Odcházení

Absurdní drama mělo svůj význam někdy v šedesátých a sedmdesátých letech. Na divadle. Pokus o jeho přenesení v jakési groteskní formě na filmové plátno v roce 2011 je prostě anachronismus. Nehledě na fakt, že nejhůře se pro film adaptují právě divadelní hry. Takže když si na něco takového naběhne debutant, je to o to horší náraz. Ostatně tohle je komentář od diváka, který si myslí, že nejlepší dialogy v tomto filmu měl Jan Budař. Prostě je to jen kuriozita: celovečerní hraný film natočený bývalou hlavou státu. (22.12.2013)

Překvapivě zjišťuji, že Havel je o poznání lepším estetikem i filmařem, než byl politikem, a stokrát než spisovatelem. Povinné absurdní prvky tentokrát nijak nerozčilují, herectví Abrhámovo i mnohých dalších válcuje fakt, že ve filmu (což není překvapení) jde o hovno, a drobné cameo členů a oblíbenců početného havlovského panoptika nijak nevadí ani neuráží. Estetická mistrnost je zvlášť patrná v noční hudební scéně, tady by se možná i F. A. Brabec mohl přiučit, jak nebýt kýčovitý, ale koukatelný. Pro mě osobně příjemné překvapení, i když vidět Odcházení jednou úplně stačí. Dobrá kamera a příjemná střih. (02.10.2011)

Svým způsobem velice zábavná satira, která ve své panoptikální rozvernosti navazuje na formální řešení filmů Pavláskové, Brabce, Šteindlera nebo Vachlera. Unikátní svět Havlova Odcházení se stává přehlídkou figurek navzdory času, navzdory politickému zřízení a jen si dobírá vše kolem sebe. V dokonalé symbióze ale naopak překvapivě nalezneme skvělé kostýmy a příznačné herecké výkony. Solitéři sic do jednoho rámu nezapadají, leč celkový obraz je až žoviálně vtipný. (18.12.2011)

-ČTENÁŘE FUJE BY TO SAMOZŘEJMĚ ZAJÍMALO. -SERU NA NĚ! Všechno, co jsem psal u záznamu divadelní hry platí stále, s tím záznamem to souvisí, protože, zkrátka a dobře byl tenhle film druhý v pořadí. Oceňuju filmové vidění Václava Havla a nejrůznější skrytější, či jasné narážky. Jsem přece pravdoláskař, pane Jandáku, s tím svým pamfletem, který útočí na tu nejzákladnější svobodu slova, jste to vážně přehnal, pokud ještě někdy budete ministr kultury, pak Pánbůh s námi a vy pryč! (11.10.2011)

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)