předloha je opravdu výtečná! (16.09.2020)

Posledním sovětským filmem před Dr. Dowelem byly pro mě Dopisy mrtvého muže - a byly perfektní. Výjimečnými je činily mimo jiné dokonalá kamera pohlcující sovětské lokace, skýtající vhodných post-apo výhledů neúrekom. Kulisy černomořského pobřeží naproti tomu iluzi technicky pokročilé kliniky kdesi subtropech nenahradí a podobně rušiví byli i rusky hovořící černoši a zjevně odepsané "luxusní" Mercedesy. Když zapracoval repetitivní hudební motiv, elektronický, přesto s ozvěnou balalajek, měl jsem zaděláno ne velmi ambivalentní pocity. Takhle podivná výprava sráží film, jenž pracuje se zajímavými sci-fi hypotézami. Od osmdesátkového ruského filmu jsem meditace o tom, zda je sídlem duše výhradně mozek, zvláště s tak duchovním vyzněním, nečekal - i když čekat konzistenci od kulturní produkce nejvýchodnějších bratří bylo nejspíš ještě bláhovější. Z obsazení stojí za zmínku hlavně mluvící hlava geniálního doktora v podání osoby jménem Olgert Kroders, jež mi hodně připomínala chladný, nekompromisní výraz Richarda Burtona. Divácký zážitek z těch podivnějších. (03.08.2014)

Solidní vědecko-fantastický film s morálním poselstvím. Důraz je položen na výzkum, který dostává místy až dokumentární charakter. Při spojování lidské hlavy s tělem, kdy jsou použita těla dvě, jsem si vzpomněl na scénu z horroru Frankenstein: The True Story. Krásná žena zahyne při havárii kočáru a její tělo je zničené. Doktor, aby ji zachránil, spojí její hlavu s jiným tělem. Operace se podaří a jen stuha na krku prozrazuje, jak se věci mají. Oživení však dlouhou radost ženě nepřinese... Jako v laboratoři dr. Moreaua si připadá divák Testamentu (kočka s ptačíma nohama aj.). Z hlediska triků a techniky film samozřejmě zastaral. Celkově však funguje velmi dobře, snad i proto, že téměř nic nenaznačuje, že by šlo o film sovětský (byť Rusové měli literaturu sci-fi na vysoké úrovni, filmy však po technické stránce vesměs za západní produkcí pokulhávaly). (03.09.2014)

Jeden z mála sci-fi filmů, který neztratil věkem na své kvalitě. Může to být zapříčiněno tím, že na rozdíl od emeriky, kterou vždy napadnou nějací rozběsnění ufouni, které musí pobít jeden statečný rek, tento film není založen na primitivním námětu a nesmyslných tricích. Gruntem Dowellova úspěchu je velmi dobrá románová předloha, za kterou nepokulhává ani filmové zpracování. (13.02.2013)

Už dlouho mě nepotěšilo vydání DVD tak, jako u tohoto snímku. V paměti mi spíš než film utkvěla útlá knížka z edice Saturn Hlava profesora Dowella, kterou jsem v dětství četla stejně ráda jako Verneovky. Film mne ani po téměř 30. letech nezklamal. Napínavému příběhu nelze upřít originalitu a velmi současnou myšlenku, jak daleko může zajít věda, než se jí do cesty postaví etika. (28.02.2013)